Jak nepomlouvat (normalizační) Národní divadlo

Petr Štěpánek se v rozhovoru s Radkou Hrdinovou dušuje: Národní divadlo já nikdy pomlouvat nebudu. Vzápětí říká, přičemž mu objektivním kritériem úpadku umění na ND jsou blíže neuvedené uvaděčky a jediným argumentem fakt, že filharmonie nemá hrát rock: To, co se s Národním divadlem stalo (rozuměj: po Mistrově odchodu k bulváru v devadesátých letech), je ztráta dobré profese. A s tím souvisí i vztah k té nádherné budově a jejímu géniu loci. Když něčemu nevěřím nebo když to neumím (doufám, že tady má Mistr snad na mysli současné vedení ND, nikoli sebe, pozn. VJ), tak se na to začnu koukat křivě. A když to neumíš, tak tam nechoď. A když k tomu nemáš vztah, tak už vůbec ne (…). Lituju toho, co se s Národním divadlem stalo. (Opět Mistr zřejmě míní období po svém odchodu). Namísto jediného důkazu, jediné inscenace a jediného dokladu „ztráty profese“ znalec ND jen tak mimochodem utrousí, že přijde doba (a třeba už přichází, protože já to teď tak nesleduju), kdy se tam zase začne dělat dobré divadlo. Otázku, která čtenáře nemůže nenapadnout, totiž kde bere tu drzost drtivě odsuzovat něco, co nezná, co tak moc nesleduje, nám rozhovor zůstal dlužný. Stejně tak se opatrňoučkým obloukem vyhýbá Štěpánkovu působení za „normalizace“, kdy nejen že věru nebyl v ND pouhým řadovým straníkem, ale kdy býval vedle tradičně pojatých klasických rolí i protagonistou těch nejpokleslejších prorežimních opusů jak na scéně, tak na obrazovce (vzpomeňme např. nejodpornější díly Majora Zemana z „krizových let“, denuncující mj. spisovatele disidenty kolem Violy atd.). Namísto toho se Mistr dodatečně přihřívá na slávě jedné z mála statečných výjimek z normalizačního bezčasí, Miroslava Macháčka, a jako důkaz jmenuje i Naše furianty, kde hrál ne snad druhé, ale šesté housle. A pochlubí se, že chtěl dát na protest proti bratrovu vyhazovu výpověď (Rozhodl jsem se, že v Národním divadle nebudu.), pak si to ale rozmyslel, protože dostal trvalou smlouvu… K tomu není co dodat. Snad jen to, že Petr Štěpánek Národní divadlo neznale, ale zato ostošest pomlouvá, ovšem s jedinou výjimkou, kdy v něm dělal kariéru on sám.