Jak odmítnout striptérku
Kloaka je zvířecí orgán – rozšířená část konečníku, do něhož je vyústěna trávicí, vylučovací a často i rozmnožovací soustava. Slovo pochází z latiny a znamená odvodní kanál. Škoda, že Petr Zelenka, režisér první letošní inscenace Jihočeského divadla, nezůstal u tohoto – původního – názvu hry známé nizozemské dramatičky Marii Goos. To, co se na jevišti odehrává, nemá k zobrazení práce kloaky příliš daleko. Jevište je skutečně místem, kam ústí všechno možné, od trávení po rozmnožování… Zelenka se však rozhodl pro název Fuk. I to mluví o lecčems.
Spolužáci ze střední po 18 letech… Petr, Tom, Martin a Jarda neboli Martin Hruška, Ondřej Volejník, Zdeněk Kupka a Jan Dvořák. Foto archiv JD ČB
První zklamání přijde poté, co si za cenu standardního poplatku u lékaře koupíte velkoryse řešený tištěný program, na jehož čtrnácti stranách na křídovém papíře naleznete pouze kusé informace o autorech a ve zbytku fotky z představení. O hře, či inscenaci samotné téměř nic. Po dvou hodinách v divadle sice pochopíte, že by tam nebylo stejně co psát, zůstává však rozčarování a pachuť z té vnější či vnějškové vznešenosti.
Když na scénu přijde, resp. přitancuje Eskortka – striptérka a společnice – místo změny perspektivy se divákovi nabídne jen její go go tanec. Foto archiv JD ČB
Ve své celistvosti nenabízí inscenace moc překvapivých prvků. Vše se odehrává v jedněch kulisách, jejichž nejdynamičtější proměnou je dvojí přesunutí rudého gauče, který je zároveň scénickým ohniskem, na kterém či kolem něhož se odehrávají nejdůležitější situace. Scéna je jinak statická a zároveň nadmíru explicitní, a téměř nedává prostor pro divákovu imaginaci. Snaží se o charakteristické zachycení vzhledu exklusivně vedeného bytu středotřídního homosexuálního úředníka radnice. Dokonalé emotivní odpadiště, precizní kanál. Kloaka. Více zaujmou pouze tři velká plátna vyobrazující smrt Marata a zvídavější diváky vedou k otázce, proč zrovna Marat ve vaně, a proč jen on, a to hned třikrát. Otázka se pak (částečně) vyřeší na konci…
Kostrou celé hry i Zelenkovy inscenace je poměrně nosné, i když už trochu vyčpělé téma setkání starých přátel po mnoha letech. Čtyři chlapi, každý se svým pohnutým osudem, které spojuje školní kapela, historky z dob stříbrného větru a specifický pozdrav Fuk! Ústřední postavou je Petr – homosexuální zaměstnanec radnice a milovník výtvarného umění. U něj doma se všichni sešli. To on je katalyzátorem a hlavní dramatickou postavou hry. Zpronevěřil osm obrazů a nechce (a vlastně ani nemůže) je vrátit. Na pomoc tedy přijde Jarda, budoucí ministr, který právě odchází od své rodiny, a Tom, který býval právník, než kvůli závislosti na kokainu skončil v blázinci. Nyní se živí jako popisovač zboží. Jako poslední a ani ne tak na pomoc přijde Martin, režisér pochybných divadelních inscenací. V té poslední má hrát i nahá Jardova dcera, která je zároveň Martinovou milenkou. Tolik k základnímu rozvržení situací a charakterů.
Bývali nejlepšími kamarády, drželi spolu, měli vlastní pozdrav. Foto archiv JD ČB
Bývali nejlepšími kamarády, drželi spolu, měli vlastní pozdrav. Dnes, po letech, má přijít resuscitace jejich vztahů; ukáže se ale, že jim zůstává jen ten pozdrav: Fuk!
Psychoanalyticky jde o gesto, kterým se skupina vyděluje ze světa a vytváří jím svět vlastní, v němž je existence dalších lidí pouze okrajová. A právě období po osmnácti letech, kdy všichni dospěli a prošli si (nebo právě procházejí) nejrůznějšími životními kotrmelci, kdy je nutné se s objektivní realitou nejen naplno setkat, ale především si ji uvědomit a vyrovnat se s ní, je ideálním prostorem pro drama. Text hry, do kterého Zelenka údajně příliš nezasahoval, je postaven na slovním a situačním humoru. Komediální situace však příliš nefungují, a tak má divák spíš pocit, že sleduje potrhlou bandu „dědků“, kteří se snaží vrátit do puberty.
Zelenka se snaží zachytit především neschopnost vzájemné komunikace a dorozumění – Teresa Branna (Eskortka) a Jan Dvořák (Jarda). Foto archiv JD ČB
Zelenka se snaží zachytit především neschopnost vzájemné komunikace a dorozumění. Ani poměrně jednoduchý princip, kdy každý mluví o něčem jiném, kdy se odpovídá na otázky, které nebyly vyřčeny, však padají kamsi do prázdna. Nedopointovanost gest a situací se valí jedny přes druhé. Konverzačka nemá razanci a švih, drama ztrácí napětí. I situace, které mohou být body s potencí vytvořit jakýkoli zvrat, se ztrácí pod nánosem vlezlého humoru a plochosti. Když na scénu v obraze smutných Jardových narozenin přijde, resp. přitancuje Eskortka – striptérka a společnice –, místo změny perspektivy se divákovi nabídne jen její go go tanec a nahá prsa. Fór odmítnutí lákavé sexuální nabídky ubíjí představitel Martina zbytečně machistickým jednáním, které není ani vtipné ani jinak pro dění či jeho charakteristiku podstatné. Výstup očekávatelně končí nějakým humorem a „jede se dál“. Ve stejném rytmu, se stejnými či podobnými slovními fóry.
Pokusy vymanit postavy ze svých „škatulek“ jsou velmi rozpačité. Martin Hruška a Zdeněk Kupka alias Petr a Martin. Foto archiv JD ČB
Vtip postavený na americkém modelu rychlých hlášek a pohotových gagů se mi jeví jako smysluplný v seriálech, kde se určitým specifickým způsobem tvorby takových vtipů postavy od sebe odlišují, vytvářejí si své charaktery – z poslední doby vzpomeňme na Přátele nebo Big Bang Theory. Mimochodem v obou zmíněných seriálech je stěžejním prvkem gauč… V prostoru předlouhých dvou hodin, alespoň v této konkrétní inscenaci, se ovšem postavy konverzačním humorem pouze obkreslují a jejich charaktery jsou načtrnuty velmi povšechně a povrchně. Tento fakt nezvrátí dokonce ani slušné herecké výkony, především Martina Hrušky v roli Petra (připomínám jeho groteskní úvodní výstup s telefonem). Schematičnost postav je zcela evidentní. V podstatě všechny vyhlížejí jako škatulky klišé: nekompromisní politik, jehož jedinou slabinou je jeho rodina (ta však nutně musí zůstat mezi přáteli), a který jde za svým cílem i přes mrtvoly (doslova…); zkrachovalý právník závislý na heroinu, neschopný udržet pozornost; a avantgardní režisér, který si myslí, že je přinejmenším uměleckým pánembohem. Pokusy vymanit postavy ze svých „škatulek“ jsou velmi rozpačité a zjednodušují se na vyjadřování jakýchkoli citů, ať už k nepřítomné manželce, či příteli. Ty však nakonec působí velmi násilně a vývoj postav se – i vzhledem k nastolenému konverzačnímu typu – tak neděje.
Výstupy končí nějakým humorem a „jede se dál“. Ve stejném rytmu, se stejnými či podobnými slovními fóry. Foto archiv JD ČB
Děj si tak plyne svým jednoduchým stylem dál a ani stěžejní momenty, jako zmíněná oslava či premiéra Martinova představení zásadní obrat nepřinesou. Hlubší ponoření se do děje (např. při očekávatelném přiznání nse Martina, že spí s Jardovou dcerou) navíc shazuje všudypřítomný a vlezlý humor.
Ani odkazy mimodivadelní nejsou originální. Petrovou láskou ještě coby studenta dějin umění byl jakýsi Materna. Pozorného čtenáře ale musím zklamat. Ony tři obrazy Smrti Marata zřejmě nebudou jeho dílem. A nebudou asi ani malíře Sýkory, jehož osm obrazů centrem všeho dění. Zřejmě budou výtvorem scénografa Nikoly Tempíra, ani to však není jisté, neboť jakákoli informace o použitých obrazech ve „skvělém“ programu chybí. Nejzajímavějším počinem z celé inscenace je tak práce s hudebními vstupy, čítajícími mimo jiné Amy Winehouse či Antonia Vivaldiho (není bez zajímavosti, že Vivaldi na sklonku života rozprodával za pakatel svoje díla, aby měl z čeho žít…). Je to ale pohříchu málo na to, na co jsme u Petra Zelenky jako autora i režiséra zvyklí.
Hodnocení: @@
Jihočeské divadlo České Budějovice – Maria Goos: Fuk. Překlad Tereza Šimůnková, režia a úprava Petr Zelenka, scéna Nikola Tempír, kostýmy Vladimíra Fomínová, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Klára Lidová, dramaturgie Olga Šubrtová. Premiéra 13. ledna 2012 (psáno z hostování na Nové scéně v Praze 27. března 2012).
Komentáře k článku: Jak odmítnout striptérku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
jouda
tak jak je to s tím právníkem
– je na kokainu, nebo na heroinu? jo a ty světla fakt dělal nějakej dušan? a klára se píše s malým k?
30.03.2012 (10.32), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Dombrovská
Máte pravdu,
vloudily se tam chyby – dovolila jsem si upravit kláru na Kláru a Dušana na Martina. Čistě z úcty k umělcům.
Drogy nechám na Dominikovi, ale já bych byla spíš pro ten kokain.
30.03.2012 (12.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
No, vidíte,
samozřejmě na kokainu, i když marně přemítám, zdali je to informace tolik důležitá pro celek divadla. Myslím, že ani tak ne. Čekal jsem komenty typu, jak to, že když je osobní pozdrav extenzí úniku od reality a setkání po letech zase pokusem o konfrontaci s ní, nemá toto gesto v inscenaci větší prostor? Nebo proč si myslím, že konverzačka a situační humor v divadle v takovémto pojetí nefunguje?
Ale přece si nebudu sám pro sebe vymýšlet komentáře, když jsou tu důležitější věci, jako např. velká a malá písmena apod.
30.03.2012 (14.43), , Trvalý odkaz komentáře,
jouda
když je zjevné,
že si to pisatel po sobě ani nepřečetl, tak ta ledabylost pak člověka ani moc nesvádí, znát jeho názory ještě nějak do hloubky.
😉
31.03.2012 (8.27), , Trvalý odkaz komentáře,
jouda
(výše uvedené berte jako ironický vtip – zkrátka jsem chtěl jen upozornit na chybky v textu, ne tu rozplakávat autory nevděkem, tak mě klidně promažte, když už je to opraveno)
31.03.2012 (8.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Dominik Melichar
Vážený pane Joudo,
smím mít dotaz? Viděl jste Fuk?
31.03.2012 (9.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Kerbr
„Schematičnost postav je zcela evidentní…“ No, nic takového mě při zhlédnutí téhož představení (s recenzentem jsem dokonce „sousedil“) nenapadlo. Ostrá groteskní stylizace snad. S inscenací i hereckými výkony jsem byl docela spokojen, obrazy opravdu nebyly od Sýkory – jeho tvorba je od oněch pláten diametrálně odlišná.
05.04.2012 (14.20), , Trvalý odkaz komentáře,