Divadelní noviny > Zahraničí

Jak překročit hranice – Edinburgh Fringe posedmdesáté

Od založení festivalu Edinburgh Fringe uplynulo letos sedmdesát let. Jeho pobočky se mezitím rozrostly po celém světě včetně Prahy. Už ani nemá smysl opakovat, že i poslední ročník největšího světového setkání nezávislých divadel předčil všechny předchozí co do návštěvnosti (počet vytištěných vstupenek vyšplhal k 2‚7 milionu).

Překvapivý je jiný aspekt: 29% nárůst celkového počtu zúčastněných zemí! Jako by se zahraniční soubory na poslední chvíli snažily chytit za pačesy příležitost zúčastnit se této akce. Vždyť jim tato poukázka na cestu kolem světa (na Fringe se nejezdí jen sbírat zkušenosti, ale i pro cenné kontakty a pozvánky na další mezinárodní festivaly) může za dva roky propadnout…

Brexit byl také – vedle Trumpa, červnových předčasných voleb do britského parlamentu, imigrační krize a syrského konfliktu – hlavní tematickou osou letošního Fringe. Přestože v jeho programu měla politika své místo i před skotským referendem o nezávislosti, teprve po roce 2014 se politika stala jeho epicentrem. Letos figurovala jako předmět satiry ve vystoupení snad každého stand-up komika (kteří typicky znovu a znovu narychlo přepisují své scénáře, aby šli s dobou, respektive ji předcházeli). Svou show tu dokonce uváděl někdejší lídr Skotské národní strany a bývalý (nejdéle působící) první ministr skotského parlamentu Alex Salmond. Politika se stala námětem muzikálů i dětských představení. Politické divadlo jako zrcadlo aktuálních dramatických společenských proměn bylo nejzvučnější tribunou Edinburghu.

Hranice obepínající srdce

Henry Naylor je dnes nepřehlédnutelným jménem na Fringi. Podle listu The Times se v něm rodí jeden z nejlepších britských dramatiků současnosti. K řadě prestižních ocenění posbíraných nejen v Edinburghu připsal letos za svůj nejnovější titul The Borders další ocenění – Fringe First Award a Amnesty Freedom of Expression Award. Novou hrou pokračuje Naylorova dramatická série nazvaná The Arabian Nightmares, kterou odstartovala jeho návštěva válkou rozvráceného Afghánistánu a prozatím ji uzavírají zkušenosti ze setkání s uprchlíky.

Jako obvykle se autorovo komorní drama zaostřuje na ženskou hrdinku. Jako obvykle je mluvené slovo nositelem jednání, bohatým stimulem obrazotvornosti na takřka holé scéně (pouze dvě barové stoličky tu na sebe berou funkci pohyblivého znaku). Tentokrát zkoumá hra blízkovýchodní konflikt ze dvou opačných perspektiv, respektive zevnitř a zvenku. Na jevišti se potkává Avital Lvova v roli syrské umělecké aktivistky „beze jména“ (Nameless) a Graham O’Mara coby britský fotoreportér Sebastian. Své střídavě tlumočené, vzájemně izolované monology (až v posledním obraze se protnou) rozvíjejí nahrubo ilustrovanou doprovodnou akcí. Navzdory svižně plynoucí naléhavosti textu stojí úspěch živé podívané na jejich schopnosti zaujmout minimalistickými hereckými prostředky.

Hra apeluje na potřebu angažovaného umění. Nameless vzdoruje Assadovu režimu podvratnými graffiti, kterými po nocích zdobí pobořené zdi ulic. Jako revoluční akt povstalců doprovází tato umělecká tvorba syrskou občanskou válku od jejích počátků. A je za to náležitě pronásledována. Sebastianův cíl je být ve správnou dobu na správném místě, aby svým fotoaparátem zachytil živelní katastrofu, válečný konflikt nebo alespoň bídu „třetího světa“. Jako jeden z mála novinářů pořídí snímek Usámy bin Ládina ještě před útoky 11. září. Zakusí slávu a stane se fotografem celebrit. Jeho příběh sleduje základní hodnoty západních médií a z nich pramenící pohled na zbytek světa. Ať už pokrývají vážná, nebo oddechová témata, jejich kritériem je vždy prodejnost, čímž potažmo napomáhají celému džihádistickému hnutí.

Zatímco Lvova směšuje ve své postavě odhodlání, vzdor a pýchu se zranitelností mladého talentovaného člověka zaháněného do kouta represivním režimem i radikalizovanými náboženskými vyznavači, O’Marův Sebastian s ničím a za nic nebojuje. Jedinou motivací je mu osobní prospěch. Cynický, ale v zásadě zpohodlnělý, mělký a neškodný… Přesto jsou nám on i jeho chování blízcí. Teprve když jako svědek potápějící se lodi s uprchlíky (těhotná Nameless na ní volá o pomoc) znovu stane tváří v tvář utrpení, narazí na hranice, jimiž obehnal svou duši.

Vaše země na vás spoléhá

Svůj debut si belgický soubor Ontroerend Goed odbyl na Fringi před deseti lety. A rychle si vybudoval pověst mezinárodně uznávaného průkopníka imerzivního divadla, do té doby v Británii neznámého. Stal se zde iniciátorem nových experimentů s formou. Jestliže v minulosti jeho „hry“ svou bezostyšnou nekorektností a vulgární agresivitou vůči publiku nahlodávaly meze právní bezúhonnosti, v současnosti – slovy jeho režiséra Alexandra Devriendta – už jejich tvorba „překročila pubertu“.

Paradivadelní zážitek £¥€$ (LIES) slibuje návštěvníkům zakusit na vlastní kůži privilegia 1% populace, těch nejbohatších vrstev, které kapitalismus staví ke kormidlu. A tak vám šest dalších diváků, respektive obchodníků, dělá společnost u jednoho ze stolků, jimž v divadelním sále předsedají členové ansámblu, respektive krupiéři. Váš úkol je zhodnocovat kapitál. K dispozici máte žetony (odpovídající výši vašeho reálného peněžního vkladu, který vám, jak doufáte, bude na konci „hry“ vrácen) a kostku, jejíž hod vždy rozhodne o osudu vašich investic. Můžete nakupovat dluhopisy, získávat půjčky i spekulovat na burze. Klíčovým stabilizátorem je důvěra v systém. Jakožto na vlastníka banky na vás vaše země spoléhá, opakuje krupiér a podněcuje vás k vyšším sázkám s vidinou vyššího zisku (a jen mdlou výstrahou většího rizika). Burzovní index mezitím prozrazuje, jak si v obchodování vedete ve srovnání se sousedními zeměmi-stolky. Hráčská vášeň je na vrcholu, když tu se najednou rozšíří zpráva, že jistý stát není s to splácet pohledávky…

Důsledky dominového efektu „prasklé bubliny“ na trhu zakusil svět naposledy po roce 2008. Finanční krize opět poodkryla trhliny v systému, nicméně ho nepoložila. I naše „hra“ pokračuje – zase pěkně od začátku. V devadesáti minutách se jí s využitím našeho potenciálu podařilo demonstrovat mechanismy globální ekonomiky i její úskalí. A právě ta se zdají mít univerzální platnost.

Interaktivní divadelní počin Belgičanů se snaží dokázat, že v kůži bankéře jedná každý přirozeně jako gambler. Kritička Lyn Gardnerová (která mimochodem letos obdržela cenu Significant Contribution Award v rámci Total Theatre Awards) se v Guardianu svěřila: Odešla jsem se 45 miliony liber. Cítím vinu? Ale kdeže! V tom je ta krása. A Mark Fisher z deníku The Scotsman její slova potvrdil: Jak jen jsem byl rozzloben na svého kolegu u stolu, který navrhoval, abychom se drželi férového hospodaření a nešmelili – postoj, jaký bych sdílel za jakékoli jiné situace… Rostoucí měnový index, byť iluzorní, vás jednoduše ke střídmosti, ba ani odpovědnosti nepřiměje. Je to koneckonců celé tak zábavná hra! Ontroerend Goed si za ni z Edinburghu odvezli Fringe First Award.

Stačí dvakrát kliknout…

Ohlasy na nový autorský projekt Javaada Alipoora, rodáka z britského Bradfordu s íránskými kořeny, se shodují, že jde o nadmíru ambiciózní dílo. I on se zapsal mezi letošní držitele prestižního ocenění Fringe First. Mladý dramatik a performer, který svou práci i spolurežíroval, je navíc divadelně činný pouhých šest let. Materiál obvykle čerpá z různých komunitních diskusí. Tentokrát debatoval po „síti“, která se stala i předmětem jeho rešerše.

Začátek představení Believers Are But Brothers (pro jehož titul sáhl autor po citátu z koránu) navozuje nezvykle uvolněnou atmosféru – performer sedí na židli a ze své platformy esemeskuje. Diváci této multimediální (pseudo)přednášky totiž mohou interreagovat s řečníkem prostřednictvím chatovací aplikace WhatsApp ve svých chytrých telefonech. Alipoor je mluveným i psaným slovem provází virtuální realitou umožňující jednotlivci ukrýt se do bezpečného, tvrdého krunýře fiktivní identity. Demaskuje hrozbu, jakou pro většinovou společnost může internet, poskytující absolutně necenzurovaný prostor xenofobním ideologiím, představovat. V dramatické zkratce sleduje individuální osudy tří vykořeněných mladíků na společné cestě k radikalizaci za pomoci internetu. Monology ve třetí osobě pronáší performer přímo do publika. Potřebuje-li výpověď ozvláštnit, otočí se s mikrofonem do hledáčku webkamery svého počítače propojené s velkým projekčním plátnem. Fragmentární vyprávění proplétá sugestivně líčenými zprávami o zrodu džihádismu a Islámského státu. Videoprezentace on-line náborové kampaně ISIS alternuje obrazovými sondami do extremistického internetového fóra.

Alipoorova „pouť“ vede žumpou vzteku a nenávisti. Lze ji snadno odčerpat v agresivní videohře, na fašizujícím webovém portálu nebo (ještě hůře) identifikací se s plakátovou neohrožeností Alláhových bojovníků. To vše čeká na dosah myši. Stačí dvakrát kliknout a řady bratrů-souvěrců se rozrostou o dalšího. Nové technologie jsou tu terčem spíše analýzy než kritiky. K podtržení efektu i smyslu své divadelní „lekce“ je autor-řečník sám názorně využívá. Poučovat či kritizovat internet, jak to podle něj 90 % politického divadla ku své škodě činí, přitom nechce. Dává pouze prst na mocné, nezamýšlené důsledky globálního propojení a demokratizace toku informací. Východisko svého investigativního surfování nenabízí – zneklidňující, nabroušenou čepel postřehů ano. Možná o tom a takové má být divadlo…

Jubilejní „vydání“ edinburského Fringe je minulostí. Jakou zprávu o stavu světa podalo, nedokážu posuzovat. Mimo jiné i proto, že jsem zde byla jen několik dní. Nutno mi jen doplnit, že přivítalo i pětici českých souborů, a to opět pod záštitou Českého centra. Nominací na Total Theatre Award za Vypravěče (The Narrator) se Spitfire Company přiblížila svému úspěchu s dříve oceněnou inscenací One Step Before the Fall, která doputovala až na londýnský Mime Festival a letos se do Edinburghu po čtyřech letech vrátila. Kritické ohlasy z edinburského tisku na všechny tuzemské produkce (Spitfire, Cirk La Putyka, Lenku Vagnerovou & Company, 420People a DOT 504) přinese Taneční zóna 3/2017.

• Autor: Šárka Švábová
• Publikováno: 17. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jak překročit hranice – Edinburgh Fringe posedmdesáté

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ