Jak prostá česká holka dobyla Evropu
Divadlo LETÍ se v rámci svého rezidenčního programu tentokrát spojilo, slovy režiséra Filipa Nuckollse, s českým Tarantinem Jiřím Pokorným a z této spolupráce vznikla třeskutá komedie Bomberka, kterou LETÍ zinscenovalo a předvedlo na prknech… tedy spíše na podlaze divadla A studia Rubín. A tak se do divadla, alespoň podle mého, poprvé dostal Evropský parlament, normované banány a dotace na žádost o získání dotace.
Rezidenční program divadla LETÍ je jednou ze stěžejních linií projektu Centra současné dramatiky. V něm LETÍ poskytuje nejrůznějším tvůrcům prostředky na realizaci nových textů a jejich inscenací. Posledním takovým počinem je tedy hra Bomberka Jiřího Pokorného, který se proslavil především na konci devadesátých let hrami Taťka střílí góly a Odpočívej v pokoji (obé nejlepší hry Nadace Alfréda Radoka). S Bomberkou kromě Evropského parlamentu vstupuje do divadla také staronový typ herce – neherce dokonale ovládajícího své řemeslo, nebo spíše herce dokonale ovládajícího neherectví. Zkrátka cimrmanovský typ herce, který neironizuje pouze samotný kumšt, ale i své vlastní obcování s ironií. Pokud se vám motá hlava už teď, vězte, že lepší už to nebude. S Bomberkou a Evropským parlamentem totiž přichází také babylonský mýtus, a to už je nějakého motání hlavy.
Hra je kupodivu poměrně funkční fúze pohádky Honza málem králem, Kill Billa a možná i seriálu Kancl. Hlavní příběhovou linkou je odchod Irenky (Tereza Hofová) z rodné vísky do Bruselu na pozici asistentky europoslance, který svou grimasou nápadně připomíná jednoho skutečného českého zástupce v této bohulibé organizaci. Irenčin kariérní posun je provázen starostlivou péčí a buchtami prarodičů. Dědeček (Petr Lněnička) i babička, ztvárněná Leošem Nohou, který našel svůj vzor v Miloni Čepelkovi a v jeho nezapomenutelných cimrmanovských ženských rolích, tráví své životy typicky česky, tedy před televizí. Typické jsou i vedlejší dějové linie: francouzský detektiv vyslýchající maďarského teroristu má baret a žvýká párátko; italský europoslanec drží v ruce krabici od pizzy; španělští europoslanci se tak divoce baví o tom, který fotbalista je nejlepší, až jeden nabančí tomu druhému; německý europoslanec hádku velmi rázně ukončí, aby vše zase bylo, jak se říká, „pintlich“; atd. Celé to tak připomíná proslulou Černého Entropu, která poskládáním stereotypů chtěla babylonskou Evropu ukázat jako fungující celek. K tomu míří i Pokorného text: Evropský parlament je jakýmsi novodobým Babylonem, jehož jednotlivými patry projíždí výtah, kde dochází k setkání všech národností zosobněných jednotlivými europoslanci. Každý mluví svou řečí, ale ve výtahu je potřeba se dohodnout, a tak vždy nějaký jazyk dostane navrch. Chvílemi se zde mluví italsky, anglicky, německy, česky, maďarsky či slovensky. Jazyková vyspělost herců je skutečně obdivuhodná. Například Petr Lněnička v rolích dědečka, francouzského vyšetřovatele či dalšího českého poslance střídá s grácií důchodcovskou češtinu, francouzštinu, buranskou angličtinu i obstojnou slovenštinu. A nejinak je tomu i u dalších herců. Navíc motiv beztitulkové multijazykovosti, který předpokládá, že divák valné většině textu rozumět nebude, je skvělou metaforou k absurdním nařízením, která do celé Evropy tento institut vysílá.
Všechny načrtnuté děje představující frašku o evropském politickém životě se však asi ve třetině představení lehce zadrhnou, když do „spokojeného“ běhu událostí očekávaně (po přečtení anotace), přesto překvapivě vtrhne příprava a následná realizace bombového atentátu na budovu Parlamentu. Pokud režisér Nuckolls označil Pokorného za českého Tarantina, pak Tereza Hofová je českou Umou Thurman, respektive Nevěstou. Její přerod ze zakřiknuté úřednice v mstitelku proti unifikaci je stejně náhlý jako obrat politické grotesky v béčkový film. Od téhle chvíle začíná děj rozbředávat, jednotlivé situace na sebe příliš nenavazují, chvíli se ocitáme v Parlamentu, pak ve studiu Václava Moravce, pak zas někde na nádraží; atentát střídá atentát a celé to vrcholí, jak je dnes především ve filmovém průmyslu běžné a oblíbené, naprosto neočekávatelně (viz. např. Nejvyšší nabídka či Trans). Přesto to celé drží pohromadě, a to jen díky skvělým hereckým výkonům, které z představení dělají koncert verbálního a situačního humoru. Dokonce i tak slabá scéna, jako je náhodné zastřelení několika postav na nádraží, se stane pamětihodnou díky asi nejvtipnější umírací scéně (Petr Lněnička), jakou jsem za poslední dobu viděl.
Inscenace Bomberka, která si scénicky vystačí pouze s pár židlemi, nemá daleko ani k improvizačním show typu Partička. Vskutku to není intelektuální průjem zdeptaného dramatika. Je spíše typickým (čti stereotypickým) cimrmanovským divadlem, říznutým kdečím a postaveným na výborných výkonech herců. Pokud se vrátím k Entropě, kterou stále chápu jako její nepřiznaný inspirační zdroj, pak v oficiální zprávě se píše, že groteskní nadsázka a mystifikace patří ke znakům české kultury, a tak je možná Bomberka českým komentářem k Evropské unii. Současným jazykem: angažované divadlo. A teď už by se mohla hlava motat i tvůrcům…
Divadlo LETÍ – Jiří Pokorný: Bomberka. Režie Filip Nuckolls. (Premiéra 20. listopadu 2013 v A studiu Rubín.)
Komentáře k článku: Jak prostá česká holka dobyla Evropu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
