Jak Rusko ke své alternativě došlo

Nejmenší, nejchudší, ale přesto nejprogresivnější, takovými přívlastky je možné označit progresivní moskevskou divadelní scénu Teatr.doc, která se dokázala za osm let své existence probojovat do povědomí nejen domácích, ale i zahraničních diváků. Její vznik úzce souvisí s uměleckými představami části současných ruských či rusky píšících dramatiků a režisérů, kteří se dlouhodobě snaží změnit tvář současného postsovětského divadla.

Novaja drama
a pochybní hrdinové

Jako jedno z možných východisek současného divadla v Rusku se stal směr „novaja drama“ (nové drama). Jeho autoři jako první v Rusku ukázali ve svých textech pravou podobu dnešní ruské společnosti s jejími nešvary, problémy i touhami. Postavy jejich „nové dramatiky“ nebyli a nejsou morálně dokonalí a následováníhodní jedinci. Jsou to často narkomani, zloději, gayové, osoby žijící v komunálních bytech městských periferií či v zapomenutých provinciích, které o svém životě promlouvají drsným, hovorovým jazykem ulice.

Už v roce 1990 vznikl v Moskvě festival mladé dramatiky Ljubimovka, kde byly poprvé čteny hry tohoto typu. Četlo se a četlo, ale výhledy na scénické uvedení byly tehdy mizivé. Až o devět let později podnítila inscenační snahy mladých autorů ruská premiéra hry Marka Ravenhilla Shopping & Fucking. Text přivezla z berlínského festivalu Theatertreffen čerstvá absolventka moskevského divadelního institutu Olga Subotinová a uvedla jej ve své vlastní režii. Drogy, prostituce, peníze a homosexuální trojúhelník – to byl pro Rusy šok. Moskevská divadelní společnost byla na nohou. Dlouho dopředu bylo vyprodáno, inscenace byla pozvaná na řadu festivalů, kde získala mnoho ocenění. Tím se otevřela cesta novému ruskému dramatu. Jako první uvedl režisér Kiril Serebrenikov text Vasilije Sigareva Plastelína. Jím začala v Moskvě – a Rusku vůbec – spanilá jízda nového ruského dramatu a nových inscenačních přístupů, jež trvá dodnes. První tribunou nové dramatiky se stalo Centrum dramatiků a režisérů (CDR) Alexeje Kazanceva a Michaila Roščina. Zde se podařilo debutovat snad všem bývalým účastníkům festivalu Ljubimovka. Přestože oba otcové – zakladatelé CDR již opustili pozemské theatrum mundi (Kazancev zemřel 5. září 2007 na pláži v Bulharsku ve věku 62 let, Roščin 1. října letošního roku ve věku 77 let – oba na infarkt), pokračuje CDR v jejich stopách. Je otevřeno novým přístupům a aktivně vyhledává, objevuje a na jeviště přivádí nové ruské divadelní texty.

Nemůžeš-li realitu změnit, aspoň ji popiš!

V roce 2002 se část členů CDR pod vedením dvojice dramatiků a režisérů Jeleny Greminové a Michaila Ugarova rozhodla zadaptovat sklepní prostor zapadlého činžáku nedaleko Tverského bulváru. Vznikl tak podivuhodný paradox. Jen pár kroků od komerčního mumraje Moskvy vcházíte do hlavního centra alternativy. Malá, téměř neviditelná cedule s názvem divadla, opadaná omítka, polorozbořené schody s vyviklaným zábradlím, posprejované stěny, tak vás vítá divadlo Teatr.doc. Může vás ale také překvapit, co všechno lze vytvořit na pár čtverečních metrech mezi černě natřenými betonovými stěnami s minimálním technickým vybavením.

Páteří dramaturgie tohoto – tak trochu – divadelního squatu je především dokumentární divadlo. Většina projektů zpracovává na základě svědectví reálných osob momentální ožehavé události ve společnosti. Tuto techniku vzniku nových textů nazvali její tvůrci Ugarov a Greminová Verbatim. Herci oslovují přímé účastníky události, zaznamenávají na diktafon jejich výpovědi, pak sami – podle interview se svým hrdinou – vytvářejí charaktery svých postav. Někdy je tato „Verbatim metoda“ označována jako live-game. Ovšem – jak sami tvůrci přiznávají – existuje tolik různých Verbatim metod, kolik vzniká rozdílných inscenací. Jakákoli metoda je pouze pomocný nástroj pro psaní her a jejich uvádění na jeviště. Heslo projektu zní: Nemůžeš-li realitu změnit, aspoň ji popiš.

A jakou realitu popisují? Například projekt Dok.tor je otřesnou zpovědí astrachaňského chirurga, Ja rabočij (Já pracující) obrazem každodenního života obyčejných dělníků a pracujících ruských podniků.

Pojďme, čeká nás život! V Moskvě?!

Z dřívějšího provinčního rapera a novináře Jurije Klavdieva se za několik let stal módní moskevský dramatik. Letos pětatřicetiletý autor zahájil kariéru v roce 2002. Tehdy se přidal k nadšencům shromážděným okolo Vadima Levanova, mladého toljattinského dramatika, který společně s přáteli opravil a uvedl v provoz nezávislou divadelní scénu, určenou především mladým začínajícím autorům. Scénu tvořilo zařízení zrušené automobilové opravny, k osvětlení sálu se používala světla ze starých žigulíků. Založili festival Květnová čtení, na kterém poprvé zazněly i texty Jurije Klavdieva. Dnes má tento autor za sebou několik dramat, řada z nich získala ocenění na festivalech Novaja drama a Moladaja dramaturgija. Čtyři z nich byly inscenovány i v CDR. Mezitím si stačil Klavdiev odskočit i k filmu: na kontě má už dva scénáře a jednu roli v thrilleru Lesopolosa. Ale dost výčtů. Někteří kritici tvrdí, že svět tvořený Klavdievem je příliš černobílý. Darebák zůstane darebákem, hypertrofovaný hrdina vítězí i tam, kde reálný člověk selhává. Autor naopak trvá na tom, že jeho texty vycházejí do značné míry z jeho vlastního života.

V CDR uvedl letos na podzim režisér Vladimír Ageev, mimochodem také jeden z „mladých a progresivních“, Klavdievovu hru Pajďom, nas žďot mašina (Pojďme, čeká na nás auto), která byla do této chvíle přeložena do několika světových jazyků a úspěšně pronikla i na repertoár evropských scén. Hra nabízí part pro dvě mladé herečky: kamarádky Máša a Olga chtějí uniknout od nudné práce, tupých procházek i bezsmyslných rozhovorů. Spásu hledají v nových zážitcích a pocitech – násilí, agresivitě i s nimi související provinční kriminalitě, v žargonu ulice. Pro obě dívky se východiskem života stává smrt, ať vlastní či cizí. I když se ale v textu hovoří o uřezaných prstech a dalších brutálních praktikách, zásluhou režie, která pracuje s náznakem a slovním popisem (nahlas zaznívají i scénické poznámky), nepostrádá inscenace cit a dokonce i momenty zábavné ironie. Škoda jen, že chybí Irina – mohla to být skvělá variace Tří sester. A jak by se jmenovala? No přece Pojďme, čeká nás život! V Moskvě?!

Hodinu a osmnáct minut umíral člověk…

Inscenace Čas vosemnadcať (Hodina a osmnáct minut) režisérů Alexeje Žirjakova a Georga Žena, která měla premiéru 17. listopadu tohoto roku, zpracovává nevyjasněné okolnosti smrti právníka Sergeje Magnitského v listopadu loňského roku. Na rozdíl od případu novinářky Anny Politkovské, který je i díky jejímu deníku známý po celé Evropě, kauze Magnitského se věnovalo jen několik článků ruských novin. Osud Sergeje Magnitského, který objevil korupci ve vysokých vládních kruzích a na základě vykonstruovaného obvinění byl rok vězněn a ve vazbě bez poskytnutí lékařské pomoci podlehl těžké nemoci, je „příběhem obyčejného člověka“, který se postavil proti systému. Z deníků a dopisů psaných Magnitským ve vězení a z výpovědí svědků jeho aktivit je na jevišti uspořádán soud, který ve skutečnosti nikdy neproběhl. Jde o soud s lidmi, kteří byli v případu zainteresováni a mohli být jeho odsouzením a smrtí vinni. Před diváky se například hájí soudce, který odmítl podat obviněnému na jeho prosbu horkou vodu s tím, že to není jeho starost. Doktorka vypráví o strašném postavení vězeňských lékařů, jejichž práva na obranu vlastních osobností a práce jsou leckdy menší práva zločinců. Zaznívají takové otázky jako: Je prokurátor, lékař či soudce při výkonu povolání zbaven lidskosti? Je na vině lhostejnost lidí, nebo lhostejnost systému? Inscenace se nesnaží dávat odpovědi. Herci stojí v prázdném prostoru a s minimem prostředků každý hájí pravdu své postavy. Jsou možná oblečeni tak, jak přišli do divadla, ale právě tato inscenační jednoduchost až strohost dodává jejich výpovědím sílu a přesvědčivost. Po představení následuje otevřená rozprava diváků a herců nad tématem.

Opera v koncertním podání

Tak nazval způsob zpracování nebo spíš osobitou techniku vzniku jednoho z posledních experimentů Teatru.doc režisér Michail Ugarov. Jde o novou hru mladého běloruského dramatika Pavla Prjažka (začal psát v roce 2004) Žizň udalas (Život se podařil). Režiséři Michail Ugarov a Marat Gacalov chtějí svým přístupem postihnout všechny etapy příprav své inscenace – od čtení textu po rozdělení rolí a jejich herecká osvojení až k závěrečným zkouškám a samotné produkci. Projekt začínají herci a končí postavy, říkají. Hraje se opět v prázdném prostoru, ve kterém je postaveno pouze patnáct černých židlí, stejných, na jakých sedí diváci v hledišti. Herci mají na sobě civilní šaty. Naprosto přirozeně rozehrávají milostné příběhy a životní problémy dnešních třicátníků. Nejprve posedávají na židlích s texty v ruce a jakoby mimoděk komentují chování a jednání svých postav. Vypadá to tak trochu, jako bychom přišli na scénické čtení. Herci čtou i autorské poznámky typu „usmívá se“ nebo „přešla do druhého rohu“. Udržují si lehkou ironii a nadhled nad svou postavou. Postupně rozehrávají prostor a najednou – aniž bychom si toho všimli – hrají své texty „naplno“, najednou se před divákem odehrává inscenované drama. V celém procesu je třeba ocenit především ruské herce, kteří brilantními střihy dokázali nejprve odlišit scénické poznámky od samotných promluv svých postav a postupně – velmi nenápadně – „vstoupit“ do role. V závěru tvrdí: Život se nám podařil. O tom může divák s úspěchem pochybovat, rozhodně ale ne o tom, co se podařilo za posledních pár let současnému ruskému divadlu.

(další informace o alternativních moskevských divadlech, dramaticích a inscenacích najdete na i-DN v textu s názvem Nová divadelní Moskva
aneb Tři ve třech)