Jak se v divadelních Čechách očerňujeme
Ústecký Deník 11. května otiskl článek Jitky Hadašové HLASUJTE: Divadelní umělci z potíží obviňují Šimerdu. Za umělce však hovořil dlouholetý Ústečan Jan Vrba, který s nimi pravidelně komunikuje a který předeslal, že jejich nespokojenost je velká. Tlumočil jejich mínění, že se ředitel divadla Tomáš Šimerda vůbec nesnaží o prezentaci jejich umění, takže čím dál méně vyjíždějí hostovat mimo Ústí, a do zahraničí už vůbec ne. Dále by prý ředitel neměl najímat drahé cizí umělce, když těm svým mnohonásobně menší peníze ještě snižuje. Šimerdu prý spíše než divadelní kasa zajímá jeho vlastní – prý až moc často obnovuje již dříve stažená představení, a to ta, která sám režíruje, neboť za jejich znovunastudování mu náleží nový honorář. Nakonec Šimerdu obvinili z machinací s kostýmy. Článek redakce doprovodila fotomontáží, na níž se Šimerda snaží oběsit na vlastní kravatě.
Pomluva je jako vánek, zpívá se v opeře Lazebník sevillský a Gioacchino Rossini jistě z operních poměrů dobře věděl, o čem píše svou geniální árii. Mediální denunciace není ničím jiným než medializovanou pomluvou a jako velmi účinnou metodu likvidace protivníka ji známe dlouhá staletí. Árijský boj na prvních stránkách citoval slušné občany, rozhořčené, že se v té či oné ulici stále roztahuje židovský obchodník a podle redakce listu se ti ctihodní lidé netrpělivě dožadovali nápravy – u toho zpravidla obrázek tlustého Žida, jak s ďábelským šklebem mamoní árijský majetek. Přeháním? Princip je stejný, v obou případech zazní obvinění opřená o anonymní tvrzení čehosi, co je zdánlivě zřejmé a co není třeba složitě dokazovat, v obou případech se (přímo či mezi řádky) redakce staví do role četníka. Jen tehdy byly možné dopady jistě drsnější než dnes.
I když, jak se to vezme. Luďka Golata před dvěma lety odvolali z funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského v Ostravě také na základě mediální denunciace. Spustil ji Blesk dva dny poté, co z ministerstva kultury unikla informace, že by Golat měl obsadit post ředitele Státní opery Praha. Zase informace pocházela zevnitř divadla, tentokrát opřená o nahrávku údajného porna, kterou někdo v divadle zcizil a předal médiím. Nevadilo, že k nátlaku na ředitele nahrávka posloužila už před deseti lety a tehdy policie věc odložila jako neopodstatněnou. Napodruhé stejný mediální trik zabral a pár lidí z divadla spolu s ostravskou radnicí ukončilo velkou éru ostravské opery na stránkách Blesku a televize Nova – a také moravskoslezské mutace Mladé fronty Dnes. Fakta nikoho nezajímala, než policie případ znovu dořešila a opět odložila, tentokrát s podrobnějším výkladem, který vyzněl jednoznačně ve prospěch Golata, bylo dávno po všem – a o to šlo! Zúčastnění se neštítili vláčet tiskem Golatova syna Sebastiana, nyní už gymnazistu.
Umělci, divadelníci zvláště, se rádi staví do role arbitrů společenského jednání a chování, rádi peskují prohnilé politiky. Je to mimo jiné pozůstatek osvícenského a romantického vnímání společenské „užitečnosti“ divadla. Přitom zvláště operní divadlo bylo odjakživa plné intrik a škodolibostí, víc než jinde šlo o moc, slávu a peníze. Platí to dodnes – podívejte se na web OperaPlus, jak se tam pomlouvá a lže v bojích o Státní operu Praha.
Někteří antropologové tvrdí, že inteligenci jsme si nevypěstovali prací pro práci, jak se domnívali marxisté, ale intrikami, jimiž se jedinec domáhal co nejlepšího postavení v tlupě – proto umíme lhát, přetvařovat se, zneužívat informace i dezinformace. Morální či náboženské zábrany takové jednání nemohly úplně potlačit, dnes se však zbabělost stát si za svým názorem nejen toleruje, ale stala se uznávanou normou: každý má přece právo říci své, aniž by sám sebe ohrozil. Anonymní blogy, kde se neargumentuje, jen tvrdí, často velmi vulgárně, jsou dnes nejužívanější formou polemiky: názory na nich nelze verifikovat, nelze je spojit s konkrétní autoritou, staly se jakousi institucionalizovanou pomluvou. Polemika o smyslu Divadelních novin byla z tohoto hlediska ještě kultivovaná, protože neanonymní, ale osobní vyhrocené názory také převážily nad argumenty, protože to k takovým diskusím prostě patří, naopak zdlouhavě cosi vysvětlovat a dokládat je tu nepřípadné.
Skončeme však v Ústí. Zaslal jsem redakci Deníku Stanovisko výboru Jednoty hudebního divadla k onomu článku. Otiskli ho, ale pod svým názvem a vyškrtli z něho připomínku Árijského boje. Redakce to zdůvodnila právem redigovat vše, co tiskne, tedy i tiskové prohlášení. Po právní stránce myslím pozoruhodný problém. Kde jsou časy, kdy by si něco takového redakce prostě nedovolila, protože by se zesměšnila, kdy se nepohodlné argumenty musely vyvracet protiargumenty, nikoli redakčními škrty. Vedl jsem o tom s redaktorem krátkou mailovou polemiku, z níž mimo jiné vyplynulo, že jim zřejmě vskutku nešlo o diskreditaci ředitele Tomáše Šimerdy, jen chtěli ventilovat problémy kolem divadla, kterého si váží a obávají se o jeho další osud. Na zveřejnění anonymních údajů či přinejlepším údajů z druhé ruky nevidí nic zlého, je problém Šimerdy a magistrátních úředníků, že se odmítli k anonymům vyjádřit. A že neznám Jana Vrbu, je prý zase problém můj.
Komentáře k článku: Jak se v divadelních Čechách očerňujeme
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
