Divadelní noviny > Názory – Glosy
Jak se zkouší s Klatou
Spolupracovat s Janem Klatou je podobné jako se napojit na nezvykle silný zdroj tvůrčí i lidské energie. Vystaví vás podnětům, úkolům a požadavkům, se kterými se mnozí v této podobě a na této úrovni často vůbec nesetkali. Někoho to může zapálit a nabít na dlouhou dobu dopředu, obnovit zkorodované nebo všelijak zanesené „obvody“ a možná mu to pomůže i nalézt nové cesty. Jiného ale toto setkání může i bolestivě popálit. Jan Klata je zkrátka živoucí odpovědí na otázku, proč polské divadlo „nové vlny“ dosahuje v posledních letech tak skvělých výsledků. Jako tvůrce je hluboce a vášnivě zaujatý divadlem. Pokud chce něco říct o světě nebo se vyjádřit k nějakému tématu, nerozlišuje, na jakém místě Evropy tak učiní ani jestli je to místo takříkajíc prestižní nebo není.
Tým Divadla pod Palmovkou s napětím sleduje Jana Klatu při zahájení zkoušení Fausta Foto Miloš Skácel
Klata se skutečně nebojí radikálních přístupů k textům, ani k těm, které patří do kánonu klasické literatury. Nemá to nic společného s uměleckým egoismem nebo touhou přepracovávat díla předchůdců. Naopak jde o výraz pokory před velkými díly minulosti, který ho vede k jejich zpracování tak, aby pro naši současnost získala smysl a nesla základní myšlenku původního díla. A to i za použití prostředků, které nahlížejí původní díla z překvapivých úhlů a otevírají nové možnosti jejich vnímání. Dává tak klasickému dílu nový život. Je takový přístup kontroverzní? V jistém smyslu určitě! Ale copak existuje v dějinách důležité umělecké dílo, které by nevyvolávalo polemiky? Proto Jan Klata hledal současný ekvivalent i k tomuto rozměru Fausta. Přinesl tak důležitou zprávu o stavu naší doby, ale i o civilizačním a společenském vývoji, který se od Goethových časů v Evropě odehrál.
Jan Klata bývá v koncepčních a podstatných stylotvorných momentech režisérem dosti autoritativním. Zároveň však vyžaduje (a oceňuje) intenzivní a zaujatou spolupráci a velmi jej zajímá zpětná vazba: nechává se inspirovat okolím včetně náhodných momentů. Už v prvních dnech zkoušení inscenace měl však důkladně promyšlené pilíře inscenace – například téměř hotovou hudbu, jako by se nechal Goethovým textem inspirovat v hudebním smyslu (ne náhodou o sobě sám mluví jako o „divadelním samplerovi“, který z již existujících zdrojů různého typu vybírá části, jež jej oslovují nebo konvenují tématu a stylu inscenace, a skládá je do nových celků).Měl též detailně promyšlenou koncepci postav Markétky, Fausta a Mefistofela a jasnou představu o základních tématech, o kterých chtěl Fausta inscenovat (příliš se nelišila od záměrů původní dramatické básně J. W. Goetha). V neposlední řadě si však byl jistý, o čem Fausta inscenovat rozhodně nechce…
Text adaptace Fausta vznikal až v průběhu vlastních zkoušek: zatímco Jan Klata hercům během dopoledních zkoušek představoval inspirační zdroje, kterými dokresloval své často pronikavé úvahy o Faustovi, zejména o současné podobě dobra a zla na pozadí popkultury, probíhaly odpoledne, večer a v noci v kanceláři dramaturgie dlouhé diskuse a následně škrty a úpravy původního textu. Úkolem dramaturgie bylo nabídnout text tak, aby vyhovoval režisérovým záměrům, jeho svébytnému jevištnímu jazyku a zároveň vycházel z Goethova původního díla v co možná největší míře. Ve skupině, jejíž součástí byl vedle režiséra a nás také stážista (student bratislavské VŠMU) Matej Synak a překladatelka Paulina Kinga Dobosz, jsme pak v česko-polsko-anglicko-slovenském jazyce v mimořádně krátkém čase téměř do umdlení hledali, upravovali a skládali do nových celků pasáže Goethovy básně tak, aby se Klatova inscenační a Goethova básnická „verze“ Fausta propojily do nového funkčního celku. Vzniklá adaptace (výsledkem škrtů byl text v rozsahu asi 10 % původního Goethova díla) byla prověřována během zkoušek herci, kdy probíhaly další, poměrně rozsáhlé úpravy překladu Otokara Fischera tak, aby nepůsobil archaicky. Text byl během zkoušek dále cizelován a krácen o pasáže, které bylo možno plnohodnotně nahradit hereckou akcí či hudbou. Vzhledem k náročnosti Goethovy básně trvala výkladová a analytická fáze zkoušek „u stolu“ na běžné české zvyklosti nezvykle dlouho – a to i přesto, že zkoušky byly pokaždé, když to provoz divadla dovoloval, dvě i tři denně. Změny v textu probíhaly v závislosti na jevištní podobě díla doslova do dne premiéry!
Podobně intenzivně jako s dramaturgy Klata spolupracoval také s herci: snažil se jim svou představu vysvětlit nikoli jako „jedinou možnost“, ale pečlivě objasňoval důvody, proč je to či ono řešení podle něj dobré. Herce vnímal jako zcela rovnoprávného partnera. Jeho nároky byly opravdu značné, nic nenechal spadnout pod stůl a velmi důkladně se zabýval i zdánlivými detaily. Pozoruhodná při tom byla jeho práce s jazykem a se slovem: přestože často zdůrazňoval, že neumí česky, nejenže českému textu rozuměl velmi detailně, ale dokonce s ním pracoval v jazykově velmi obtížném Fischerově překladu způsobem, který by mohl být i pro české režiséry příkladem.
Zkoušky inscenace Fausta opravdu nebyly pro nikoho z nás procházkou růžovou zahradou, ale setkání s Janem Klatou určitě mnohým pomohlo proměnit vnímání divadla a jeho úkolů a možností, a některým snad díky neobvyklým a nesnadným úkolům i umělecky vyrůst. Někdy samozřejmě nastaly i situace emotivně náročné. Ale byla to práce od všech zúčastněných poctivá, vykonávaná se zaujetím a nasazením, a proto i posilující, osvěžující a podporující víru, že divadlo a umění mají smysl, když se dotýkají našich radostí i bolestí, ran a obnažených srdcí i mozků.
Iva Klestilová a Ladislav Stýblo
Komentáře k článku: Jak se zkouší s Klatou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
