Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Jak šel čas v Rokoku

Sto let, to už je pořádný kus času. A divadel, která se mohou vykázat stoletou historií, není ani v Praze moc. Jedním z nich je podzemní sálek v pasáži Rokoko, přístupný z Václavského náměstí, který je dnes součástí Městských divadel pražských.

Právě tady byl z vůle podnikatele Jana Červeného v rámci nového komplexu Šupichových domů na poslední chvíli zakomponován malý divadelní sálek, o jehož poněkud kýčovitou výzdobu se postaral výtvarník Josef Wenig, šéf výpravy sousedního kabaretu Lucerna. Později vzpomínal Jan Werich na zdejší krátkou éru Spoutaného divadla, že po příchodu, aby zabili alespoň vtipem hrůzu falešného rokoka, přidělali všem gypsovým andělíčkům na parapetech podprsenky a kalhotky.

Navzdory válce vyrůstaly v druhém desetiletí 20. století v centru Prahy supermoderní multifunkční paláce a lidé se chtěli bavit. S ambicí být mezinárodní a populární. Vyžadovala se spíše lechtivá atraktivita, vtip a sentiment nežli intelektuální zábava. Kromě leckdy exoticky znějících jmen pěvců a tanečnic se přece jen objevovaly původní české – autorské – kousky. Připomeňme, že v Čechách jsme nikdy přesně nerozlišovali řemeslo „herce“ a „komedianta“. Rozumějte – v prvním případě se jedná o představitele dramatických rolí, v druhém případě v podstatě o protagonistu-autora, vyskytujícího se na malých scénách či přímo v kabaretu. Tedy v divadle okořeněném improvizačními, satirickými a erotickými prvky. Stejně jako dnes v oboru samozřejmě existovaly kvalitativní rozdíly a velká konkurence, a někdy i rozpory přímo třídní…

Intelektuální a lidová zábava

Právě Rokoko může být přímo exemplárním příkladem balancování na pomezí těchto dvou extrémů. Na jedné straně Karel Hašler, přezdívaný „velký Karel“, herec Národního divadla a zároveň zdatný tvůrce a interpret chytlavých, sentimentálních vlasteneckých hitů. Na druhé straně parta intelektuálů sdružených kolem právě dostudovaného právníka, 26letého Jiřího Červeného. Původní amatérské sdružení Červená sedma vzniklo v Hradci Králové a v době, kdy začalo vystupovat v Rokoku, byl mezi nimi mj. Eduard Bass či Emil Arthur Longen a jeho žena Xena. Sálek Rokoka vznikl proto, že si pan rada Jan Červený (nebyl v příbuzenském poměru k Jiřímu Červenému!) usmyslel posadit se s viržinkem do křesla divadelního ředitele. Přes den podnikal v oboru lahůdkářství, večer ho bavilo sedět v kanceláři v Rokoku, kterému věnoval relativně značné množství času. Jiří Červený to ve své knize Červená sedma trefně charakterizuje: Toužil po dobrých obchodech, ale dovedl si najít lidi, kteří to dokážou beze ztráty vkusu. Byl informován o schopných lidech z oboru kabaretu, a co nevěděl sám, dozvěděl se od Hašlera.

A právě Karla Hašlera můžeme považovat za duchovního otce Rokoka. Byl to on, kdo při stavbě paláce Rokoko na Václavském náměstí, kde byla v létě 1915 otevřena moderní kavárna v přízemí i v prvním patře, poradil, že by se v sálku v suterénu, který byl na tančírnu velký, a na kino malý, mohl provozovat kabaret. A dohodil výtvarníka Josefa Weniga, který na poslední chvíli do už hotového sálu navrhl vestavění jeviště. Výsledkem byl sálek v rokokovém stylu, se stolovou úpravou, s „promenoárem“, tedy foyerem vydlážděným výrazným kostkovým vzorem, a nezbytnou přilehlou vinárnou. Otevíralo se slavnostně o Vánocích 1915 (na Boží hod), a jak už to v Čechách bývá, vše se dodělávalo na poslední chvíli. Hašler, který byl jmenován ředitelem, pro první večer angažoval umělce, které znal z vinohradského kabaretu U kuřího oka. Mezi nimi zdatného improvizátora a komika Ference Futuristu a pěveckou hvězdu té doby, šansoniérku Lídu Pírkovou-Theimerovou. Jak se ovšem ukázalo (Čechové měli vždy smysl pro škodolibý humor), největší atrakcí večera se stala příhoda popsaná s gustem v bulvárním tisku. Vzhledem k tomu, že se jednalo o podzemní pros­tor, byla tu zřízena supermoderní ventilace. A když byla o přestávce poprvé spuštěna, mohutná vlna vzduchu vzala z hlavy jednomu z hostů paruku a přisála ji na ventilační mřížku.

Divadélko Rokoko

Kabaret Rokoko byl za necelý rok existence přejmenován. Údajně k tomu přispěl zkušený divadelník V. V. Štech, když poznamenal, že slovo „kabaret“ už má v Praze téměř hanlivý přídech, a navrhl nový název Divadélko Rokoko. Nicméně, i tak tu byl po léta provozován repertoár kabaretní, každý večer trochu jiný. Scénky, parodie, namixované s písničkami a tanečními čísly. Večery měly velmi rozvolněný obsah, program sloužil jako zábavný doplněk společenských gastronomických výletů do centra. Jiří Červený si trpce stěžoval na to, že jejich čísla byla zařazována na začátek večera, kdy lidé postupně přicházeli a probíhající program byl pro ně jen kulisou. V době zahájení provozu Rokoka měl Hašler za sebou už zkušenost z vedlejšího kabaretu v Lucerně, kam vstupoval s velkými plány. Sliboval tam prý napsat i revue po pařížském vzoru, ale nedošlo na to. Měl tu spory s majiteli, a tak se rád nechal přesvědčit a přestoupil do nově vznikajícího prostoru. Nicméně, nikdy neměl „Sitzfleisch“ a věnoval se tolika aktivitám, že se mu to v paralelní kariéře umělce z Národního a kabaretiéra vymstilo (ale to ostatně nebyl jediný). Je třeba přiznat, že zatímco Hašler byl spíše reprezentantem, úředničinu zastával méně rozevlátý, ale praktický Mirko Andres jako tajemník, který se ukázal šedou eminencí podniku. Je ovšem třeba Hašlerovi přiznat, že ačkoli jeho žena Zdeňka ze slavné rodiny Frimlovy uznávala jen Karlovu kariéru v Národním (a oblast kabaretu považovala za zhoubu jeho talentu a nebezpečné lákadlo), byl Karel pro kabaret přímo zrozený. Měl cit pro to, co diváci chtějí, a dokázal jim to poskytnout. Měl přehled, a tak sem přetáhl z okolních kabaretů stávající hvězdy, ale angažoval i mnohé z těch, kdo se později hvězdami stali. Původně prý zamýšlel být v Rokoku pouze ředitelem a nechtěl tu vystupovat. Nicméně, právě Hašlerova narůstající popularita byla logicky jedním z kritérií, proč byl do funkce angažován. A tak na naléhání majitele už na konci první sezony – v červenci 1916 – vystupoval s některým ze svých hitů jako zlatým hřebem programu.

S Červenou sedmou v jedné domácnosti

Sdílení prostoru s Červenou sedmou se z dnešního hlediska, resp. z velmi kritického přístupu k Hašlerovi ve vzpomínkách Jiřího Červeného, mohlo zdát zvláštní a neudržitelné. Nicméně právě ambivalence a neslučitelnost se staly pro Rokoko charakteristickými a vytvářely jeho umělecké podhoubí. Za zmínku jistě stojí alespoň naznačit podstatu sporu. Hašler (umělecký selfmademan) už dříve napsal o sedmičkářích článek, v němž poukázal na to, že jsou příliš mladí a amatérští, a nemohou tedy působit na diváky autenticky ani v erotických písních, ani v satiře. Přitom Hašlera od Červeného dělilo jen několik let (Hašlerovi bylo 34, Červenému 26). Ještě ostřejší kritický postoj zaujímal k „velkému Karlovi“ Jiří Červený. Pohrdavě se vyjadřoval o jeho koncepci. Vyčítal mu, že hraje na jistotu, jde po srsti měšťáckému vkusu, směřuje k sentimentalitě a lacinému humoru (což byla zjevně pravda). Sedmičkáři mu zazlívali, že z jejich repertoáru vytáhl starší dílka, která považovali za přežitá, jako Valčík z Bohémy nebo Princ Karneval, a navíc k nim přidával své vlastní písně, tzv. na posílenou. Sedmičkáři v té době nazývali Rokoko „morem a neštovicemi“ na kabaretním poli. Jak dokládá úryvek z dopisu Karla Ballinga Červenému na frontu: Hašler rozumí všemu. To je předpoklad všeho ostatního, na který musíš věřit jako na svaté evangelium. Svého času, když mě chtěl vší silou zlákat do Rokoka, dal mi ke zkomponování svůj text, Dopis ze zákopů. Byla to hovadina, které jsem se hrozil jako rozšmajdaných polobotek. Že prý to musím s ním udělat. Přísahám ti u Alláha, že udělám raději sto šansonů zdarma než jediný korunami placený za intervence Hašlerovy. Text byl úžasná limonáda, na nějž jsem udělal ne sice výbornou, ale velmi dobrou kapelnickou muziku. No, a za deset korun a pro Hašlera se nebudu dřít (…) Všechny texty, které nejsou od Hašlera, jsou podle něho nemožné. Všechny texty jiných domácích autorů jsou bez point, kdežto všechny přeložené z němčiny – ovšem Hašlerem – a jeho původní texty mají pointu… Ballingův dopis, plný ostrých výpadů proti Hašlerově despotickému narcismu, měl doušku: kdybych nepotřeboval náhodou těch deset korun na dlaň, tak jsem to vzal zpět… Mnoho dalších svědectví vypovídá o vztazích v tehdejším Rokoku. Když zhrzení sedmičkáři z Rokoka odešli, Hašler měl v záloze další budoucí hvězdy pražského kabaretu, Ference Futuristu, Dalibora Ptáka a Vlastu Buriana.

Historie Rokoka měla ostré zatáčky

Už na konci první sezony totiž bylo patrné, že Hašler pro množství aktivit nezvládá. V červenci 1916 režíroval pro vinohradské divadlo operetu Vinobraní, v níž sám také zpíval. Od září začal vystupovat v Divadle Varieté (dnes Hudební divadlo Karlín), kde ho majitel pověřil v podstatě stejnou misí, jakou měl v Rokoku, tedy zavedením českého programu. Přemíra aktivit vedla k jeho vyhození z Národního a také k roztržce s podnikatelem Janem Červeným a Hašler z Rokoka odešel. Vesla se zmocnil na čas Eduard Bass z Červené sedmy, ale jeho éra trvala jen do konce sezony 1917 (též typické: když přišel se žádostí o zvýšení platu, dostal výpověď s tím, že ho nepotřebují). V roce 1918 Jan Červený znovu oslovil Hašlera, aby se do Rokoka vrátil jako člen souboru. Lákadlem bylo, že si tu bude moci zahrát TAKY činoherní role (a opravdu si zahrál např. rabbiho Löwa v Golemovi). Nicméně, lidé sem chodili především na jeho písničky jako „Bílý kvíteček“ a „Pětatřicátníci“. Nové staropražské písně, které Hašler představil na podzim 1918, byly přijaty s bouřlivým nadšením. Stal se doslova módní ikonou. A mohl si vybírat. Znovu řediteloval Lucerně, jejíž krátká úspěšná éra však skončila už v roce 1923. Od roku 1925 Hašler působil v karlínském Varieté, kde se opakoval stejný scénář: zpočátku velký úspěch a za čas nevysvětlitelný úpadek zájmu publika. Po třetí se tedy v roce 1928 vrátil do Rokoka, kde v té době byl ředitelem Jiří Steimar a uváděl tu „krotké politické revue“. Ale zdálo se, že doba Hašlera-kabaretiéra pominula. Vrhl se tedy na obchodní podnikání se svými písničkami, rozšířil obchod ve Vodičkově ulici, ale v podstatě zbankrotoval. Zůstaly mu jen zájezdy po vlastech českých. Jeho smutný konec, to je už jiná historie… (Pokračování příště)

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 15. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jak šel čas v Rokoku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ