Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Jak šel čas v Rokoku II

Uspořádáte-li mezi Čechy anketu o nejznámějšího a nejpopulárnějšího herce a komika meziválečného období, většinu z nich napadne patrně Vlasta Burian.

Je to bezpochyby díky neustále opakovaným filmům, v nichž je k dispozici množství burianovských hlášek. Pro nás, divadelníky, mají filmy jistou dokumentační hodnotu, protože se v nich podařilo zachytit velký kus Burianova kabaretního umění, neboť Burian ve filmech „prodal“ veškeré klaunské scénky, které si mnohokrát předtím vyzkoušel v různých pražských kabaretech. Takže si můžeme udělat alespoň jistou představu, jak jeho kabaretní humor vypadal. Scénou, která spatřila jeho první krůčky v tehdejším showbyznysu, bylo Rokoko.

Ze hřiště na jeviště

Liberecký rodák Josef Vlastimil Bu­rian (nar. 9. dubna 1891) sice díky otci, nadšenému divadelnímu amatérovi a muzikantovi, cosi o divadle od dětství tušil, ale k umění rozesmávat lidi se možná paradoxně dostal přes sport. Troufám si říci, že smích diváků byl pro něj jakousi psychoterapií. Jak píše zevrubněji Vladimír Just ve svých knihách o životě a díle Vlasty Buriana, v civilu byl slavný komik v podstatě neurotický introvert, který v sobě měl exhibicionistickou touhu a na scéně doslova „jel“ na smích. Byl zdatný a vášnivý sportovec a k tomu patří i hospodské vysedávání po zápase. Právě po fotbalovém utkání poprvé rozehrál v jedné předměstské hospodě imitační parodii, proslavenou později jako Italská opera. Prý byla inspirována pianistou Daliborem Ptákem, který jeho vystoupení doprovázel. Dnes je pozapomenutý, ale pro start Burianovy kariéry měl prý zásadní význam: do Rokoka Karel Hašler angažoval právě jeho a on se přimluvil, aby byl angažován i jeho kamarád Vlasta. Podle vzpomínkové knihy E. A. Longena Král komiků prý Hašler poté, co jednu Bu­rianovu scénku viděl, řekl: Takový talent na domácí půdě jsem sic nepoznal. Produkce je sice obhroublá, čpí předměstím a pouličním vtipem, ale provedení je kromobyčejné!

A tak se od 16. října 1916 začíná ve­dle tehdy známějších kabaretních hvězd objevovat v programu i jméno Vlasty Buriana. Fotbalu se sice nevzdal, ale usoudil, že na scéně má větší šanci na sebe upozornit. Od počátku vystupoval sólově – pískal na prsty, imitoval cizí jazyky a hudební nástroje, předváděl sportovní pantomimu. Hrát s ním bylo pro jeho partnery vždycky marty­rium, protože se nikdy nedržel plánu – vyprávět by o tom mohl třeba Jaroslav Marvan.

Mezi námi komiky

Věčným Burianovým sokem byl Ferenc Futurista, který mu dával najevo jisté pohrdání pro Burianovu nedovzdělanost. A Burian se mu pomstil po svém. Ještě jako méně známý komik býval řazen na začátek programu, před Futuristou, a odříkal publiku všechny Ferencovy vtipy a hlášky. Když přišel na scénu Futurista, publikum už na opakovaný vtip nereagovalo. Futurista samozřejmě zuřil.

Konkurenční boj komiků nebyl v té době na kabaretní scéně neobvyklý. Když od ledna 1917 Burian získal místo v závěrečné části programu, přišel s novým číslem. Usedal vedle oponáře, sledoval všechna vystoupení a na konci po písničkářském vrcholu večera v provedení K. Hašlera všechny zparodoval. Diváci tleskali jako o závod, takže některé parodie musel i opakovat. Protagonisté Červené sedmy jej přiměli k tomu, aby svůj repertoár rozšířil o činoherní scénky, monology či kuplety. A Burian se velmi rychle stal hvězdou kabaretu.

Jenže to bylo za první světové války a mladí komikové museli svá představení tajit, aby „na ně nepřišli“ a oni nemuseli narukovat. Buriana odvedli počátkem roku 1917, bylo mu šestadvacet. Ke své jednotce nenastoupil a jako zběh se skrýval mimo Prahu. Nicméně byl už doslova závislý na smíchu publika, a tak neustále riskoval: vždy vtrhl do nějakého hotelu a bavil zdejší hosty. Pravidelně zajížděl hrát také do Rokoka, kde si prý na něj v květnu 1917 počkala vojenská patrola a odvedla ho v poutech. Jiná možná poněkud přibarvená verze tvrdí, že Burian před patrolou utíkal světlíkem, po půdách a střechách, vlezl (jako ve filmu) do cizího bytu, kde na něj zavolali policii. V každém případě narukoval rovnou do basy a přes trestné komando a simulování nemoci se dostal k vojenské kapele. Zkrátka, nějak se tou vojnou protloukl a ještě se mu mezitím podařilo o dovolených (podzim 1917 a leden 1918) znovu vystoupit v Rokoku.

Maniodepresivní zlatokop

Po skončení války Burianovi nastaly zlaté časy. Diváci ho milovali, přestože základní repertoár jeho scének zůstával stejný. Italskou operu, kterou v roce 1910 začínal, hrál až do své smrti v roce 1962. Podle E. A. Longena, Burianova spolupracovníka a životopisce jiná Burianova prvočísla byla dětská recitace Na vysokém dubě čili Svatební košile, řecko-římské zápasy se židlí, imitace zvuků zvířat a hudebních nástrojů a posléze pouliční zpěváci různých národů. Vladimír Just ještě doplňuje parodie Box, Svěcení praporu a Přípitky, pískání na prsty, dadaistické melodramatické básně a kuplety.

Burian se stal zářivou superstar těsně poválečné doby (1919–1925), kterou Vladimír Just nazývá érou fluktuace. Byl lákadlem malých scén a nedokázal si mezi nimi vybrat, takže byl ve stejný večer na programech čtyř či pěti kabaretů. Kromě pravidelného účinkování v Rokoku stíhal vystoupení i na velkých kamenných scénách. Nevyčerpatelnou energii komika živila jeho maniodepresivní psychóza i touha vydělávat stále více peněz. Postupně svou rozpínavostí a zároveň nespolehlivostí naštval nejen kolegy herce, ale i majitele kabaretů a divadel. Nestíhal to, co slíbil, a byl naprosto nekolegiální k ostatním. Když byl ve formě, dokázal prý místo plánovaných dvaceti minut improvizovat třeba čtyři až pět hodin, zatímco ostatní čekali v zákulisí.

Ředitelem Rokoka

Je jasné, že taková situace nemohla dlouho vydržet. A tak se ředitelé kabaretních a divadelních scén dohodli, že komiky, kteří neplní smlouvy, nikdo z nich nezaměstná. Burianovi však jeho popularita pomohla najít východisko i z této nepříjemné situace. Už na konci roku 1922 mu nabídl plukovník Josef Roja jménem majitele divadla Rokoko Jana Červeného, aby se tu stal ředitelem. Přijal a angažoval sám sebe jako herce. Ředitelské funkci se příliš nevěnoval a nadále hrál, kde se dalo.

V čele souboru vydržel od ledna 1923 do května 1925. V jeho souboru byli např. Karel Noll, Josef Rovenský, Karel Balling, Arthur Poprovský, Jan Borovanský, František Jarkovský, Jiří Mejkal, Marica Zlatarjeva či Eva Nollová. Podobně jako předtím Hašler i Burian si vymínil, že on sám bude vystupovat jako zlatý hřeb až na konci programu, aby stačil oběhnout všechny kšefty. Nebyl to problém, protože v Rokoku nebyl přesný program, večery byly složené z drobných činoherních frašek, šansonů, kupletů a sólových komických výstupů a nevadilo, když Burian třeba někdy nestihl přijít (pokud si diváci nestěžovali).

Připomeňme ještě malý daňový podvůdek: Rokoko bylo přihlášeno jako divadlo drobných žánrů, aby nemuselo platit jako kabaret 25% dávky ze zábav. Nicméně, tato éra definitivně skončila koncem sezony 1925, kdy se Burian rozhodl založit vlastní divadlo. A taky se alespoň relativně uklidnil. Na tom měla zásluhu jeho celoživotní družka Nina Červenková-Burianová, která pro něj byla největší jistotou v dobách dobrých i zlých. Kabaret Rokoko Vlasta Burian definitivně opustil 29. května 1925 představením Dnes na rozloučenou s Vlastou Burianem (kde byla mj. zahrnuta slavná aktovka Srážka vlaků – Čekatel bolestného). Přes léto Burian ještě stihl hrát v Uranii a v kladenském Městském divadle, ale 1. září 1925 otevřel vlastní divadlo v Adrii. To se v roce 1930 přestěhovalo do prostor dnešního Divadla Komedie. Byl to šikovný podnik, kde kromě divadla byl také salon a kinosál. A všechno prosperovalo.

Po válce Vlastu Buriana obvinili z kolaborace a na dlouhá léta odstavili na okraj kulturního dění. Na sklonku života Burian jezdil po estrádách a předváděl stejné kousky jako v meziválečném období.

Rokoko po Burianovi

Podívejme se ještě do historie Rokoka po Burianově odchodu v roce 1925. Dalším ředitelem se stal bývalý člen Národního divadla Miloš Nový, který si přivedl herce Elu Poznerovou a Čeňka Šlégla. Bleskurychle ho vystřídal Karel Hašler, ale ani on se tu dlouho neohřál. V roce 1926 nastal historický okamžik, kdy při adaptaci prostoru byla stolová úprava nahrazena řadami sedadel a vznikl regulérní divadelní sál. Po průletu Hašlera Rokokem, který se pokusil zavést sem činoherní repertoár, se divadlo znovu vrátilo ke kabaretním večerům.

V dubnu 1927 nastoupili do vedení Rokoka Jára Kohout s Ferencem Futuristou. Populární komici, konkurenti Vlasty Buriana, svůj program postavili na autorských fraškách s razantní komikou: Zamrkalo jaro z kouta, na Ference, na Kohouta, nebo Ferencstein a Kohoutsohn, či Šejdrem revue. Jednalo se o excentrickou, fyzickou a značně obhroublou slovní i situační komiku (dnes bychom řekli nekorektní), která byla využívána v židovských fraškách Max und Moritz či Krach rodiny Rosenbach, v travestiích Děti kapitána Granta, Jarka, Slávka a Franta, či Svatba pro kočku podle Labichova Slaměného klobouku. Herecky samozřejmě dominovali Kohout a Futurista, později k nim přibyl Jindřich Plachta, který se osvědčil jako druhý Kohoutův partner. Po odchodu Járy Kohouta zůstal ve vedení divadla Ferenc Futurista, ale už v roce 1931 byl vystřídán podnikatelem Bedřichem Jeřábkem, který byl současně ředitelem Velké operety a Uranie. V té době Rokoko opanovaly operetky a hudební frašky jako Sukénky šustí, Vilbalde, nespi! či Zamilovaná eskadrona, jen občas prokládané činohrou typu Otec Kondelík a ženich Vejvara. Tuto éru Rokoka ukončily v sezoně 1934/1935 opět revue, např. Futuristova Díra do světa či Chlumeckého Pytel smůly.

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 26. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jak šel čas v Rokoku II

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ