Jak směšné a zároveň směšně snadné…
Inscenace Můj romantický příběh ostravského Divadla Petra Bezruče v režii Daniela Špinara získala Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci nového textu. Ve středu 28. května ji v pražském Divadle Komedie osobně předal britský dramatik Mark Ravenhill.
Danielu Špinarovi cenu-kožich předal Mark Ravenhill. FOTO archiv Divadla Letí
Vítěze ceny, kterou od roku 2010 organizuje Divadlo Letí, vybírá nezávislá porota. Ocenění v podobě tradičního kožichu letos výtvarně zpracovala Veronika Richterová. A kožich to byl vskutku originální. Základním materiálem byl drobně prořezávaný papírový karton zlatě žíhané barvy našitý na rudém podkladu. Připomínal spíš královský plášť, protože byl lemován na rukávech a u límce bílým „hermelínem“ ze stejného materiálu.
Komedii Můj romantický příběh napsal mladý skotský autor Daniel C. Jackson částečně na motivy vlastních zážitků. Námětem je v mnohém typická pro dnešní mladou generaci, často nazývanou generací „singles“. Proč se stalo téma hledání partnera po třicítce takovým fenoménem, přičítá Špinar odcizené době. Nabízí se spousta možností, nic není problém, způsoby komunikace se zrychlují, ale lidé jako by kvůli tomu byli zranitelnější a neschopnější, okomentoval vybraný námět. Podle dramaturgyně Ilony Smejkalové měla být ostravská inscenace, kterou pražské publikum po předání ceny zhlédlo, ironickým a vtipným návodem, jak se v zamotaném vztahovém bludišti dneška vzájemně najít, propojit a znovu nezabloudit.
Devítičlenná porota vybírala z loňských více než 90 premiér, z nichž do finále nominovala devět. Podle jednoho z porotců, Vladimíra Mikulky, je vítěz ukázkou režijně úsporné, jednoduché, přitom ale chytře nastudované inscenace hry, kterou by bylo možné označit za „dobře napsanou“ moderní komedii. Velký prostor dostává hlavní dvojice – a Tereza Vilišová i Ondřej Brett jej dokázali využít. Hrají s obrovskou energií, skvěle komunikují s publikem a se silnou dávkou ironie i sebeironie předvádějí, jak směšné a zároveň směšně snadné může být obelhávání sebe samých, řekl.
Mark Ravenhill. FOTO archiv
za inscenaci nového textu je ocenění za počin v oblasti inscenování současné dramatiky pro česká divadla. Novým textem se rozumí takový text, který vznikl v období 10-ti let před příslušným udělením ceny. Oceněná inscenace je volena na základě konsensu členů Rady Ceny Marka Ravenhilla, kteří zohledňují symbiózu kvalitního textu a kvalitu jeho inscenování. Rada sleduje i výsledky autorské či kolektivní tvorby, u nichž rozhoduje výsledný text a jeho přenositelnost mimo kontext konkrétní inscenace a poetiky divadla, pro nějž vznikal. Projekt Centrum současné dramatiky, v rámci něhož je cena udílena, založilo pod záštitou Václava Havla v roce 2010 Divadlo LETÍ.
V předchozích ročnících získaly Cenu Marka Ravenhilla inscenace ostravské Komorní scény Aréna S nadějí, i bez ní v režii Ivana Krejčího (za r. 2012), inscenace Činoherního studia Ústí nad Labem Hamlet je mrtev. Bez tíže v režii Davida Šiktance (za r. 2011) a inscenace Pražského komorního divadla Černé panny v režii Dušana D. Pařízka (za r. 2010).
Nominované inscenace na Cenu Marka Ravenhilla za rok 2013:
Divadelní společnost Masopust, Praha
Lenka Lagronová: Čupakabra (režie: Štěpán Pácl)
Inscenace hry Lenky Lagronové Čupakabra, kterou napsala podle románu Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, přináší, vedle aktuálního a neotřele zpracovaného tématu ekologie a silného osobního příběhu nově přistěhovalé obyvatelky jedné příhraniční vesnice, především dokonale surreálnou atmosféru, balancující na hraně mezi hororem a groteskou. Vedle výtvarné a hudební složky je základním stavebním kamenem této poetiky herecký výkon Pavly Beretové v hlavní roli.
(Marie Špalová)
Divadlo LETÍ, Praha
Saara Turunen: Králíček (režie: Natália Deáková)
Králíček je bezesporu zajímavou hrou a již její uvedení na česká jeviště je počinem. Nominace je pak udělena zejména za jevištní dramaturgicko-režijní zpracování tohoto textu, které se úspěšně vypořádalo s úskalími finského textu (jistá tendenčnost), nápaditou režii a skvělé herecké výkony všech představitelů, zejména Pavly Beretové.
(Vladimír Čepek)
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec
Tomáš Dianiška: LSDown (režie: Braňo Holiček)
LSDown, thriller o muži, který shlédl příliš mnoho, je dalším textem Tomáše Dianišky uváděným v Malém divadle v Liberci. Jde o hru, která je inspirována životem a skutky Timothyho O´Learyho, která je ale zároveň svébytným zpracováním daného tématu a přesahuje běžný životopisný příběh. Vypovídá o rozporech mezi svobodou a snahou řádu spoutat svobodné myšlení a zároveň o odpovědnosti člověka a hranicích lidské svobody ve vztahu k druhým. Pozoruhodná je režie Braňo Holička i celkové herecké zpracování. Nominace na Cenu Marka Ravenhilla je udělena i s přihlédnutím k dalším novým hrám, které pravidelně v Malém divadle vznikají (Mickey Mouse je mrtvý, Googling and Fucking).
(Vladimír Čepek)
HaDivadlo, Brno
Wolfram Lotz: Velemarš (režie: Filip Nuckolls)
Politicky nekorektní – protože dada – hra německého dramatika je v Brně umocněna částečným dramaturgicko-režijním posunem do českých reálií. A tak stejně neuvěřitelně jako Bakunin střídá televarieté, střídá Prométheus Fischera s Klausem. Otázka, zda je Lotzovo „nemožné divadlo“ v HaDivadle možné či ještě nemožnější, je bezpředmětná – kontinuita nejen občansky odvážné dramaturgie této scéně sluší, synergie textu a inscenace je nastavena na maximum a divák se tu překvapivě nebojí ani „intelektuálna“ ani „umění“. Oproti dada panujícímu v okolním světě aspoň jedna z mála uklidňujících zpráv.
(Martina Černá)
Jihočeské divadlo, České Budějovice
Neil LaBute: Pravé poledne (režie: Martin Glaser)
Inscenace Jihočeského divadla Pravé poledne je příkladnou ukázkou režijní i dramaturgické péče o současné drama. Inscenaci dominuje vynikající – a neprávem opomenutý – herecký výkon Ondřeje Veselého v hlavní roli. Moderní drama se stalo v době, kdy budějovickou činohru profilovali Olga Šubrtová a Martin Glaser, nedílnou součástí tamějšího repertoáru v míře pro česká regionální divadla nebývalé; tato nominace je pak toho logickým důsledkem.
(Daniel Přibyl)
Palác Akropolis, Praha
ČEZko Forever / Skutečná událost (režie: Petr Boháč)
Inscenace Petra Boháče se dokázala vyhnout bolestnému neduhu podobných projektů, reagujících na aktuální společenská témata. Totiž již dopředu tvůrci vytvořenému názoru na věc, z něhož pak vyvěrá pro diváka nijak zábavná dogmatická dialektika stoprocentně dobrého a stoprocentně zlého. Autoři samozřejmě mají svůj osobní postoj, ale nevnucují nám ho s násilnou sugestivitou, která nudně přesvědčuje přesvědčeného. Poměrně nápaditou divadelní formou naopak dovedou diváka k dalším otázkám, z nichž tou nejdůležitější je: Do jaké míry a s jakou osobní zodpovědností mohu oponovat společenským institucím, snažícím se mi nadiktovat smysl života. Nadčasové, palčivé, bez jednoznačně odpovědi. A takové divadlo je to nejlepší.
(Vít Pokorný)
Divadelní spolek Kašpar, Praha
Mark O´Rowe: Terminus (režie: Marek Němec)
V inscenaci pozoruhodné básnické hry s prvky magického realismu se šťastně setkalo silné herecké obsazení s režijním citem Marka Němce, který (ač je známý hlavně jako herec) výrazně překračuje rámec tzv. hereckých režií a pomocí zdánlivě bezděčné, nekřiklavé sítě symbolů a náznaků (od proměnlivého významu rekvizit po paralely v mizanscénickém řešení některých situací) posiluje vyznění textu.
(Michal Zahálka)
Divadlo Petra Bezruče, Ostrava
D. C. Jackson: Můj romantický příběh (režie: Daniel Špinar)
Můj romantický příběh je ukázkou režijně úsporné, jednoduché, přitom ale chytře nastudované inscenace hry, kterou by bylo možné označit za „dobře napsanou“ moderní komedii. Velký prostor dostává především dvojice protagonistů – a Tereza Vilišová i Ondřej Brett jí dokázali příkladně využít. Hrají s obrovskou energií, skvěle komunikují s publikem a s neobyčejně silnou dávkou ironie i sebeironie předvádějí, jak směšné a zároveň směšně snadné může být obelhávání sebe samých.
(Vladimír Mikulka)
Národní divadlo Praha
Lenka Lagronová: Z prachu hvězd (režie: Štěpán Pácl)
Ve hře Z prachu hvězd Lenka Lagronová nezapře svůj charakteristický básnivý styl, nicméně své oblíbené téma uzavřeného domácího, povýtce ženského světa, jemuž dominuje konfliktní vztah dcery s matkou, zde zpracovává do tradičnějšího dramatického tvaru, srozumitelnějšího širšímu publiku a obohacuje ho o nadhled a leckdy až cynický humor. Režie Štěpána Pácla v tom nejlepším slova smyslu slouží textu a vede k herce k propracovanému a mnohovrstevnatému ztvárnění postav tak, aby vyniklo univerzální téma lidské touhy po intimitě, která by překonala pocit osamění jednotlivce.
(Tereza Sieglová)
Daniel Špinar na schodech Divadla Komedie. FOTO archiv ČT
Rada Ceny Marka Ravenhilla pracovala v roce 2013 ve složení:
Martina Černá, vedoucí Oddělení mezinárodní spolupráce a PR, Institut umění – Divadelní ústav
Tereza Sieglová, kritička
Marie Špalová, dramaturgyně, Divadlo LETÍ
Vladimír Čepek, ředitel, Činoherní studio Ústí nad Labem
Vladimír Mikulka, kritik
Vít Pokorný, kurátor Divadelního oddělení, Národní muzeum
Daniel Přibyl, umělecký šéf, Městské divadlo Kladno a Divadlo Lampion
Michal Zahálka, kritik
Jan Žůrek, dramaturg festivalu, Divadelní Flora Olomouc
///
Více na i-DN: Kdo dostane čtvrtý Ravenhillův kožich?
Komentáře k článku: Jak směšné a zároveň směšně snadné…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
