Jak to Klaus s Mečiarem rozdělili
Hlavním tématem letošního ročníku multižánrového kulturního festivalu Meeting Brno se stal vztah Čechů a Slováků třicet let po rozdělení společné federativní republiky. Den po zahájení festivalu, kdy se v zahradě vily Löw-Beer uskutečnila diskuze Petra Pavla a Zuzany Čaputové, ohledávající současnou podobu vztahů obou zemí, proběhla ve vedlejší vile Tugendhat premiéra hry Markéty Špetíkové Dnes to rozdělíme, navracející se k momentům dojednání zániku Československa. Co bylo náplní rozhovorů Václava Klause a Vladimíra Mečiara v odpoledních a nočních hodinách 26. srpna 1992? Jak se ve střetu zástupců dnes již samostatných států projevovaly jejich odlišné povahy?
Foto: Marek Malůšek
Site-specific inscenace je v Zetelově režii zároveň prohlídkou vily. Jednotlivé scény totiž publikum v padesáti minutách provedou přes obývací halu, jídelnu, kuchyň, pracovnu a technické schodiště až na terasu a do zahrady. S prostorem je přitom nakládáno místy až filmovým způsobem. Kdo zaujme příhodnou pozici, tomu se naskytnou opravdu esteticky působivé „záběry“. Tak například při příchodu do obývacího prostoru vítá diváky pohled do zad Mečiara (Lukáš Rieger), který s rukama v bok hledí přes slavná posuvná okna na stromy chvějící se ve větru a sluncem zalité panorama centra města. Jindy zase Klaus (Marián Chalány) v kuchyni zalije oběma kafe, jen aby o pár vteřin později Mečiar z místnosti naštvaně vyběhl, práskl za sebou dveřmi a svou kávu zde nechal nedopitou. Český premiér pak usedne na linku před velké trojkřídlé okno, z něhož je vidět do zahrady i na část terasy – a právě zde se mezi stromky v květináčích po chvíli objeví jeho slovenský protějšek a zapaluje si cigaretu. Filmově působí také sekvence, kdy oba muži vychází do exteriéru a diváci sledují pouze zevnitř vily, tedy bez sluchového vjemu, jak se premiéři dostávají do konfliktu, eskalujícího v groteskně neobratnou honičku napříč zahradou. Teprve po uklidnění situace zamíří ven i Pani (Marcela Máchová v roli všudypřítomné správcové vily) s občerstvením a dovádí diváky do spodní části zahrady.
Foto: Marek Malůšek
Zde pod stromy herci usedají na tytéž židle, na nichž před téměř jednatřiceti lety seděli Klaus s Mečiarem v momentě, kdy za plotem náhodou procházel Jef Kratochvil a pořídil ikonické snímky, které se záhy staly symbolem rozdělení Československa a mohou v nás vyvolávat pocit povědomé vzpomínky, ačkoli jsme jednání nebyli osobně přítomni – podobně, jako když v rodinném albu narazíme na fotografie sebe z raného dětství a teprve zpětně si na jejich základě vytvoříme vzpomínku na danou situaci. Pro herce jsou Kratochvilovy fotografie podstatným referenčním bodem pro přiblížení se oběma politikům. Rieger se v lehkém předklonu opírá lokty o rozhodně rozkročená kolena. Chalány se uvolněně boří zády do opěradla, ale paže spuštěné za židlí dodávají jeho tělu opět tenzi. Vše ze třetí židle pozorují ovadlé chlebíčky a křenové rolky.
Foto: Marek Malůšek
Podobný důraz na dobovou věrnost je patrný v průběhu celé inscenace, od etikety na láhvi rumu přes kostýmy všech herců až po auta, kterými premiéři před vilu přijíždí (jako řidiči vystupují Martin Čermák a Ondřej Špetík). Ve ztvárnění Mečiara a Klause dochází k lehce hyperbolizované stereotypizaci. Rieger vykresluje slovenského premiéra jako výbušně přímočarého, Chalány toho českého jako úlisně odměřeného. Zatímco Mečiar neváhá dát svým slovům důraz tím, že si stoupne na židli nebo z plných plic začne zpívat, Klaus čeká s většími projevy emocí (a osobních antipatií) na moment, kdy ho protivník nemůže slyšet. Pro prvního je v debatě podstatná samotná podstata slovenského národa, druhý pragmaticky stáčí hovor k finančním otázkám.
Foto: Marek Malůšek
Nejvíce se sbližují na porovnávání svých vztahů s Václavem Havlem – ostatně k jeho hře Zítra to spustíme, zachycující události bezprostředně předcházející vyhlášení samostatnosti Československa, inscenace odkazuje svým názvem i obdobně zlomovým námětem. Formou i obsahem má však text Špetíkové blíže k esejistickým hrám Davida Zábranského. Při poslechu dialogu tak občas může na divácké straně docházet ke ztrátě pozornosti potřebné k zachycení všech historických souvislostí, nebo naopak pocitu určité naroubovanosti probíraných témat na danou situaci. To, že se rozhovor politiků stočí k porovnávání chování Čechů a Slováků k židovské populaci během druhé světové války a po ní, je v prostředí vily Tugendhatových poměrně nasnadě, přesto ne příliš věrohodné. Ústřední postavy tak v průběhu hry čím dál více ztrácí pevné kontury svých reálných předobrazů a stávají se spíše modelovými zástupci podstat českého a slovenského národa.
Foto: Marek Malůšek
Při prvním pohledu na obsazení Dnes to rozdělíme jsem předpokládala, že herci budou hovořit svými rodnými jazyky, tedy Chalány jako Klaus slovensky a Rieger coby Mečiar česky. K tomu ale nedošlo. Po zhlédnutí inscenace ve mně proto zůstává otázka, co by hypotetická výměna jazyků, kterými se Klaus a Mečiar vyjadřují, přinesla. Možná by vedla k subverzivnímu zvýraznění reduktivně stereotypních charakteristik, které si s oběma politiky, potažmo národy spojujeme.
///
Meeting Brno – Markéta Špetíková: Dnes to rozdělíme. Režie Zetel, scénář a dramaturgie Markéta Špetíková, překlad Jakub Molnár, kostýmy Eva Jiřikovská, grafika Eva Jiřikovská a David Zezula, produkce Vojtěch Horčica a Anna Kočí. Premiéra 23. června 2023 ve vile Tugendhat.
Komentáře k článku: Jak to Klaus s Mečiarem rozdělili
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
