Jak v Šumperku stvořili Nebe na zemi
Po Shakespearově Macbethovi přišlo v Šumperku na řadu Nebe na zemi, ne zrovna často uváděná hra Osvobozeného divadla. V případě takovéto volby je samozřejmě potřeba se poprat se specifičností textu spojenou s jeho „otcovskou dílnou“.
Kritický šleh předlohy namířený na lidské nešvary, přetrvávající co lidstvo lidstvem stojí, je opatřen současným obalem. FOTO ARCHIV DIVADLA
Tvorba ústřední dvojice autorů Osvobozeného byla úzce spjata s jejich představou o divadle a představení byla do značné míry založena na charismatu jejich hereckých osobností – tedy nejen hereckých… Jako klaunská dvojice v různých variacích přecházeli z inscenace do inscenace a rozvolněnost úlohy jejich postav jim umožňovala vystupovat částečně v roli, částečně za sebe a tak se vyjadřovat k nejaktuálnějším problémům doby. Svým přístupem prezentovali i jistý morální program.
Dramaturgická volba je jasně ozřejmena v programu, v němž režisér Matěj T. Růžička zdůrazňuje apelativní gesto tohoto scénického díla směrem k aktivní rezistenci vůči vezdejším poměrům. Kritický šleh předlohy namířený na lidské nešvary, přetrvávající co lidstvo lidstvem stojí, je však třeba opatřit současným obalem. Aby byl zachován základní rys tvorby Osvobozeného divadla, tedy vztah k aktuálnímu dění a reáliím a jejich kritická reflexe, zazní během představení například v současnosti často skloňovaná jména některých polotiků, odkazy na nepopulární vládní opatření, místo z Hispánie přijíždí daná postava z Bruselu nebo lokálně funkční narážky na požár šumperského divadla.
Původní text byl značně přepracován. Především mytologicko-středozemní ukotvení děje bylo nahrazeno řešením bližším poměrům české (a moravské) kotliny. Tento posun mění i vyznění. Místo Jupitera toužícího okusit „nebe na zemi“ a dohadujícího se s manželkou Juno otevírá představení dialog čerta s Bohem. Místo sochy boha Merkura se čert vyptává na místní poměry oživlé sochy svatého Floriána. Místo dvojice dvou ničemníků, správců Jupiterova chrámu – kněze a kostelníka, které ztvárňovali Voskovec s Werichem, intrikuje na šumperské scéně katolický kněz a farská kuchařka Barka. Ta představuje propojení hry s pohádkovou tvorbou Jana Wericha, postava totiž přímo odkazuje k jeho Fimfáru.
Co se těmito změnami z původní hry stalo? Na zem přichází čert a ve snaze svést jednu ženskou se pachtuje s lakotným farářem pijanem, který má poměr s farskou kuchařkou a na víru nevěří. Pak se do toho zamíchá pár zbohatlíků, kterým čert poslouží jako stínový dědic… A máme tu pohádku pro dospělé se závěrečným poučením, aby dělali to, čemu věří a věřili tomu, co dělají a že jen od nich záleží, kdy přijde čas nebe na zemi, jak se zpívá v závěrečné písni. Hrabivost, hromadění majetku, parazitování na „ovečkách“, „vyčůranost“ až do morku kosti – paralela, kterou inscenátoři vedou od předlohy k současným poměrům, je zřejmá.
Velké množství textu bylo připsáno, např. hned úvodní dialog čerta s Bohem. Rozepsána většina původních dialogů, navíc v mluvě značně lidového rázu, čímž se postavy staly ještě živelnější a živočišnější. Taneční čísla tvůrci vypustili, ale do děje vložené písně ponechali a ještě zařadili některé další známé z dílny Ježek-Werich-Voskovec, jako například Klobouk ve křoví nebo Tmavomodrý svět. Jejich provedení zvládá soubor zdatně (obzvláště pěvecky výrazná Olga Kaštická) doprovázen hudebním doprovodem. Skladby Jaroslava Ježka pro představení nastudoval Zdeněk Dočekal.
Vše na jevišti s nadsázkou zdůrazňuje divadelní kašírovanost s nádechem diletantství a ochotničení. FOTO ARCHIV DIVADLA
Pohádkovo-lidová stylizace ovládla i aranžmá inscenace. Pojetí souzní s antiiluzívností scénografických řešení Osvobozeného divadla, které využívalo naivistických plošných malovaných dekorací blízkých schematismu dětských kreseb či záměrně naddimenzovaných rekvizit. Vše na jevišti s nadsázkou zdůrazňuje divadelní kašírovanost s nádechem diletantství a ochotničení. Variabilitu scény (Matěj T. Růžička, Natálie Pelcová) umožňují čtyři pojízdné mansionové díly představující vnitřek kostela nebo domácnost advokáta Bartoloměje. Jednotlivé díly jsou opatřeny různými oponkami, obrysy chrámových oken, nejnutnějším nábytkem a rekvizitami tak, že působí dojmem náhodně nahromaděné veteše. Těmito malými pódii herci během představení různě manipulují dle potřeby dějiště. Neurvalou pragmatičnost v zacházení s jakýmkoli předmětem, který faráři a Barce přijde pod ruku, vyjadřuje nové užití scénografického prvku po celou dobu představení přítomného na scéně bez povšimnutí. Plastika ukřižovaného Krista poslouží po spuštění desky, na níž byla připevněna, jako podpěrná noha vyjednávacího stolku, u něhož dochází k handlování o výši odměny za zprostředkování majetkového podvodu.
Kostýmní řešení (Kateřina Bláhová) lze označit jako pohádkově naivní a na první pohled jasně charakterizující postavu. Kněz s kolárkem a typickou pokrývkou hlavy nosí pod církevním rouchem béžové zvonové kalhoty s blýskavou přeskou opasku ala Elvis, jeho pomocnice Barka zástěru s volánky, rakvář nadměrně velké kalhoty na šlích a buřinku. Babka s podmalovanýma očima hraná mužem oblékla šatky a paruku se šátkem, manželský pár zbohatlíků zase nevkusné bílé kožichy. Čert v pruhovaných kalhotách a vojenském kabátě je klasicky sladěn do černočervené kombinace.
Jak napovídá výtvarná stránka inscenace, herecké provedení využívá komické nadsázky a přímočarého vykreslení šablonovitosti figur. Dvojice rakvář (Jan Kroneisl) – baba (Jiří Bartoň) ve víru vzájemné hašteřivosti užívá pohybového rejstříku ve stylu němé grotesky. Jiří Bartoň v roli baby navlečen do sukně udržuje „babkovskou“ stylizaci prostřednictvím kolíbavé chůze díky doširoka roztaženým nohám, má zaťaté pěsti a nasupený výraz, hrbí se. Takovéto herectví sedlo obzvláště představitelům ústřední dvojice faráře (Petr Komínek) a kuchařky Barky (Olga Kaštická), kteří naplňují své postavy plebejským buranstvím. Čert v podání Matěje Kašíka s namalovaným knírkem a ulíznutými vlasy připomíná vzhledem, také díky kostýmu spíš cirkusového krotitele zvěře. Nicméně jeho pekelník je spíš hravým donjuanovským pokušitelem, který se baví lidským pachtěním se za kouskem té materie. Lehce dandyovské pohyby doprovází tu lišácky nenechavým, tu svůdnickým, tu naštvaně umanutým výrazem tváře podle toho, na kterou z postav reaguje.
Ze zmíněné stylizované polohy vyčnívá poměrně realističtější herecké uchopení manželského páru advokáta Bartoloměje (původně Bartolus) a jeho ženy Amálie (původně Amaranta). V menší míře se tak děje u Bohdany Pavlíkové, která prostě „netlačí tak na pilu“ a neparticipuje příliš na groteskním výrazu. Výrazně pak u Petra Krále ztvárňujícího advokáta, jenž zprostředkovává podvodné právní transakce. Se zachmuřenou tváří morouse trousí s úspornou úsečností a jistotou zkušeného profesionála právní argumenty. Jeho postava tak vyznívá velice chladnokrevně až děsivě, jelikož zobrazuje neochvějnou bezskrupulóznost bez mrknutí oka provádějící špinavosti, která je navíc maskována mocí posvěceným důstojenstvím.
Režie se snaží částečně navázat na princip předscén provázaný s Osvobozeným divadlem. Především dialogy směřované k současnému dění vedou herci sedíc nebo ležíc na okraji jeviště a v daných chvílích přecházejí do přirozenějšího a intimnějšího projevu. Herecká akce zasahuje i do hlediště. Nejvíce rozpohybovanou postavou je čert, který často usedá mezi diváky, aby sledoval hru a poté se do ní opět zapojuje. Drobnou nelogičnost vykazuje proměna páru faráře a Barky v náhodné diváky, kteří se dohadují o kvalitě představení. Jedná se sice o změnu předepsanou textem, ovšem herci pak v těchto rolích zůstávají a závěrečné potrestání předních zloduchů hry v podobě božského přičarovaní koňských zadnic tak stihne tyto „civilní občany“.
Nemá smysl volat po charismatu hereckých osobností původců předlohy Voskoce a Wericha, i když ti zřejmě drželi poměrně rozpadající se děj hry, jak zmiňují dobové kritické ohlasy. I přesto bylo Nebe na zemi na půdě Osvobozeného divadla inscenací krátkého trvání. Šumperským inscenátorům se tento problém nepodařilo překonat. Rozepsání textu a změna postav orientaci v ději nepřispěla. V inscenaci panuje jistá nevyrovnanost mezi scénami, například dlouhá úvodní scéna, kterou musí Kašík v roli čerta odehrát sám (hlas Boha zní ze záznamu). Poté jako by vždy postavy scénou jen prolétly v rámci mnohonásobného rozvíjení děje. V roztříštěnosti se trochu ztrácí – o čem ta hra vlastně byla? Proto asi Voskovec s Werichem vložili na konec samotné hry dialog nespokojených diváků hádajících se o jejím vyznění. Dnes se můžeme tázat, zda lze vnést do jejich revuální montáže scén více rytmu.
Hodnocení: @@@
Divadlo Šumperk – Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek: Nebe na zemi. Úprava a režie Matěj T. Růžička, dramaturgie Ondřej Elbel, scéna Matěj T. Růžička, Natálie Pelcová, kostýmy Kateřina Bláhová, hudební nastudování Zdeněk Dočekal, zvuková spolupráce Přemysl Ptáček. Premiéra 27. října 2012.
Komentáře k článku: Jak v Šumperku stvořili Nebe na zemi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Strefovat se po 40 letech
do komunistické totality s jejím pronásledováním katoliké církve satiricky do „katolického kněze a farské kuchařky“ je trochu mimo ne? To by snad bylo na místě před I. světovou válkou, ale pak přece T. G. M. zavelel „Pryč od Říma“, a vznikla „Československá církev husitská“!
Nebo tu jde o protest proti obnovení „světského panování církvre“ způsobenému restitucemi církevního majetku?
Satira V+W byla vždy aktuální. Dnešní satira na katolickou církev u nás mi vůbec aktuální nepřipadá (nehájim ji, nejsem křesťan).
15.01.2013 (23.22), , Trvalý odkaz komentáře,