Jak vysoko držet nafouknuté balonky?
Poslední z pěti oper Richarda Strausse komponovaných na libreto Huga von Hofmannsthala je Arabella, jejímž novým nastudováním ukončila pařížská Opera Bastille svou nepříliš zajímavou loňskou sezonu.
V bývalých Brookových Bouffes du Nord triumfuje syntéza Molièrova Měšťáka šlechticem coby spojení činoherní komedie, výrazového divadla a baletu FOTO PASCAL VICTOR
Jako by se chtěla omluvit za její konvenčnost. Marně. Straussovo operní dílo – v Čechách málo známé, až snad na Salome, mladistvou Elektru a samozřejmě Růžového kavalíra – patří sice ve světe k nejpopulárnějším, ale Arabella není stálicí repertoáru. Říká se, že je jakýmsi o dvě desetiletí mladším příbuzným Růžového kavalíra, kterého však nedorostla. Něco na tom je, i když jí patří čestné místo v díle skladatelově. Tak proč vlastně? Podle mého je problém v obtížnosti inscenování, jak to bývá s operami, které se z toho či onoho důvodu nestanou šlágrem.
Patří totiž neomylně do Vídně, v níž se v polovině devatenáctého století odehrává příběh zchudlé šlechtické rodiny, která musí provdat dceru do nové bohaté vrstvy. Navíc pak v mnohonárodnostním státě, jehož bohatství je v té době spíš v polích, kopcích a lesích než ve městech. Vídeň je průsečík problémů rakouské (ještě ne rakouskouherské) společnosti, v níž se Hofmannsthalova komedie o jedněch vdavkách odehrává. Ale proč se Smetanovy či Dvořákovy opery, kromě Prodané nevěsty a Rusalky, nedostaly do světa? Problém není jen v tom, že právě ty dvě jsou hudebně geniální, ale i v tom, že ostatní vycházejí z kontextu, jehož pochopení klade velké inscenační nároky /totéž platí o dlouhé řadě zajímavých operních děl nejrůznějšího původu/. Když hudba učiní kontext méně důležitým a překročí jeho hranice, je cesta k nejrůznějšímu obecenstvu otevřená. Jinak zůstává dílo součástí provinčního národního bohatství.
Novou pařížskou Arabellu vystěhovali z Vídně i z její doby do prázdného prostoru v bezčasí. Takže zavřeš oči, posloucháš Strausse a jeho německé interprety (až na naši vzdálenou příbuznou Renée Fleming v titulní roli – jenže ta už taky není nejmladší, jako bývala) a znamenitý orchestr pod taktovkou skutečně mladého šéfa Philippa Jordana, vynikajícího syna slavného otce Armina. Ale o tom přece opera je, řeknete. Nebudu se přít, ale dodnes mi nejde z hlavy Kubelíkův sen o hudebním divadle, o jaké se chtěl pokusit v newyorské Metropolitan. Až tragická smrt jeho švédského režijního partnera všechno zmařila.
Jsem zaplaťpámbu pravák
Nový ředitel Pařížské opery Nicholas Joel obrátil po dvou obdobích Mortierových snah o režijní divadlo (pokračuje v nich v Madridě) kormidlo o 180°, což jednak velice ušetřilo, a navíc udrželo v hledišti generacemi prověřené obecenstvo. Joel o tom nedávno řekl: Jak vysoko musí v Leoncavallových Komediantech dětský sbor držet nafouknuté balonky, aby orchestr viděl na dirigenta? To je otázka dne, problém, který musíme řešit… Na nepřízeň velké části kritiky odpovídá: Vyčítají mi konservatismus, pozlátko. Ale nezapomínejte, že je třeba naplnit dvě obrovská divadla. Denně.V roce 2011 jimi prošlo 800 000 diváků v hledišti zaplněném na 91 %. Nekritizujete jenom vy, ale i sponzoři, jen státní subvence – 100 milionů eur – neroste. Gounodova Mireille, na dlouhé desítky let vyloučená z repertoáru (tou jsme začínali) už tři roky zvedá nadšené diváky ze sedadel. Má jich už milion a její DVD se prodávají v newyorské Met, která uvažuje o jejím uvedení v naší inscenaci… Mě zajímají především hlasy zpěváků a moje největší ctižádost je objevit nový, neznámý. Nikdy nezapomínejte, že operní pěvec, to je jeden jediný hlas, proti němuž stojí obrovský orchestr…
Joelovo období končí za rok. Přes nedávnou mozkovou mrtvici, která ho zbavila vlády nad levou rukou(Jsem, zaplaťpámbu, pravák) hodlá kandidovat znovu. Proti němu intendant milánské Scaly, lyonské opery…
Střípky
To vlastně stačí. Jen snad dodám, že po výstavě Klee a hudba (o níž už byla řeč) skončila v červnu v Oranžerii výstava věnovaná z velké části Claudu Debussymu a malířství. V příští sezoně se ujme vedení divadla Odeón Luc Bondy (mj. ředitel Wiener Festwochen). V Paříži konečně uvede slavnou Popelku Belgičana Etienna Pommereta, který pořád čeká na svého českého objevitele. A v bývalých Brookových Bouffes du Nord triumfuje syntéza Molièrova Měšťáka šlechticem coby spojení činoherní komedie, výrazového divadla a baletu, jak to Molière napsal. Také svým způsobem objev hodný následování. Na zdejší poměry mimořádný úspěch divácký i kritický.
Komentáře k článku: Jak vysoko držet nafouknuté balonky?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
