Divadelní noviny > Festivaly Kontext
Jak vystavovat scénografii
Divadlo je také slyšidlo, vyprávědlo, bavidlo… (no, občas také nudidlo).
Někdy jdeme do kamenného divadla, někdy narazíme na náhodné představení na ulici. Jsme svědky nějakého příběhu. Hodnotíme ho podle toho, co v nás vzbudil, co v nás zanechal. Pobavil? Ptal se? Inspiroval? Naštval? Nudil?
Divadelní představení je zážitek. Zážitek, který má tu moc nás ovlivnit, rozesmát, rozesmutnit, nutit nás přemýšlet… A to v konkrétním reálném čase. Proto je každé živé představení identického materiálu pokaždé trochu jiné. Má hodně variabilních prvků: rozpoložení herců, technické podmínky, reakce publika v ten daný den. To všechno ovlivní, jak představení vnímáme, jaký si odnášíme zážitek. To, že „něco“ prožíváme v reálném čase ve skupině dalších lidí, je kouzlo divadla.
Proč vystavovat zážitek?
Jako je lidskou potřebou divadelními zážitky procházet, je také lidskou potřebou tyto zážitky posléze sdílet, porovnávat je a inspirovat se jimi. Proto máme krásné a důležité akce jako PQ, kde zjišťujeme, jak lidé divadlo vyrábějí, vypravují a sdílejí na celém světě. Na jaké otázky se ptají, JAKÉ, JAK a PROČ se určité příběhy vyprávějí. Učíme se od sebe.
Jak vystavovat zážitek?
Jenže jak lidem, kteří konkrétní představení nezažili, náš zážitek přiblížit? Jak se dá zážitek „vystavit“? Je vůbec nějaká cesta, jak divadelní zážitek sdílet poté, co představení skončí? Jak se podělit o to, co jsme zažili (a každý z nás má zážitek jiný)? Co vlastně z představení zbyde, mimo našeho zážitku?
Většinou když se snažíme zážitek vystavit, začínáme „vysvětlovat“. Často toužíme ukázat nějaké fotografie, video, někdy modely scény obklopené kresbami nebo fotografiemi kostýmů, osvětlení. Ve snaze co nejdůkladněji zprostředkovat představení vystavujeme co možná nejdetailnější materiály, dokonce třeba sdílíme tzv. lighting plot, tedy podrobné technologické plány průběhu svícení v návaznosti na použitou techniku, průběh a prostor představení, sestavené do nejmenších technických detailů, které mimo několika zasvěcenců stejně nikdo nepochopí. Scénografické výstavy často obsahují všechny uvedené elementy, model scény s nástěnkou zobrazující kostýmy, s fotografiemi zachycujícími osvětlení, s QR kódem, na kterém můžeme prostřednictvím smartphonu zhlédnout úryvek z představení. Ale může v nás tato koláž doložitelného materiálu opravdu vzbudit, nebo i jen nám přiblížit zážitek původního představení? Zážitek jako takový se vysvětlit nedá, ten se musí prožít.
Tyto úvahy nás s Markétou Fantovou přivedly k nápadu zkusit scénografii vystavovat jinak.
Vystavovat pozůstalé materiály?
Ve scénografických ateliérech se v koutech povalují staré návrhy a modely scén a kostýmů, jimiž scénografové komunikují se svými spolupracovníky a jejichž prostřednictvím zkoušejí různé obměny, co funguje a co ne. Tyto předměty jsou nástroji našeho řemesla a po představení zbydou jako jeho fyzický doklad.
V mém studiu na západní 86. ulici na Manhattanu se také vršily lepenkové krabice s takovými materiály. Nepohledné krabice ležely v každém koutě. Nevypadalo to hezky, tak jsem nechala udělat průzračné plexi boxy, do nich jsem modely scén uzavřela a boxy stavěla na sebe. Když mě někdo navštívil, měl se na co podívat. Reakce na tu „výstavu“ byly různé a zajímavé. Nikdy se to neobešlo bez obdivného: Jak dokážeš vyrobit tak malinké židle, schody, stromečky? A další věci. To muselo být zajímavé představení, vypadá to perfektně, rád bych ho také viděl. Mohl bych si jeden model vzít? Modely jsou vyjmuty ze svého původního účelu a kontextu. Jsou hodnoceny z úplně jiného úhlu pohledu, je jim vdechnut nový život.
Ne všechny, ale některé materiály, hlavně scénografické modely, pak mohou existovat samy o sobě jako svébytná umělecká díla, vyjmuty ze svého původního účelu. Díváme se na ně z jiného funkčního pohledu, interakcí s nimi si utváříme nový zážitek. To jsou ony exponáty, které na PQ vystavujeme v expozici Fragmenty. Nic u nich nevysvětlujeme, prostě je jen ukazujeme. Záleží jen na tom, co v nich kdo uvidí, jak na koho zapůsobí – nebo také nezapůsobí. Jestli se líbí, nebo nudí. Jestli ve vás vzbuzují nějaké otázky, nebo ne.
Ve Fragmentech I jsme vystavovali jediný fragment práce těch nejvlivnějších scénografů a ptali se, co se stane, když je dáme všechny vedle sebe. Budou vyprávět nějaký nový příběh? Ve Fragmentech II, výstavě zahájené 8. června ve Veletržním paláci, jsme výběr exponátů nijak neomezovali. V open call výběru jsme se zaměřili na tři rozměrné modely s co největší růzností měřítka, přístupu, materiálu a úhlu pohledu. Bude taková výstava novým zážitkem? Přijďte se podívat a řekněte nám.
Klára Zieglerová, scénografka a kurátorka PQ
(Článek vznikl ve spolupráci s PQ)
Komentáře k článku: Jak vystavovat scénografii
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
