Jak vznikla a zanikla Velká opera 5. května

Budovu Neues Deutsches Theater (nyní Státní opera Praha) se chystal v květnových dnech roku 1945 obsadit činoherní soubor vedený Antonínem Kuršem. K němu se 11. května připojil Václav Kašlík, jemuž se podařilo získat skladatele Aloise Hábu jako uměleckého garanta celého podniku. Už tehdy o budovu Nového německého divadla mělo vážný zájem Národní divadlo, které tu chtělo uvádět světovou část svého repertoáru – vzniklo však Divadlo 5. května s činoherním a s operním souborem.

Budova byla a je především operní – už Neues Deutsches Theater hrával činohry na Kleine Bühne, a také činoherní soubor Divadla 5. května odešel po první sezoně. Vznikla Velká opera 5. května, první samostatné operní divadlo u nás, podnik převážně generační – připomeňme, že Václavu Kašlíkovi bylo tehdy osmadvacet let, že mezi dirigenty byl Karel Ančerl, výpravě šéfoval Josef Svoboda, šéfkou baletu byla Nina Jirsíková, jedním z režisérů Alfréd Radok. Také operní soubor byl a musel být mladý už proto, že renomovaní zpěváci byli angažováni v Národním divadle. Mezi sólisty tu ovšem najdeme Miladu Šubrtovou nebo Ladislava Mráze. Režiséři Kašlík a Radok i Nina Jirsíková se „vyučili“ v Déčku u E. F. Buriana a jeden z jejich požadavků zněl: nový inteligentní zpěvák musí být stejně dobrým hercem jako tanečníkem.

Původní dramaturgie opery Divadla 5. května byla velkorysá, už ve druhé sezoně ji však sešněrovala finanční omezení. Přesto se můžeme zmínit např. o inscenaci Hábovy čtvrttónové opery Matka, o Prokofjevově Maškarádě (Zásnuby v klášteře), o Janáčkově Kátě Kabanové, která se stala jablkem sváru mezi Divadlem 5. května a Národním divadlem. Spolu s ní se však dramaturgické plány operních souborů protnuly jen čtyřikrát – ještě Braniboři v Čechách, Carmen, Aida.

Prvním a nejzávažnějším uměleckým střetem obou divadel byla hned úvodní inscenace operního souboru Divadla 5. května Smetanovi Braniboři v Čechách (dirigent i režisér V. Kašlík, scéna F. Tröster), o pouhých pět dnů později uvedlo tutéž operu Národní divadlo (dirigent O. Jeremiáš, režisér F. Pujman, scéna F. Kysela). Dynamická operní inscenace napojená čerstvě prožitými dějinnými událostmi proti replice inscenace z ostrčilovského cyklu Smetanových oper z roku 1924. Velmi inspirativní kontrast. Z původně různorodého celku se postupně formoval jedinečný mladý soubor Velké opery. Začal se však stupňovat ekonomický a organizační tlak a existenci tohoto souboru mohla zachránit pouze stabilní státní dotace, o niž usiloval provozovatel Velké opery, Ústřední rada odborů, vedená tehdy Antonínem Zápotockým. A dotace nemusela být vysoká, protože Velká opera 5. května si díky omezeným finančním prostředkům zvykla na všem šetřit. I platy tu byly hluboko pod úrovní platů v Národním divadle.

Po třech sezonách druhého pražského operního souboru, v roce 1948, však Národní divadlo znovu, a tentokrát důrazněji požádalo o připojení budovy bývalého Nového německého divadla jako své pobočné scény. Mělo v úmyslu smést svého konkurenta, vybrat si z jeho souboru některé umělce a samozřejmě získat prostor. Posílalo na Ministerstvo školství a osvěty žádosti, v nichž např. uvádělo, že by provoz společného operního souboru byl levnější a že by se podle potřeby mohly operní inscenace přesouvat z jedné budovy do druhé. Činoherní soubor zase chtěl v budově u nádraží uvádět svůj tzv. velký činoherní repertoár.

V únoru 1948 se znovu stal ministrem školství a osvěty Zdeněk Nejedlý a ten volání Národního divadla vyslyšel. Nařídil fúzi operních souborů Velké opery 5. května a Národního divadla k 1. srpnu 1948. Marně upozorňovali odpůrci fúze (Bohumil Karásek, Vladimír Bor, četní skladatelé) na záporné důsledky vytvoření jediného operního souboru. Malou útěchou pro zardoušený soubor mohlo být, že se vedení Ústřední rady odborů podařilo alespoň prosadit, aby Národní divadlo převzalo téměř celý soubor Velké opery (kromě cizinců, kteří podle tehdejšího statutu nesměli být Národním divadlem angažováni).

Provoz „jednotného“ operního souboru se ovšem nezlevnil. Už jen platy musely být srovnány na úroveň Národního divadla, a aby nárůst mezd nebyl tak prudký, pobírali bývalí zaměstnanci Velké opery po dobu jednoho roku jen 90 % platu umělců Národního divadla. Z technických důvodů se mezi budovami inscenace nikdy nepřesouvaly a pro činohru, jak historie opakovaně prokázala, bylo prostorné divadlo u nádraží nevhodné.

V kolosu Národního divadla tak až do vzniku Státní opery přetrvával soubor, který byl sice lépe finančně zajištěn než v době své samostatnosti, avšak umělecky strádal. V listopadu 1949 byla budova Velké opery přejmenována na Smetanovo divadlo a spolu s ním i sbor a orchestr. Mimochodem – ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století byl sbor Smetanova divadla považován za herecky a pohybově flexibilnější než sbor ND. Některé inscenace Velké opery na nějakou dobu přežily smrt samostatného souboru.

Velké opeře 5. května byly dopřány v žabomyší Praze pouhé dvě sezony života. Neodbytně se nabízí srovnání s Komickou operou, která v Berlíně existuje od roku 1947 a žije (velmi dobře) dodnes…