Jak zahrát smrt
Docela výmluvná je v inscenaci Jeskyně slov Divadla X10 hned první scéna: pod velký titulek Toto není začátek představení (promítaný na balkon nad jevištěm) se postaví Václav Marhold, jenž o sobě prohlásí, že je sice herec, ale dostal za úkol pronést dramaturgický úvod. Na pomoc si vezme postarší příručku s proslovy, v níž najde kapitolu Úvodní slovo k večeru lyrické poezie. Chvíli dle tohoto vzoru přemítá, zda má při sledování uměleckého díla smysl hloubat o záměrech tvůrců, načež přijde Hynek Chmelař a důrazně, byť téměř neslyšným šepotem jej poučí, jak se na jevišti správně hovoří.
Václav Marhold v delfíní masce je hvězdou večera FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
Výsledkem je, že se k poněkud podezřelým úvahám přidá ještě podezřelejší přehrávání. A do toho se začnou z různých koutů rozlehlého a členitého prostoru ozývat neurčité skřeky, do kterých mimo jiné probleskne i profláklý shakespearovský verš … byl to skřivan… A aby toho nebylo málo, objeví se na scéně – zatím bez zjevného důvodu – herec navlečený do celohlavové masky usměvavého delfína. Celé je to absurdně zábavné; cosi na způsob ujetého stand-upového výstupu, doplněného ještě ujetější vizuálně zvukovou oblohou.
Postupně se však ukáže, že tu byla otevřena prakticky všechna důležitá témata, kolem kterých pak inscenace krouží: v jádru nejspíš docela vážně, navenek velmi neurčitě a záměrně neuchopitelně. Trojici hlavních tematických linií v každém případě tvoří milostný vztah Romea s Julií, podivný vztah delfína s vědkyní zkoumající schopnost zvířete komunikovat s lidmi a konečně teatrologické úvahy na téma herectví.
Ve výhodě jsou diváci, kteří se alespoň zhruba orientují v Shakespearově romantické tragédii a cosi tuší o skutečném příběhu erotického vztahu výzkumnice Margaret Lovatt s delfínem Peterem (který ostatně skončil rovněž tragicky). V ideálním případě slyšeli něco i o Osolsoběho analýzách divadelní komunikace. Nic z toho však není nezbytnou podmínkou, surreální svět Jeskyně slov dokáže být docela samonosný. I když nejspíš za cenu toho, že třeba scény na způsob závěrečných úvah a etud na téma „smrt, umírání a to, jak se (ne)dají zahrát“ mohou vyznívat jen jako velmi zábavná černá groteska.
Režisér Štěpán Gajdoš s dramaturgem Ondřejem Novotným se důsledně vyhýbají jakémukoli srozumitelnému vedení příběhu nebo lineárnímu rozvíjení témat. Z panujícího chaosu se na nepravidelnou střídačku vynořují výstupy delfína s Margaret i různě pojaté (náladou i prostorově) variace „balkonového“ dialogu Romea s Julií. Doplňují to nejen teatrologické komentáře, ale taky ironické titulky (jako třeba Každý musí jednou zahrát svou smrt ve výše zmíněném závěrečném výstupu). Že vše nevyhnutelně směřuje k tragickým koncům, je evidentní, leč nezdůrazňované; sled často divokých scén nepostrádá kvality čiré absurdity. Třeba když se delfín posadí mezi diváky, spokojeně pojídá jakési chipsy a ignoruje Margaret, která po něm stále vášnivěji hází slovy i míčky.
Jak už to v podobných případech bývá, ne vždy je to podívaná úplně vyrovnaná. Když se sejde silný režijní nápad s odpovídajícím herectvím, dokáže představení skutečně jiskřit. (Hvězdou večera je Václav Marhold v delfíní masce, dobře mu sekunduje Anita Krausová jako Margaret.) Dojde však i na pasáže trochu hluché. Tím nejčastěji trpěla shakespearovská linka: přes řadu hezkých nápadů (třeba milostný dialog přes telefon) působí četné variace balkonové scény poněkud mechanicky a občas nemají daleko k trochu jednoduché parodii.
Pokud bych se měl v závěru dopustit toho, před čím varoval „dramaturg“ v úvodu představení, musel bych skončit u obecného tvrzení, že se tvůrci snažili především o zachycení různých způsobů komunikace nebo ještě lépe možností, nebezpečí a hrozeb, které z ní vyplývají. Což činí způsobem, na který výtečně pasuje populární nálepka „postdramatické divadlo“. Sympatické přitom je, že se tématu dokážou svérázným způsobem dotknout i v momentech zdánlivě zcela odtažitých, třeba když obligátní výzvu k vypnutí mobilů pošlou do publika prostřednictvím tiché pošty.
Divadlo X10: Jeskyně slov. Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Ondřej Novotný, zvuková dramaturgie Ian Mikyska, výprava Ondřej Menoušek. Premiéra 26. června 2020.
Komentáře k článku: Jak zahrát smrt
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
