Jaká je role diváka?
Nejdůležitější přínos newyorského divadla spočívá v avantgardě. Ta povzbuzuje tvorbu odvážných, kreativních produkcí v malých (ne)divadelních prostorech a kultivuje nové formy. Rád bych se podělil o jeden ze svých nedávných zážitků: A Performance for One (Představení pro jednoho) souboru Untitled Theater Company #61. Inscenace se hrála od září do začátku listopadu v Chashama Theater, 236 West 37th Street.
Yvonne Roen v dialogu s divákem během představení A Performance for One Foto archiv
Desetiminutová inscenace vznikla v produkci Edwarda Einhorna a Yvonne Roen. Text napsal a režíroval Einhorn, v hraní se střídá více performerů: Elizabeth Chappel, Joshua Coleman, Andrea Gallo, Jan Leslie Harding, Allison Hiroko, Yvonne Roen, Melissa Rakiro a Moira Stone. Projekt je dobrým příkladem avantgardního newyorského podhoubí. Je určen pro jediného diváka, který sedí na malém prostoru společně s performerem (performerkou), jenž s ním deset minut mluví o vzpomínce na ruce otce. Říká, že to není jeho vzpomínka, ale vzpomínka spisovatele Edwarda Einhorna. Ale spisovatel, říká divákovi, tu není… Osvětluje nám, jak se tato vzpomínka stává naší. Část monologu je vlastně diskusí nad rolí diváka v divadle; diváka, který je svým způsobem také performerem, prožívajícím hercův zážitek, jejž na oplátku herec prožívá jeho prostřednictvím. Divák, který sedí na dotek herci, je žádán, aby se mu díval do očí, na tvář, na ruce. Je vyzván, aby k němu hovořil.
V mém případě šlo o spoluautorku konceptu Yvonne Roen. Během představení jsem promluvil jen jednou. A pak ještě jednou, když mě o to – už po skončení – požádala. Během oněch deseti minut dokázala vyvolat nádherný, živý kontakt, přičemž nevytvářela žádný specifický vztah – řekněme – ve smyslu matka–syn, dcera–otec, přítelkyně–přítel. Byl mezi námi jen vztah performerka–divák.
Po představení jsem se zeptal autora Edwarda Einhorna, jak ho napadlo tento text napsat. Řekl mi: Jednou jsem byl jediným divákem jiné produkce a to mě přimělo přemýšlet o odpovědnosti každého jednotlivého diváka v průběhu představení. Samozřejmě, když je člověk jediným divákem, jeho vnímání se zmnohonásobí. Je velmi citlivý vůči aktérovi, protože jeho pozornost je soustředěna výhradně na něj. Cítil jsem, že musím být absolutně soustředěný, ponořený do procesu hry a že jsem plně odpovědný za to, abych performerovi v každém momentu poskytoval zpětnou vazbu. Byl jsem odrazovým můstkem pro každou jeho akci. A přinutilo mě to zabývat se tím, jak a zda je tato vazba živá a autentická. Do té doby jsem o tom nepřemýšlel, protože má divácká odpovědnost byla rozložena mezi mnoho diváků. Domů jsem si z tohoto představení odnesl úvahy nad tím, že za určitých okolností se divák ve společném prostoru s umělci stává dalším hercem. A zatoužil jsem napsat a realizovat text, který tuto situaci bude zkoumat a analyzovat.
A Performance for One je patrně zajímavější pro divadelníky než pro běžné diváky, kteří nemusí takto odvážný koncept přijmout. Možná je však produkce až příliš akademická – mnoho drahocenného času je během desetiminutového dialogu věnováno diskusi o samotném konceptu. A navíc, když jsem Roen vstoupil do monologu a chtěl s ní diskutovat, můj komentář ignorovala a pokračovala směrem, který měla připravený, interpretovala Einhornem napsaný text. Je škoda, že se vzdala možnosti vytvořit bezprostřední kontaktní dialog, jedinečnou improvizovanou událost s mou účastí. Navzdory vynalézavé kreativitě této show a příjemné atmosféře, kterou Roen dokázala vytvořit, deset minut divákovi nestačí, aby byl schopen zformulovat svou reakci a být autorům rovnocenným partnerem.
Docela mě zajímá, co hodlají Einhorn s Roen s touto produkcí dělat dál.
Frank Capra, New York
(Psáno pro DN. Z angličtiny přeložila jas, upravil hul.)
Komentáře k článku: Jaká je role diváka?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
