Divadelní noviny > Zahraničí

Jako každý svobodný národ…

Ve starobylém Krakově se na začátku prosince konal dvanáctý ročník mezinárodního divadelního festivalu Božská Komedie. Charakterizuje se sice jako mezinárodní, ale jde o bilanční přehlídku polského divadla, tzv. showcase. Mezinárodní je jenom porota. O řadě produkcí renomovaných tvůrců (Lupa, Jarzyna, Klata, Mundruczó) a jejich produkcích jsem do Divadelních novin psal nebo ještě budu v chystaném ohlédnutí za minulým rokem, takže se zaměřím na ostatní. Rozhodně je o čem psát.

Jako první se divákům představila inscenace proslulé hry Tonyho Kushnera Andělé v Americe v režii zatím málo známé režisérky Małgorzaty Bogajewské v podání souboru Teatr Ludowy, jehož je Bogajewska ředitelkou. Toto divadlo z krakovského dělnického předměstí Nová Huť donedávna hrálo v krakovském kontextu „druhé housle“, i když v posledních letech uvedlo dvě vysoce úspěšné, formálně inovativní inscenace režiséra Marcina Wierzchowského – Tajný život Friedmanových z roku 2016, která hostovala i na festivalu Divadlo Plzeň 2018, a v roce 2018 Hanbu. Tentokrát tomu tak však bohužel nebylo.

Obrovské divadelní plátno slavné gay fantasy z konce tisíciletí, jež loni uvedlo i pražské Divadlo ABC v režii Michala Dočekala, pojala režisérka konvenčně, i když plně v souladu s textem, který zachycuje tragické osudy homosexuální newyorské komunity pronásledované chorobu AIDS, to vše na pozadí politické atmosféry USA a tehdejšího, železnou oponou rozděleného světa. Bogajewska hru výrazně zkrátila (představení trvalo něco málo přes čtyři hodiny s jednou přestávkou) a zbavila relativně optimistického konce. Představení nijak neuráželo, kdo tento text viděl na jevišti poprvé, je mohl jistě akceptovat, ale hodnot a valérů skvělé inscenace Krzysztofa Warlikowského z roku 2007 (TR Varšava) zdaleka nedosahovalo. Chyběl mu – obdobně jako pražskému – tematický přesah do současnosti či nějaká inovace, které by zdůvodňovaly jeho aktuální nasazení.

Studentské produkce

Následovala divadelní škola z Lodže, která přivezla inscenaci s názvem Nejez to! To je na svátky. Studenti posledního ročníku pod vedením režiséra Mariusze Grzegorzka uvedli něco mezi mší, hororem, tanečním představením, apokalyptickou vizí a science fiction, to vše ve formě jakéhosi burianovského voicebandu. Herci vystupovali v bílých kostýmech, individualizovaní jen jmény postav napsanými na prsou. V postavách se střídali. Postupně se z rituálně působícího dění vyloupl příběh starším mužem unesené mladičké dívky, která se do něj zamiluje. Tedy jakýsi Lolitčin stockholmský syndrom. Bylo poznat, že studenty vedl zkušený divadelní režisér, takže představení mělo nečekaně „zralou“, divadelně působivou formu (práce s rytmem, s výtvarným a zvukovým plánem, propracovaná dramatická výstavba textu).

Jinou divadelní školu – krakovskou – režijně vedl další zkušený divadelník, Grzegorz Jarzyna z varšavského divadla TR. Vystoupili se Shakespearovou Bouří. Prázdná, málo osvětlená scéna, uprostřed akvárium s exotickými rostlinami. Postavy byly bizarně oblečené, polonahé, na zádech měli herci napsané své občanské jméno (asi jako sportovci). Těžko se člověk orientoval ve známém ději, nehledě na postavy. Ženy hrály (některé) muže, někteří muži ztvárňovali ženy. Bylo to pěkné výtvarně, zvláštně tajuplné, ale zmatené (repliky se vracely) a nepřehledné. Režisér Jarzyna však prohlásil, že inscenaci pokládá za velmi zdařilou a chce ji přenést do svého divadla…

V hale B Starého divadla v Krakově se hrála další studentská inscenace – Słowacki umírá. Šlo o představení v rámci akce Nezávislosti, tedy akce několika produkcí mladých polských tvůrců z místní divadelní školy, kterým Staré divadlo poskytlo prostor. Autorem textu byl Konrad Hetel, režii měl Radek Stępień, scéna byla jednoduchá. Využívalo se – jak je nyní na jevištích v Polsku časté – i video.

Słowacki ležel na začátku produkce nahý na jakémsi kopci. Vstal a začalo představení, jehož tématem byla jeho závislost na matce, osobní strasti v emigraci, rivalita s Mickiewiczem a jeho předčasná smrt. Vystupovali v něm výborně technicky vybavení mladí herci. Vše bylo podáno a hráno neotřele, působivě, živě. Na to, že produkci připravili studenti, působil celek nebývale vyzrále. Jistě i zásluhou skvělých pedagogů.

Politické divadlo

Následovalo představení podle textu Doroty Masłowské Polsko-ruská válka pod bíločervenou vlajkou. Režii měl mladý Paweł Świątek (1989), který už má s tvorbou této skandální autorky zkušenost. Jednalo se o inscenaci z repertoáru předního krakovského Divadla J. Słowackého. Scénu tvořila řada růží, uprostřed ní stál jakýsi labyrint, z něhož vystupovalo několik žen s královskými korunami na hlavách. Jedna z nich byla – snad – mužem. Vulgárním a primitivním. Posun inscenace do jen ženského obsazení velmi znejasnil vyznění textu, ve kterém jde o konflikt primitivní a vulgární mužské síly s ženským elementem. Takto však nebylo jasné, o co jde. Válka z názvu byla jen kdesi v nezřetelném, „hrozivém“ pozadí. Snad v tom byly aluze na současnou polskou společenskou a politickou situaci, ovšem jen pro zasvěcené.

Regionální divadlo z Rzeszówa přivezlo inscenaci vlastní autorské hry Lvov nedáme, vzniklé na základě dokumentární reportáže Katarzyny Szyngiery a Mirosława Wlekłého o současnosti a historii Lvova. Na horizontu scény /Przemysław Czepurko a Katarzyna Ożgo/ vidíme obrovskou fotografii hraniční lípy, před ní sedí veselá společnost sestávající z šesti postav, která se vtipně i cynicky baví o polsko-ukrajinských vztazích. To je vše. Představení je kaleidoskopem výstupů o této – ukrajinsko-polské – problematice, stále ještě pro obě strany bolestné a nevyřešené. Dozvídáme se mnoho z této historie, ale i ze současnosti, kdy v Polsku pracuje mnoho ukrajinských gastarbeiterů. Režii měla jedna z autorek textu Katarzyna Szyngiera (dalšími autory scénáře byli Marcin Napiórkowski a Mirosław Wlekły). Bylo to působivé, obsahově hutné, divadelně – včetně používání video-dokumentů – účinné. Politické divadlo, jaké má smysl.

Klasika jinak

Teatr Wybrzeże z Gdaňska přivezl Eurípidovy Trójanky v režii i u nás známého Jana Klaty. Scéna Mirka Kaczmarka byla úchvatná. Tvořil ji písek, na němž ležela nahá torza mužů rozsetá po celé ploše jeviště, v pozadí hrála hudebnice na kytaru. Po jevišti kráčel – po porážce Tróje – chór žen v čele s bývalou královnou Hekabé (Dorota Kolak). Dozvídáme se o jejich tragickém osudu, o mstě Řeků na poražených obyvatelích Tróje. Končí se, jako vždy u Klaty, divokou hudbou. Avšak po potlesku následuje ještě epilog: humorně pojatý dialog Heleny a Meneláose z jiné Eurípidovy hry Ifigenie v Aulidě. Podle mne to inscenaci a jejímu vyznění uškodilo. Jako bychom sledovali jinou inscenaci, v jiné náladě, s jinou poetikou.

A opět krakovské Divadlo J. Słowackého. Na své hlavní scéně uvedlo Shakespearova Hamleta v překladu Stanisława Barańczaka, doplněného o fragmenty z idejí a textů Stanisława Wyspiańského. Režii měl Bartosz Szydłowski, působivou, velkolepou scénu vytvořila jeho žena Małgorzata. Vévodila jí obrovská, zprvu igelitem překrytá dlaň, která se neustále otáčela. V pozadí stála dvoupatrová stavba s několika pokojíky. Zpočátku jsme na zavřené oponě sledovali video s detaily tváří a těl Hamleta (Marcin Kalisz) a Ofelie (Agnieszka Judycka). Pak se opona otevřela a hrál se v podstatě celý text Shakespearovy hry. Ovšem herci duálně proměňovaný. Ducha krále Hamleta například nehraje stařec, ale dítě. První větu monologu Být, nebo nebýt sice říká Hamlet, ale pokračuje v něm Ofélie. Obdobně si svůj vlastní text předává v závěru dialogu s Laertem. V představení usvědčujícím Claudia z vraždy nevystupují kočovní herci, ale opět Hamlet s Laertem. Konec inscenace se odehrává na hřbitově. Hamlet si potře tvář krví a sdělí, že Ofélii miloval. Ta přitom sedí na kraji jeviště a kouří. Hamlet si lehá na zem a umírá. Souboj se nekoná.

Jak snad z těchto mých kusých ukázek jevištních obrazů vyplývá, šlo o silné metaforické zpracování slavného příběhu, jak jej ve svých textech údajně interpretoval samotný Wyspiański. To neumím posoudit. Nicméně mohu říci, že emotivně sugestivní, intelektuálně provokativní představení přineslo silný divadelní zážitek.

Dalším představením přehlídky byla tříhodinová inscenace slavné hry Pedra Calderóna Život je sen v režii litevského režiséra Gintarase Varnase (výpravu a hudbu vytvořili také Litevci – Gintaras Makarevicius, Julia Skuratova a Giedrius Puskunigis), již na festivalu uvedlo krakovské divadlo Bagatela. Jednalo se v podstatě o tradičně inscenovaný text, ozvláštněný snad jen kostýmy, jež evokovaly posun druhé části dění do Polska. V první půli totiž všechny postavy vystupovaly v bohatých španělských dobových šatech, po přestávce se však objevily v polských vojenských uniformách. Výklad hry se tím podle mého soudu nijak neměnil.

Divadlo morálního neklidu

Varšavský Nowy teatr, kde je ředitelem Krzysztof Warlikowski, v poslední době dává velký prostor i jiným režisérům. K nim patří dnes už zkušený režisér mladší generace Michał Borczuch. Na festivalu se hrála jeho koláž Kino morálního neklidu, již vytvořil spolu s dramaturgem Tomaszem Śpiewakem. Jednalo se o kompilaci z knihy z devatenáctého století Waldena H. D. Thoreaua, z filmu Amatér Krzysztofa Kieślowského, známého tvůrce filmů takzvaného morálního neklidu sedmdesátých let minulého století (k dalším patřili například Andrzej Wajda, Krzysztof Zanussi či Agnieszka Holland), a v neposlední řadě z textů a výpovědí samotných herců, zejména Jacka Poniedziałka. Scénu vytvořila dvorní režisérova scénografka Dorota Nawrot, která vycházela z výtvarných prací Józefa Robakowského. Tvořila ji dřevěná šikma s tmavorůžovou oponou v pozadí, na níž byly nejasné, rozmazané obrysy postav a objektů, a uprostřed stál skleněný světelný objekt. Důležitá byla opět atmosféra, jež byla důležitější než samo dění. Začínalo se hudebními etudami Chopina, objevila se scéna z filmu Amatér, jež byla podána velmi satiricky. Herec Piotr Polak v ní parodoval akcent Jerzyho Stuhra. A obdobně se pokračovalo dál. Nemělo smysl pátrat po logice či dokonce po ději. Některé výstupy a obrazy bylo možné rozklíčovat (citace z filmů), jiné jen s velkými obtížemi, pokud vůbec. Inscenaci tak bylo třeba vnímat jako asociativní proud hlubokých osobních pocitů a dojmů z dob kina morálního neklidu, konfrontovaných s dneškem, bez jakékoli dějové linky.

Stejné varšavské divadlo přivezlo do Krakova ještě taneční inscenaci Masakr. Nejsem znalec, ale myslím, že i v rámci tanečního oboru se jednalo o dost problematickou, jevištně neinvenční produkci. V první části čtyři tanečnice tančily rytmické latinskoamerické tance (choreografii měl Paweł Sakowicz), v druhé ležely na zemi a pohybovaly se jako mořské panny. A cosi k tomu recitovaly. Jedna z postav španělsky zpívala. Bez znalosti kontextu se jednalo o nejasné obrazy spojené hudbou a pohybem. Autoři se odvolávali na taneční konferenci v Londýně roku 1920, kdy se v Evropě poprvé objevil taneční styl nazvaný modern ballroom dance, kombinující lidové tance od otroctví osvobozených zemí Brazílie, Haiti a Kuby. Z nich později vznikla populární samba, ča-ča, rumba či paso doble. Tuto skutečnost dávali tvůrci do kontrastu s rokem 1937, kdy polská vláda vyslala několik lidí včetně majora Mieczysława Lepeckého, blízkého spolupracovníka Józefa Piłsudského, na Madagaskar s cílem ho kolonizovat. Jejím heslem bylo: Jako každý svobodný národ, i Posko má nárok na kolonii. To se naštěstí nepodařilo… Zjistil jsem z programu, z inscenace to čitelné nebylo.

Jak jsem však psal v úvodu, na festivalu byla řada dalších – vynikajících – produkcí. Celkově tak lze bez obav říci, že polské divadlo je na tom stále dobře. I přes snahu vládnoucích pravicových politiků zasahovat do struktury divadelní sítě, a tím i do dramaturgických plánů jednotlivých divadel. Takže mohu skončit stejně jako dosud každý rok: Jeszcze Polska nie zginęła!

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 3. února 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jako každý svobodný národ…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ