Divadelní noviny > Zahraničí

Jako med kapající na ostří žiletky

Když na loňském Febiofestu odpovídal britský herec Alan Rickman s nadhledem a smyslem pro humor na všetečné otázky novinářů (přijel sem jako režisér filmu Králova zahradnice), nikdo netušil, jak málo času mu v životě zbývá. Zemřel ve čtvrtek 14. ledna v londýnské nemocnici po krátkém boji s rakovinou.

Patřil k hercům, jejichž vzhled je natolik výrazný, že si jej okamžitě vybavíte. Ať už je to ve filmových hitech, jako byla fantasy série o Harry Potterovi, akční thriller Smrtonosná past, dobrodružný snímek Robin Hood: Král zbojníků, komedie Rozum a cit či Burtonovy excentrické filmy Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street a Alenka v říši divů nebo nedávno (v roce 2013) dokonce v hraném hudebním dokumentu CBGB: Kolébka punku. Rickman, jak sám mnohokrát zdůrazňoval, se však mnohem více cítil divadelníkem. Tím ostatně byl až do svých čtyřicet dvou let, kdy jej pro film objevil producent Smrtonosné pasti Joel Silver. Do té doby byl spojen především s The Royal Court Theatre a The Royal Shakespeare Company, ale zahrál si i na americké Broadwayi.

Z dělnické rodiny

Alan Sidney Patrick Rickman se narodil 21. února 1946 v Londýně v irsko-velšské dělnické rodině. Odtud zřejmě pramení jeho celoživotní levicové a humanistické zaměření. Když mu bylo osm, jeho otec zemřel na rakovinu a matka se musela se čtyřmi dětmi přestěhovat na okraj Londýna a starat se o ně. Introvertní Alan od dětství rád kreslil a chtěl se stát grafikem. Současně však na střední Latymerově škole, kam dostal stipendium, přičichl k herectví. Nicméně, nejprve vystudoval design na Royal Academy of Art a poté pracoval tři roky jako grafik v Soho. Prý usoudil, že je to jistější povolání než herectví. Přesto ve dvaceti šesti letech začal studovat herectví na RADA (Royal Academy of Dramatic Arts) a během dvou let si vydobyl velkou pozornost a získal několik cen. Studoval zde především kurz zaměřený na Shakespeara a při studiu si vydělával jako garderobiér slavných londýnských shakespearovských herců Nigela Hawthorna a Ralpha Richardsona. Po studiu začal intenzivně pracovat v různých divadlech tradičnějšího i experimentálního zaměření – objevil se třikrát i na Edinburském festivalu. V roce 1978, kdy spolupracoval s londýnskou The Court Drama Group, získal roli Tybalta v Romeovi a Julii. Tehdy se poprvé představil i širší veřejnosti, neboť inscenaci natočila a vysílala televize BBC. Podobně zaujal i v Millerově Pohledu z mostu a později – v době spolupráce s The Royal Shakespeare Theatre – zaujal jako Jacques v Jak se vám líbí. Ale nejslavnější divadelní roli získal v roce 1985, kdy se stal Valmontem ve světové premiéře Nebezpečných vztahů Christophera Hamptona. Tato inscenace byla v roce 1987 přenesena na Broadway a Rickman byl nominován jak na Tony Award, tak na Drama Desk Award. Na konci devadesátých let si zahrál Marka Antonia v inscenaci londýnského Národního divadla Antonius a Kleopatra, kde byla jeho partnerkou Helen Mirren. Další významnou divadelní roli měl v roce 2002 v Soukromých životech Noëla Cowarda, které po úspěšném běhu v londýnském Albery Theatre byly také přeneseny na Broadway. V roce 1995 poprvé režíroval – Zimního hosta v Almeida Theatre – a do hlavních rolí obsadil Emmu Thompsonovou společně s její skutečnou matkou, herečkou Phyllidou Law. U nás jsme toto zpracování mohli vidět ve filmové verzi se stejným obsazením.

My name is Rachel Corrie

Dalším významným Rickmanovým autor­ským počinem byl vznik a režie polodokumentárního dramatu My Name is Rachel Corrie podle deníků a e-mailů propalestinské aktivistky Rachel Corrie zabité v roce 2003 ve věku 23 let v pásmu Gazy armádním buldozerem izraelských vojenských obranných sil. Text napsal společně s žurnalistkou Katharine Viner a režíroval v The Royal Court Theatre v dubnu 2005. Insce­nace mu přinesla velká uznání britské kritiky. Získal cenu Theatregoers’ Choice Awards za nejlepší režii a text za nejlepší novou hru roku, současně Megan Dodds za nejlepší herecké sólo představení. Renomovaný kritik Michael Billington o inscenaci napsal: Autoři se vyhnuli laciné propagandě a produkce fungovala i proto, že byla naprosto přesná v zachycení Racheliny dychtivé zvědavosti a praktických detailů života Palestinců. Nicméně uvedení v USA bylo zprvu pozastaveno, neboť hra byla divadlem The New York Workshop, kde měla být hrána, vyhodnocena jako „anti­izraelská agitka“. Nicméně protesty odborné veřejnosti jí nakonec pomohly i do New Yorku. Uvedlo ji Minetta Lane Theatre v Green­wich Village, a i když recenze byly smíšené, uváděla pak tento text divadla po celém světě. A připomeňme ještě roli Johna Gabriela Borkmana ve stejnojmenném dramatu Henrika Ibsena, kterého si zahrál v dub­linském Abbey Theatre.

Ideál mužství

Osobní život Alana Rickmana nikdy nevzbuzoval senzaci. V devatenácti letech se seznámil s o rok mladší Rimou Hortonovou, ekonomkou, labouristickou političkou a dlouholetou radní londýnských čtvrtí Chelsea a Kensington. Žili spolu od roku 1977, ale vzali se až v roce 2012. Navzdory tomu, že Rickman byl obdivován mnoha ženami, zůstali spolu až do posledních okamžiků jeho života.

Alan Rickman byl vyhodnocen v mnoha anketách jako jeden z nejvíce sexy mužů historie filmu a také jako jeden z nejlepších představitelů záporných postav. Helen Mirren se o něm vyjádřila, že jeho postavy byly jako med namazaný na ostří žiletky. Byl přispěvatelem a tváří nejrůznějších charitativních akcí, ale nerad o tom hovořil. Považoval to za samozřejmou součást své práce. Velmi dobře o něm hovořili všichni jeho spolupracovníci i kritici. Ženy nemohly zapomenout na jeho úsměv a hlas, muži si vážili jeho přímočarosti a slušnosti. Ze všeho nejvíce byl ceněn jeho hlas. Podle expertů odpovídá kombinace jeho hlasu a hlasu Jeremyho Ironse ideálu mužství…

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 14. února 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jako med kapající na ostří žiletky

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ