Jakobín před tabulí
Nejnovější nastudování opery Antonína Dvořáka v pražském Národním divadle nabízí razantní řešení jednoho z ústředních problémů polistopadového operního divadla: Jak hrát českou klasiku s jejími prý naivními librety? Kde vzít pěvce, nejlépe rodilé „mluvčí“, aby opravdu uměli česky a ctili „českou“ interpretaci? Proč se diváci v různých anketách domáhají české klasiky, když pak na její inscenace nechodí?
Jiří Hájek (Adolf) s Luďkem Vele (Filip), v pozadí Vladimír Doležal (Benda) a na židli Miloslav Podskalský (Hrabě) FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Nemám rád, když se ve školní scéně v Jakobínovi vyrábí humor tím, že žáci zlobí, házejí po sobě koulemi či vlaštovkami z papíru a vůbec dělají různá alotria. I když to není zdaleka současný režijní výmysl, podobnými žerty dobarvovali Jakobína čeští režiséři od nepaměti. Jenže Jiří Heřman odtud odvodil celou inscenaci, umístnil ji do stylizované školní třídy a situace, jak jen to jde, přirovnává ke školnímu životu.
Vstupní „školní“ scéna z druhého jednání je svým způsobem centrem opery nejen hudebně, zazní tu celá Bendova serenáda, ale především významově, pokud tématem opery rozumíme poctu českým hudbymilovným osvícenským kantorům, které vlastně můžeme považovat za první pilíř obrozující se národní identity v 18. století a tudíž za základ naší dnešní existence. Skladatel téma ostatně sám potvrdil, čímž nechci říct, že mu interpreti musejí dát za pravdu, ale zatím jsem na jevišti neviděl lepší řešení.
Jakobína chápu coby pandán k Jiráskovu F. L. Věkovi (libretistka se prý mohla inspirovat starší Jiráskovou prózou Na dvoře vévodském z let 1876–77, která odkazuje i k Babičce B. Němcové), kde v nejobecnější rovině jde o tutéž poklonu většinou anonymním obrozencům, kteří obrodu národa chápali v intencích racionální osvícenské společnosti. Učitel Benda složil serenádu, jež by Němci Mozartu k hanbě nesloužila, a Bohuš s Julií podobně jako F. L. Věk sice neschvalovali jakobínskou krvavou revoluci, ale přece jen se rozhlíželi po Evropě a zvláště po Francii, kde se začala hroutit feudální společnost – nelíbilo se jim, že vrchnost sužovala sprostné sedláky, řečeno jiráskovskou terminologií. Česká vrchnost. Odtud v Jakobínovi postava nadutého purkrabího Filipa, a zase nemám rád, když se jen zesměšňuje, jak je zvlášť v posledních inscenacích zvykem – proč se potom toho ťulpase v zelenavém fráčku maloměšťané tolik bojí, když ho na jevišti takřka lynčují?
Škola základ Jakobína
Jakobín se u nás zavedl jako líbezný biedermayerovský obrázek, z něhož v horších případech okapával sentiment právě při „matčině“ písni, kostýmy připomínaly operetu Perly panny Serafínky, nechybělo útulné náměstíčko s barokní kašnou, na níž Jiří vyskakuje zazpívat Filipovi posměšnou písničku. Pořád lepší než „drama“ do příběhu vnějškově dodávat a třeba Bendu nahlížet jako posluhu pánů a div ne donašeče, byly takové pokusy. Jenže jak jinak? Jiří Heřman byl nejen po Listopadu, ale myslím, že vůbec první, kdo zásadně a důsledně převyprávěl příběh opery z nového úhlu pohledu. K mému zděšení vyšel právě ze školní scény, vždyť všichni jsme zasedli ve školních škamnech a prošli podobnými zážitky. Postup je to jistě vděčný i marketingově, vyjímá se na plakátech a v divadelním časopise lze otisknout vzpomínky sólistů na jejich školní léta. Vzpírám se té konstrukci jako příliš vnějškové a příliš únikové, jenže musím připustit, že se v ní nakonec realizuje kantorské téma lépe než v těch tradičních, jimž dominuje komická milostná pře o Terinku. Učitel Benda se tu explicitně stal hlavní postavou opery a Heřman postavu vedl po hraně vážnosti a komiky k sympatickému obrázku moudrého laskavého pošetilce. Možná je tu jiráskovských a osvícenských souvislostí víc, než se na první pohled zdá, rozhodně víc je tu odkazů k dnešku, a hlavně se to všechno pěkně kontextuálně mísí, a to není k zahození.
Takřka veškeré dění Jakobína lze uchopit novou školní „identitou“ opery. Dokonce i Filipa s Adolfem lze za jejich intriky potrestat tím, že zůstanou po škole. Také „lynčování“ Filipa připomíná potrestání Krhounka, co donáší na spolužáky do sborovny. Jiří s Terinkou prožívají trochu dětskou školní lásku. Dokonce i otevření škrtů v závěrečném oslavném reji lze chápat jako školní besídku – lépe ale bylo neotevírat je. Heřmanova školní konstrukce je však bezbranná vůči Hraběti a „matčině písni“ – mimochodem, proč potom tento vlastně pracovní název opery inscenátoři vyhrabali? Pásmo synovské vzpoury a otcovské lásky zamrzlo v letité tradici statických obrázků a z inscenace přímo trčí.
Ve škole se sedí na židlích, generace inscenátorů lavice či „škamny“ už nezažila – odtud soustava židlí od nejmenších dětských až po zveličené coby symboly společenského postavení, které na jevišti lze sestavovat do potřebných seskupení, ideálních pro pestré aranžování situací. Což je dobrý imperativ inscenace: Heřman tentokrát vypracoval drobnokresbu hereckých postav a jejich přirozeného jednání důsledně a přesně, s humorem, většinu odvodil z rumraje o školní přestávce, do něhož vkomponoval obvyklé scény, které vynalézavě obměnil. Tak třeba někdejší kašnu při Jiřího posměšné písničce zastoupila obří židle a žáci na „Krhounka“ Filipa posměšně kvákají. Příklad záměrné ambivalence, která je v našem operním divadle vzácnější než šafrán, ve stejném principu do stylizovaných školních uniforem možná z Ladových obrázků pronikají kostýmní atributy z konce 18. století, usnadňují orientaci v příběhu a občas poslouží herecké akci či dokonce gagu. V této inscenaci je třeskutě veselo, jediné spočinutí nastalo hned v první scéně, když se do modlitby vznášel nad českou krajinou venkovský kostelík. Takových míst kdyby bylo víc, jenže vážnější výjevy Heřman ponechal v tradičním ilustrativním provedení, mám na mysli duet Bohuše s Julií My cizinou jsme bloudili, a scény na zámku ze třetího jednání, včetně „matčiny“ písně Synáčku můj květe.
O hudebních tradicích
Krátce řečeno, Heřman popisný příběh nehraje, ale hraje si s ním a nad ním. Tím dostala víc prostoru hudba a v důsledku Dvořákova pocta kantorům. Jenže pocta Dvořákově hudbě se musí složit především v orchestru a pěvectví! Dirigent Tomáš Netopil v prvním jednání nasadil tak rychlá a strojová tempa, že rozklížil přirozené frázování a pěvci místy udýchaně sprintovali a drtili text, jen aby se udrželi dirigentovy taktovky. Jestli rychlá tempa měla podtrhnout školní veselí, pak se hudba stala služkou, nikoli tématem inscenace. Možná Tomáš Netopil tak Dvořákovu hudbu slyší, na druhém a třetím jednání už bychom se vcelku sešli, přesto za rozumnější považuji navazovat na desetiletí precizovanou interpretaci, to je hodnota uznatelná doma i ve světě.
Obě premiéry také doložily neúměrné stylové rozdíly mezi pěvci a diskutabilní oborové obsazení. Báječné Bendy má inscenace ve Vladimíru Doležalovi a Janu Ježkovi, i když ten nezpíval v úplné pohodě, báječné Jiří pak v suverénním Aleši Brisceinovi a v hlasově komornějším Aleši Voráčkovi. Terinka je v Heřmanově pojetí od rány, emancipované děvče současnosti, obě alternantky tomu vyhovují, jen Kateřina Kněžíková na hlas musí trochu tlačit, a Alžběta Poláčková trpí špatnou dikcí. Luděk Vele hraje i zpívá Filipa s potřebnou nadsázkou a uhlídal si přesnost intonace, František Zahradníček však má na Filipa příliš světlý vysoko posazený hlas a všechno činil jaksi z povinnosti. Vstup do role Bohuše podvakrát nevyšel Romanu Janálovi (zřejmě ztratil kontakt s orchestrem) a těžko hledat omluvu, proč se frapantní problém s intonací neřešil, ostatně pěvec ani poté není vždy jistý a hlasově kultivovaný. Mária Kobielska je podobně jako Zahradníček v roli Julie mimo svůj obor, Daně Burešové chybí měkčí tón a výraz. Miloslav Podskalský jako Hrabě vnesl do stylově různého zpívání tradiční českou školu, Ondrej Mráz ji vůbec nectí, i když roli zpívá mladistvým nosným basem. Adolfa interpretoval Jiří Hájek menším hlasem, ale přesně významově jako vypočítavého gaunera, Jiří Kubík na roli nestačil.
Jiří Heřman stvořil propracovanou atraktivní inscenaci, která se, soudě podle prvních ohlasů, asi bude líbit. A věcně nesentimentálně vzkazuje, že s českou klasikou je třeba si hrát a nebrat ji tak úplně vážně v konkrétech libreta, tématem těchto oper je sama hudba. Inu, něco na tom je, i když nelze paušalizovat. V přístupu k hudební interpretaci našich klasiků vidím větší problém.
Národní divadlo Praha – Antonín Dvořák: Jakobín, opera o třech dějstvích. Dirigent Tomáš Netopil, režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, choreografie Lucie Holánková, sbormistr Pavel Vaněk, Kühnův dětský sbor se sbormistrem Jiřím Chválou. Premiéry 8. a 9. října 2011.
Komentáře k článku: Jakobín před tabulí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
