Divadelní noviny > Rozhovor

Jakub Albrecht: Divadlo už tolik neprožívám

Herce Jakuba Albrechta dobře znají příznivci Divadla F. X. Kalby, ale také diváci letních pouličních produkcí chůdařů a klaunů. Už dva roky je v angažmá v pražském Divadle pod Palmovkou a titulní role v inscenaci Bezruký Frantík mu přinesla obdiv i respekt. Jakub ovšem vnímá úspěch s jemu vlastním nadhledem a humorem: V posledních letech hraju samé „lúzry“, v Žítkovských bohyních jsem hodně postižený, ve Frantíkovi nemám ruce, v Zamilovaném Shakespearovi a taky v Jakubiskově Perinbabě zase koktám… Takže to vypadá, že postava musí mít nějaké postižení, abych ji dostal já.

Postavy, které se vymykají normálu, mají tu výhodu, že jsou dobře zapamatovatelné.

Samozřejmě, baví mě, hrají se krásně. Vůbec si nestěžuju, zatím.

Bojíte se šuplíku?

Zatím ne. I když člověka obvykle zařadí podle toho, jak vypadá, jak se vyjadřuje, tak nevím, jestli bych se nad sebou neměl zamyslet. Ale vlastně mi to ani moc nevadí. Je to lepší než hrát prince nebo všelijaké klaďasy. Názorným příkladem je Český Honza, kterého jsem hrál v Liberci. Děti v něm nejprve vidí hrdinu a jdou s ním, ale pak se objeví čerti, dělají srandu a Honza říká: I vy čerchmanti, jděte k šípku! Udílí morální pokyny – a to nikoho nebaví.

Jak to bylo s Frantíkem

Máte na kontě šedesátku rolí jen v kamenných divadlech. S pouličními projekty toho bude daleko víc. Na tu nejnovější, Bezrukého Frantíka, slyším samou chválu.

Chvála mě těší, ale myslím, že jsou role daleko náročnější, Hamlet, Dostojevského postavy… Frantík je vlastně dost jednoduchý.

Ale technicky náročný. Prý jste se na něj připravoval rok.

Tomáš Dianiška a Igor Orozovič hodně přehánějí, když říkají, že jsem na tom pracoval rok.

Jak to tedy bylo?

Tři čtvrtě roku před premiérou jsme se dohodli v hospodě, že ten příběh budeme dělat, a já se na to začal postupně připravovat. Kdybych měl hollywoodské podmínky a plat a nemusel dělat nic jiného, tak by to bylo samozřejmě skvělý. Ale jsme v Čechách. To znamená, že jsem po celou dobu dělal i jiné věci, zkoušel a hrál. Naštěstí mi Eliška Nováková z Palmovky vybarterovala jógu, tvrdě jsem se protahoval na sílu a začal si nohu rvát až za hlavu. A začaly mě bolet kyčle. Řekl jsem si, že nemůžu za tři čtvrtě roku dosáhnout mistrovství, jakého František dosáhl za 16–18 let. Myslím, že už měl stavbu těla přizpůsobenou své existenci, měl kyčle jinak, než když člověk používá nohy jen k chůzi.

Jaké bylo řešení?

Změnil jsem taktiku a začal nohama zkoušet různá cvičení, hlavně uchopovat věci. A taky jsem začal malovat. Protože u malování jde o detaily. Je třeba fuška namalovat rovnou čáru, dodnes to úplně nedokážu. Ale získal jsem určitou znožnost. Začal jsem po dnech střídavě cvičit pravou–levou, A–B, a soustředit se na ty detaily. Nakonec jsem jako pravák skončil jen u pravé nohy. Ale nedokázal bych si jako Frantík zapnout knoflík u košile nohou. Nejsem hypermobilní.

Co považujete za vrchol svých dovedností?

Největší skill? Že jsem si objevil malování nohou. V rámci inscenace jsem namaloval nějaké obrázky, které jsme ale nakonec nepoužili. Existuje organizace UMUN (umělci malující ústy a nohama), v divadle mě přesvědčili, abych na jejich výstavu nějaké obrázky věnoval. Pak jsem kamarádovi Tomáši Černohousovi, který pochází z rodné vesničky skutečného Františka Filipa, z Jamného nad Orlicí, a je prý dokonce jeho příbuzný, jel o prázdninách na svatbu a namaloval jim vesničku Jamné nohou. Pak jsem musel přijít na to, jak si bez rukou oblékat kalhoty. On si je určitě natahoval jinak, já to musel zvládnout po svém v rámci tréninku. Jak si je dát na židli, jak se natočit, jak se do nich dostat. Podobně jsem zápasil se zatloukáním hřebíků. To jsou drobnosti, na které jsem si přišel a nohama se je naučil. Ale úplně nejlepší je právě malování, doslova meditace malováním, kdy si člověk dvě hodiny sedne, má puštěnou hudbu, na nic nemyslí a soustředí se na malování.

Měli jste od počátku kompletní text?

Vznikal postupně. Igor by tam samozřejmě nejraději dostal všechno, v tom ho Tomáš musel krotit. Ale vzájemně se doplňovali. Tomáš psal situace a dialogy, Igor monology a upravoval dějové linky. Pak jsme taky museli škrtat, kvůli čemuž proběhly mnohé přátelské hádky. Ale myslím si, že si docela porozuměli, i když je každý z jiného těsta. Může se zdát, že Tomáš ty hry píše levou zadní, ale pak zjistíte, jak to má promyšlené. V tomto případě bylo jasné, že životní příběh je daný, jen některé věci domyslel, dohrotil.

Pokud jde o roli Frantíka, bylo obtížnější zvládnout ho fyzicky, nebo se mu dostat do hlavy?

Ono vlastně stačilo, že jsem znal jeho životní příběh. Z toho, co o sobě napsal, se dá velmi rychle poznat, jaký ten člověk je. A pak si myslím, po všech těch zkoušeních, že je třeba ho dělat velmi civilně. I když scény z Jedličkárny jsou až groteskní, myslím, že on jako postava by měl být velice přirozený. Abychom mohli ukázat tu jeho houževnatost, aby nebyl vykloubený. Postupně jsem zjišťoval, jak je někdy obtížné jednat v normálních situacích, na něco ukázat, založit si ruce a dát tak najevo svůj postoj, co si myslím o situaci, která se děje. Taky se mi stávalo, jak jsem měl ruce dozadu, že jsem hrál stále předkloněný. Když jsem něco chtěl říct, ukázat rukou, tak jsem se nakláněl. Říkali mi: Hele, hraješ v divném úhlu, ohnutý, narovnej se… A pokud jde o činoherní věci, bylo to jako vždycky: já jsem zkoušel, všichni ostatní mě připomínkovali a já jsem dělal, že mi to nevadí…

Na začátku byla koza

Vzpomenete si, kdy vás prvně chytlo divadlo? Vím, že jste chodil do dramatického kroužku Dany Hlaváčové.

Já jsem hrál fotbal za libeňský Meteor Praha a zároveň chodil na dramaťák. Pak jsem se musel rozhodnout, co z toho budu dělat pořádně. Když jsem si srovnal vztahy na fotbale a na dramaťáku, tak jsem se rozhodl pro divadlo. Nebyl jsem totiž úplně průbojný, pořád na mě někdo řval, bylo to vostrý a fungovala tam ta malá dětská šikana, jako kdo je frajer a kdo ne, a tak mi logicky vyplynulo, že v divadle je mi vlastně líp. Jeden z mých prazážitků je, že jsem hrál kozu, pitvořil se a lidi se mi smáli. Bavilo mě, že jsem středem pozornosti. Až později jsem zjistil, že to nestačí. Od paní Hlaváčové jsme dostali základy, jak se v divadle chovat, jak k němu přistupovat. Dala nám možnost vyzkoušet si všechno od scény, režie, hraní až po svícení a zvuk. Dělali jsme to všichni dohromady. Paní Hlaváčová je v pravém slova smyslu moje druhá máma. Takže takhle nějak se projevil můj sklon k herectví. Žádní komedianti v rodině nebyli. Můj nepokrevní dědeček Karel Zídek byl spisovatel, a když jsem se chtěl hlásit na školu, povídal si se mnou o tom. Dědeček byl za komančů náměstkem ministra kultury. Jinak nemám dopátráno, že by se v naší rodové linii něco takového dělo.

Při příchodu na VOŠ jste se kromě činoherního herectví začal věnovat i pouličnímu divadlu. Chůdaření.

Ono to začalo ještě o chvíli dřív. O prázdninách před nástupem na hereckou školu jsem se zúčastnil chůdařského workshopu v Jimramově, který vedl Dominik Tesař. Ten mi někdy v září zavolal, jestli bych s jeho divadlem nechtěl jet dělat chůdy. Pamatuju si jako dnes, jak jsme jeli zpět z Kyjova rozhrkanou stodvacítkou, do které zatékalo, a on mi podal 1 500 Kč. Já jsem z toho byl v šoku a zároveň nadšený, že si tak zábavnou věcí můžu vydělávat. Na škole jsem pak potkal Petra Štěpánka a toho jsem pro chůdy taky získal. Šel do toho – poprvé spadl – zvedl se – a znovu šel, což je první předpoklad, aby to člověk mohl dělat. Dominik nás vzal pod svá křídla a začali jsme s ním a Jankou Strakovou jezdit. Časem se k nám připojila spolužačka Míša Hadušovská a společně jsme začali chůdařit. Dominik nás seznámil s lidmi z Jihočeského divadla a s celou jihočeskou grupou, což je líheň chůdařů a komediantů. A my jsme s obdivem koukali na starého kejklíře Vojtu Vrtka, na Continuo, začali jsme jezdit po různých slavnostech a objevovali, jak tenhle svět vypadá zblízka.

S pouličním divadlem jste se poprvé dostali i do zahraničí.

Dominik měl spoustu kontaktů, takže jsme jezdili třeba do Německa, do Augsburku, na velký festival. Tam se nám najednou otevřel svět klaunů, žonglérů a akrobatů. Já jsem se úplně zamiloval do klaunerie. Ale studoval jsem činohru a tohle pro mě byla příjemná brigáda. Na štacích se mi otvíraly vrata do jiného typu divadla, vzdáleného od činohry. Lidi tam jsou taky jiní, možná jak hrají venku, jsou víc ošlehaní, než když se hraje v divadle pod umělým osvětlením. I když některé věci jsou stejné, zdálo se mi to více pohodové.

Pořád stíháte pouliční divadlo?

Postupně jsem vystupoval s divadlem Mimotaurus, Žebřík, TME Divadlo a dnes s Petrem ještě stále máme spolek Hombres. Časem jsme se ale vydali na různé strany, Míša dnes dělá projekty na Slovensku a Petr nastoupil do libereckého Naivního divadla. Minulé prázdniny jsme párkrát byli chůdařit. Ale naše společná představení jsou teď u ledu, prostě nemáme čas, naše spolupráce je spíš příležitostná. Dělal jsem Petrovi supervizi u dvou menších klaunských projektů. Ovšem chůdy mi zůstaly v rámci Long Vehicle Circus, kde je nás osm kluků, většinou činoherců, a jezdíme společně na různé akce. Ale to už není moc divadlo, spíše akrobacie nebo tanec na chůdách. A nejsme už nejmladší. Taky rozcvičování trvá déle, protože máme zatuhlé svaly. Ale na večírky to stárnutí vliv zatím nemá.

Ve škole jste hrál v mnoha produkcích, protože si vás půjčovaly různé herecké skupiny i jiné ročníky.

To bylo fajn, člověk potkával více režisérů. Dvě inscenace s námi dělal pan Nebeský, Lucie Trmíková nás učila herectví. Potkal jsem se také s Mirkem Pokorným, Ivanem Rajmontem nebo Pavlem Khekem. Byl jsem za ty příležitosti vděčný, díky nim jsem získal větší rozhled. Takže si na školu nemůžu stěžovat.

Ještě bych připomněla vaši spolupráci s ruským režisérem Lvem Erenburgem na Schovance, kterou jste pak hráli i mimo školu.

To byla opravdu bomba. Přivedla ho Vlasta Smoláková, která přesvědčila vedení školy, aby tam s jednou skupinou mohl pracovat, i když měl výrazně jiné podmínky, než na jaké jsme v Čechách zvyklí. Zkoušel denně několik hodin, šel na to etudovou metodou a byl to velký hledač pravdy na jevišti. Říkal: Moji studenti v Rusku se učí nejprve trénovat paměť fyzických pocitů. Aby byl herec dobrý, uměl pravdivě zahrát, že se spálí nebo je opilý, je potřeba se dobře dívat, jak se takový člověk pohybuje, jak reaguje, a hledat, aby v každém pohybu byla pravda. Byla to pro nás všechny neuvěřitelná škola. Učil jsem se u něj fyzickému herectví, klaunství, existenci na jevišti bez textu. Uvědomil jsem si, že není třeba všechno okecávat, ale stačí, když to udělám pravdivě fyzicky. Tím to bylo náročné. Erenburg v tom byl geniální. Dodnes si vybavuju, jak jsme se připravovali na scény v sauně. Opravdu jsme chodili do sauny, pozorovali, jak tam člověk dýchá, jak se potí, co ho pálí… Takže první věc je dokonale to napozorovat, ale druhá dobře to zahrát. A to už zase záleží na dispozicích, které kdo má, nebo prostě na talentu. Zkrátka jak je schopen to předat divákovi. Schovanku jsme hráli dlouho, i s přestávkami. A tak nám to vlezlo pod kůži, že po půlroční pauze jsme byli schopni oprášit inscenaci na jednu zkoušku. Což bylo skvělé.

V čem podle vás spočívá schopnost evokovat pocit pravdivosti?

Jednak člověk musí ovládat své tělo, mít v něm jisté napětí. A pak se to dělá jednáním, konkrétním jednáním. Fyzické pocity člověk nakouká, dostane je nějak do těla a zjistí, jak se cítí při chřipce nebo v horečce, jak se chová. Druhá věc je, když se posuneme výš v rámci situace, dovést konkrétní jednání k určité dokonalosti. Nesnažit se ukazovat divákovi, že nějak jednám, ale opravdu jednat. A být adresný. Takže konkrétnost a adresnost jsou myslím nejdůležitější. Ale já o těch věcech nerad mluvím a nemám to rád ani u druhých. Protože je to nahlížení do kuchyně, kde divák nemá co dělat. Rozhodně by nebylo dobré, aby diváci dopodrobna viděli, jak se co dělá. Když vidím jen část a zůstává tam nějaké tajemství, tak mě to stále zajímá.

Z Liberce do Liberce přes Nový Zéland

Vaše první angažmá bylo v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Během nějakých dvou let jste tady sehrál velké množství rolí, hrál jste snad každý večer. Dostavila se únava materiálu?

Asi narážíte na můj odchod z divadla a odjezd na Nový Zéland. Problém byl v tom, že jsem měl pocit zajetých kolejí. Nemůžu říct, že by mě divadlo nebavilo, ale potřeboval jsem změnit vzduch – i z osobních důvodů. Prostě jsem si tak splnil svoji touhu poznat jiný svět, jiné lidi. Odešel jsem s tím, že nevím, kdy se vrátím, takže jsem ani nechtěl, aby mi drželi místo.

Jak to dopadlo?

Nakonec jsem byl pryč půl roku. A na Novém Zélandu jsem se pokoušel vydělávat si vystupováním na ulici. Vyrobil jsem si tam vlastní chůdy, které byly hodně těžké, a hrál jsem asi dva špíly. Bylo to ale dobré k vyčištění hlavy. Sartre říká, že brány svého vězení si neseme každý v sobě. Zkrátka že to největší peklo je v nás. Někdy je nejhorší být sám se sebou a zjistit o sobě i nehezké věci, které tam jsou. Takže bylo dobré, že jsem vymizel na druhou stranu planety, byl sám, musel se sám o sebe starat. Potkával jsem tam sice známé, ale měl jsem svoje auto, ve kterém jsem bydlel, a sám jsem se rozhodoval, co budu dělat. Byla to pro mě velká škola, zkušenost. Aspoň vnitřně mě to někam šouplo. Jsem za tu novozélandskou eskapádu rád, něco takového se mi už asi nepovede. I když nikdy neříkám nikdy.

Byla to jen epizodka.

Když jsem se vrátil, bylo by asi dobré ještě se zašít na pár dní někam na chatu, ale já šel hned na premiéru. Byl jsem rozlítaný, byl jsem bos a měl na sobě orientální kalhoty, prostě takový hippík. V tu dobu už byl uměleckým šéfem Šalďáku Michal Lang. Řekl mi: Kubo, vy už jste zpátky, tak nastoupíte? A já, ještě zmatený, kývl. A tak jsem se zas dostal do Liberce, což bylo pro mě štěstí. Takže v divadelním životě se vlastně nic nezměnilo. Ale kdoví, co bych dělal, kdybych zůstal a Zéland si neprožil.

Jsme tedy zpět v Liberci, nejen na oficiální scéně, ale také u Divadla F. X. Kalby, nezávislé iniciativy, která vás společně s Tomášem Dianiškou dostala do Divadla pod Palmovkou.

Ono to vlastně začalo už v první fázi mého pobytu v Liberci, kdy jsme s Karolínou Baranovou a Tomášem Dianiškou společně začali tvořit divadlo. Postupně se nabalovali další lidi. Byla to pro nás taková oáza. Protože lidem, co přijdou ze školy do angažmá, najednou chybí jakási dravost, nadšení, vědomí, že děláme divadlo všichni dohromady a klidně zkoušíme v noci, protože nám o to jde. V regulérním angažmá víte, že zkouška je do dvou a nemůže být do tří, protože všichni mají své povinnosti, rodiny. Je to prostě zaměstnání. Tak jsme se vyburcovali, že klidně budeme zkoušet po nocích. Šli jsme do toho po hlavě, ať to bude trvat, jak chce dlouho. Na počátku jsme dokázali nazkoušet hru za deset dní. Teď už potřebujeme delší dobu, je to takové „vážnější“. Ale zkoušením v noci nebo o víkendech se snažíme do toho ten punk trochu dostat. Prostě takové to školní nadšení, návrat doby, kdy člověk divadlo vidí jako jediný smysl života. A chce ho dělat do roztrhání těla. Ten pocit se logicky časem vytrácí. Ale když si člověk najde nějakou alternativu, je to hrozně fajn. Protože ho divadlo neotráví tak brzo. A u mě je to zatím dobrý.

První výraznějším počinem byla hra Přísně tajné: Hrubá nemravnost, kdy jste příběhem o Alanu Turingovi na jevišti předběhli i film s Benedictem Cumberbatchem. Jedná se o kontroverzní věc, ale myslím, že pro vás všechny byla zásadní.

Stoprocentně. Bylo to naše šťastné setkání s Braněm Holičkem a dramaturgem Honzou Tošovským. Bylo to setkání ve správný čas se správnými lidmi a správným textem, který jsme všichni chápali. Byli jsme semknutí. Braňo s námi zůstával v Liberci, nejezdil tolik do Prahy, naopak jsme jezdili k Tošákovi na chatu, mluvili jsme o tom, pili a strašně nás to spojovalo. Takže jsme si tuhle inscenaci hýčkali a myslím, že na reprízách bylo vidět, že se o ni staráme. I po obnovené premiéře v Palmovce dlouho držela pohromadě.

Prý vás tehdy stíhala policie?

To je spíš taková úsměvná historka. Když jsme dělali inscenaci LSDown o Timothym Learym a fenoménu psychedelických drog, v rámci propagace jsme si vyrobili šablonu a na staré, už posprejované baráky jsme sprejovali guerillovou streetovou reklamu. Vůbec nám v té chvíli nedošlo, že se jedná o trestný čin. Seděli jsme v hospodě, po půlnoci vyrazili, neschovávali se, šli tím centrem, přiložili šablonu, nastříkali, vyfotili a šli dál. Když už jsme šli na čtvrtý obrázek, zastavilo u nás policejní auto a policajti se ptali, jestli jsme to sprejovali my. My kývli a hned tu bylo pět policejních aut. Zatkli nás, protože si mysleli, že jsme parta sprejerů. Vzali Tomáše, Báru a mě na celu předběžného zadržení, kde jsme celou noc byli společně. Později mi jeden z těch policajtů, se kterým jsem se skamarádil, vykládal, jak přišel ráno do směny a viděl, že v cele jsou herci ze Šalďáku. My jsme se samozřejmě při výslechu káli a posílali majitelům baráků finanční odškodnění, takže nakonec státní zástupce usoudil, že jsme dostatečně poučení a že tím zadržením a odškodněním jsme už dostatečně potrestáni. Kauzu neposlal dál a my unikli veřejně prospěšným pracím. Ta epizodka byla úsměvná dnes i tehdy, kdy jsme si docela užívali ten pocit, že jsme v Alcatrazu, a na to konto jsme následně udělali představení Cela, které jsme hráli kamarádům po hospodách. Takže jsme příhodu i vytěžili.

Jak spolek pracuje?

Jak kdy. Většinou přijde s nápadem Tomáš a společně se o něm bavíme, zkoumáme, jestli to není úplná blbost. Podobně může přijít někdo jiný, jako Igor s Frantíkem nebo já s LSDown. Pak Tomáš napíše text a všichni do toho mluvíme a dohromady na tom pracujeme. Na začátku s námi byl Braňo Holiček, který tomu dodal nějaký divadelní názor. Protože režisér to může posunout jinam, než když si to režíruje Tomáš sám. Jako to v případě Mlčení bobříků, kde jsem ovšem nehrál, posunul Honza Frič. S nápady přichází taky scénografka Lenka Odvárková. Ještě máme dramaturga Láďu Stýbla, který nás hlídá, aby to dávalo smysl. Ale podstatnou část udělá Tom tím, že hru napíše, a my dotlačíme zbytek. Po těch letech už si rozumíme beze slov, nemusíme si moc vysvětlovat. Když přijde někdo nový, tak ho musíme naučit, že některé věci jsou jen technické a nezaslouží si dlouhé úvahy. Může se zdát, že je takový systém povrchní, ale není. Speciálně s Bárou a Tomášem, co se známe nejdéle, jsme schopni na sebe slyšet, jsme schopni na sebe i křičet a pak si před premiérou děkovat, jak jsme se pěkně pozuráželi a že to k něčemu bylo.

Z Liberce do Prahy

Jak dlouho jste nakonec byl v Liberci?

Dohromady šest let. Když Tomáš odešel do Palmovky, já za nějaký čas odešel na volnou nohu a hostoval ve věcech, které se na Palmovku přetáhly. A Michalovi asi přišlo, že se vyplatí spíš mě mít v angažmá než mě platit jako hosta. Takže teď už jsem dva roky na Palmovce.

Mezitím jste ale hrál v Divadle Na Fidlovačce Puka ve Snu noci svatojánské.

To bylo taky super. Pro mě klasičtější, pro Fidlovačku spíš experimentální, novocirkusové. Kateřina Dušková je herecká režisérka. Dělal jsem s ní poprvé, bavilo mě to, měl jsem volnost, nemusel jsem si opakovat text, protože jsem si ho pamatoval. Shakespeare je skvělý v tom, že text má rytmus, verše v hlavě zůstávají. Pak jsem tam ještě dělal francouzskou komedii Miláček Celimare s Ivanem Krejčím.

Měl jste docela štěstí na zajímavé role. I když Hamlet to nebyl.

Ale i toho jsem si zkusil! V Shakespearovi ve 120 minutách v Liberci.

Na které role si nejraději vzpomenete?

Skoro na žádné, moje paměť vyřazuje takové vzpomínky po dvou letech, takže kromě zmiňované hry Přísně tajné už si moc nepamatuju. Utkvěl mi Klubko ve Snu noci svatojánské v Divadle F. X. Šaldy, protože to byla první velká role na velké scéně. Na Palmovce lituju, že jako divák nemůžu vidět Žítkovské bohyně, tu inscenaci, alespoň podle kousků, co vidím z portálu, považuji za skvělou. Baví mě všechno, co děláme nahoře v podkroví. Pro mě je vždycky důležitá role, kterou zrovna hraju. Takže aktuálně mě baví Happy Chicken CZ, hra, která se vyjadřuje k současným problémům a chytrý divák v ní najde i postavy z dnešní politické i kulturní scény.

Souběžně hrajete na velmi různých scénách, ve velkém kamenném divadle i v miniaturních sálcích jako Rubín, ale také v nedivadelních prostorech nebo venku. Je pro herce důležité, kde hraje, nebo spíš co hraje?

Určitě je hlavní to, co hraje. I když samozřejmě určité rozdíly v prostorech jsou. Když jsem ještě na škole hostoval v Rajmontových Dvou vznešených příbuzných ve Stavovském divadle, říkal mi: Ty se stavíš jako na velké jeviště, ale hraj to normálně! Takže je vidět, že prostor člověka podvědomě ovlivňuje. A zase u Bezrukého Frantíka je jeviště tak miniaturní, že když udělám kotoul, přistanu přímo pod nohama diváků. A musím hlídat, abych se moc nerozbíhal. Někdy bývá problém, když některé naše představení z podkroví Palmovky přivezeme třeba na velké jeviště do Jičína. Člověk nesmí být konzervativní a musí se aktuálně přizpůsobit.

Dokážete si představit život bez divadla?

Dokážu. Divadlo už neprožívám tolik jako před odjezdem na Nový Zéland. Teď je pro mě prací, co mě baví. Což spousta lidí nemá a dělí život na práci a osobní život. Já jdu do práce do divadla, většinou se tam těším a dělám to rád. Divadlo je pro mě na jedné straně všechno a zároveň vím, že nesmí být vším. Jsou důležitější věci, než je divadlo. Ale baví mě, že například v autorském divadle člověk může říct, co si opravdu myslí.

Jakuba do každé rodiny

S Jakubem chce být každý nejlepší kamarád. Je to přesně ten kluk, u kterého nedokážete s jistotou říct, jestli se znáte od školky, nebo jenom týden. Dokáže zaujatě a upřímně mluvit s kýmkoli o čemkoli. Jakuba do každé rodiny a svět bude v pořádku. V jeho herectví se ojedinělým způsobem snoubí trapno s vytříbenou technikou. Ne každý herec dokáže režisérské připomínky přijímat tak elegantně a věcně. Rád se nechá šikanovat v zájmu vyššího cíle, proto ho máme všichni tak rádi. To ale nic nemění na skutečnosti, že mluví jako prase. Pán přebreptů: Ejakulb Přebrecht. Hru „přebrept za kilo“ jsme na Palmoffce museli ukončit po pár reprízách, protože by ho zruinovala. Poslední dobou se pořád ptá, proč hraje samé koktající, podivné nebo dementní jedince, ale tak se na něj koukněte! Na mumínka.

Tereza Dočkalová a Tomáš Dianiška

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 25. listopadu 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jakub Albrecht: Divadlo už tolik neprožívám

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ