Jakub shovívavý ke svému pánovi

S legendární inscenací Kunderova Jakuba a jeho pána v Činoherním studiu Ústí nad Labem má příbramská inscenace málo společného. Režisér Milan Schejbal se totiž z kunderovské variace vrací trochu i k původnímu dílu, Diderotovu Jakubu fatalistovi. Ústřední postavou jeho inscenace je skutečně sluha Jakub, jeho hledání životní cesty a smyslu lidské existence vůbec. Jeho příběh v příběhu se odehrává na pozadí modré hvězdné oblohy, která scéně dominuje. Konfrontace všeobjímajícího vesmíru s osobním mravním imperativem je vizuálně působivá a zásadně zvýrazňuje existenciální význam hry. Otázka kdo jsme a kam jdeme tak nenásilně upozorňuje na filosofickou rovinu textu, která se tady neztrácí jako v některých interpretacích, které podtrhují spíše jeho komediální momenty.

Schejbal se podobnému nebezpečí vyhýbá tím, že vytváří jednolitý „děj“, dialogy Jakuba a Pána nejsou žádnými předscénami typu V+W, ale pevnou součástí celku. Rozdíl mezi reálem a vyprávěnými příběhy se zde přitom nesmazává, naopak je jasně odlišen. Pocit pevného jednotného celku samozřejmě vytváří i to, že Jakub a Pán jsou generační souputníci. A představitelé ostatních rolí působí stejně, bez ohledu na křestní list. Herci jsou tak výrazně spojeni jedním názorem. Režisér je navíc vede k tomu, aby si uvědomovali specifiku kunderovského jazyka, který se brání módnímu civilismu. Nejde přitom o žádné deklamování, ale proč zastírat a obávat se přiznat jeho krásu. A inscenace má ještě jeden velký vklad: dokáže okamžitě navázat kontakt s publikem, kterému se však nijak nepodbízí.

Tento kontakt se daří především díky představiteli Jakuba, kterého hostující Dalibor Gondík hraje velmi energicky a živě, i když přesně dávkuje i kontemplativní okamžiky. Jeho komediální projev má často hořký podtón, ke svému Pánovi se chová trochu shovívavě, ale zároveň respektuje jeho postavení. Ani léta v showbyznysu Gondíkovo herectví nepoznamenala, naopak jeho projev se prohloubil a vyzrál. Důstojného partnera má ovšem v Pánovi Lukáše Typlta, který vidí svět schematičtěji, naivněji. Často se bezmyšlenkovitě vrhá do situací, které svou zaujatou optikou nedokáže prohlédnout a neúspěchy přijímá jako rozmrzelé dítě. K Jakubovi má blízký vztah, ale jistý „třídní“ odstup si zachovává. Jan Novák v roli mladého Otrapy nepředvádí hloupého venkovského balíka, ale spíše dobrosrdečného a věčně dobře naladěného mladíka, který nakonec přispěchá Jakubovi na pomoc. Vladimír Senič jako rytíř Saint-Ouen stylizuje postavu vědomě do šarmantního padoucha, který se neštítí ničeho, i když navenek předstírá upřímnost a srdečnost.

Dámy zde mají přece jen méně příležitostí, ta větší patří Kateřině Fixové, která je reálnou Hostinskou i Markýzou v příběhu, jenž vypráví. Fixové se velmi dobře daří odstínění obou postav, které jsou občas prostřiženy, čímž je jejich okamžitá proměna ještě působivější. Robustní venkovskou Hostinskou střídá salónní Markýza, která dokáže dobře skrývat emoce. Fixová jí dává patřičnou rafinovanost i vášeň, obratnou konverzaci i jakýsi jemný, vědoucí nadhled. Výraznou zkratkou kreslí Matku Helena Karochová. Její dceru Agátu pak hraje Radka Filásková vědomě jako poněkud přeexponovanou naivku, která pod dráždivým povrchem skrývá duši děvky. Mrzoutského starého Otrapu vytvořil bez drobnokresby Vladimír Mrva a rozdychtěnou, milováníchtivou Justinu Petra Duspivová. Snad jen Markýz Roberta Tylečka se pohybuje na hranici karikaturní stylizace, kterou by neměl překročit.

Divadlo A. Dvořáka Příbram – Milan Kundera: Jakub a jeho pán. Režie Milan Schejbal, výprava Kateřina Baranowská, hudba Dalibor Gondík. Pražská premiéra 9. března 2010.