Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Jaký byl Jiráskův Hronov 2020
Bude či nebude? To byla otázka, která se dlouho vnášela nad jubilejním ročníkem celostátní mezidruhové přehlídky amatérského divadla Jiráskův Hronov, který má letos devadesát let.
Tato dlouhá tradice festivalu před pár lety vysloužila ocenění mezinárodní organizace amatérských divadle AITA/ IATA jako uznání pravděpodobně nejstaršímu, kontinuálně trvajícímu festivalu tohoto typu na světě. V duchu hesla „Nezastavil nás ani Hitler, nemůže nás zastavit virus z Číny“ se rozhodli organizátoři IPOS- ARTAMA a hronovský KIS přehlídku uspořádat za každou cenu, včetně streamovací varianty.
Foto Jana Soprová
Nakonec se podařilo, byť za přísných hygienických opatření, realizovat festival tak, že na první pohled nebyla omezení příliš patrná. Výrazně se snížil počet účastníků, navštěvujících odborné divadelní semináře (místo plánovaných patnácti jich bylo pouze šest), ale také počet hracích míst (zbyly jen dva základní prostory Jiráskovo divadlo a Sál Josefa Čapka) a omezená byla částečně i programová nabídka. I když velkolepé plány na jubilejní ročník včetně plánované účasti zahraničních souborů se pochopitelně nerealizovaly, bylo na co se dívat.
90.Jiráskův Hronov Foto Jana Soprová
Hlavní program nabídl na dvacet inscenací (některé se hrály i 3 x), a kromě toho v parku Aloise Jiráska probíhaly další představení na improvizovaném jevišti „v trávě“ a každodenně se navíc pořádalo několik open-air koncertů oblíbených především mezi občany Hronova a okolí.
V hlavním programu byly k vidění nejen činoherní a hudební, ale také kabaretní, loutková, taneční, pantomimická či experimentální. Až do posledního dne byla divadla plná, i když s přidušením povinnými rouškami diváci občas dost bojovali…
Podle reakcí si velký ohlas hned na počátku festivalu získalo nové pražské seskupení Akolektiv Helmut, který se ve stylizovaném dokudramatu S čakanem lamag nohy vydal do beskydských hor. Putoval napříč historií, od cest starých bačů vyšlapaných ovcemi na kotárech, přes zbojnické chodníčky s Ondrášem a Jurášem, až po partyzánské stezky kolem vsi Morávka a akci Tetřev a následně k lehce zhuleným mladým návštěvníkům hor. Vzájemné prolínání různých časových a příběhových rovin ve svérázném storytellingu, kombinovaném s loutkoherectvím a stylizovanou choreografií valašského odzemku, zaujalo na Šrámkově Písku i na Loutkářské Chrudimi, takže se už od počátku řadilo k představením typu „must see“ a nezklamalo. Hororovou notu vnesl Tomáš Hájek, jediný člen Bažantovy loutkářské družiny z Poniklé, ve vlastní adaptaci povídky Černý kocour, kombinaci meotarového kouzlení a osobnostního herectví. Připomeňme, že meotarovou módu přinesl nejen na Hronov právě on, a že se velmi dobře chytla a inspirovala mnohé další soubory (a v Poniklé se už několikátým rokem pořádá tematický meotarový festival Budiž Stín!).
Akolektiv Helmut Praha – S čakanem lamag nohy Foto archiv
Autorské projekty jsou vůbec doménou festivalu. Letos mezi ně přibyly dva kabarety. Zatímco Kardio Theatre z Prahy (kde hrají doktoři a sestřičky z vinohradské nemocnice společně s profesionály) s lehce kafkovským Kabaretem v metru aneb Trasa E se ocitl na Hronově poprvé, Kočovné divadlo Ad Hoc je zde pravidelným hostem už od uvedení legendární operní parodie Zmrazovač. Tentokrát přivezli groteskní verzi konfrontující normalizační Televariété a dnešní politickou a společenskou situaci pod názvem Kabaret proti nám. Oba kabaretní tituly vzbudily asi nejvíce diskusí, ostatně podobně jako kdysi divadlo Sklep. Na svérázný, neprvoplánový humor a poetiku se musí divák naladit, jinak se může stát, že odsoudí mnohé z promyšlených situací jako zdánlivě banální. Autorské tituly se objevily i v druhé části festivalu. Doručeno. Zobrazeno. Přečteno., původní hra Kláry Vajnerové a Venduly Hláskové, kterou přivezlo pražské Divadlo Radar/Šupitopresto, velmi přesně diagnostikuje život dnešních mladých lidí, trčících se svými mobilními aplikacemi a nevyjasněnými vztahy kdesi v meziprostoru mezi sociálními sítěmi a realitou. Přímo pro soubor složený z divadelních vědců v čele s Vladimírem Mikulkou DS Puchmajer napsala původní hru Příběhy z pohřbu aneb Povídej mi něco hezkého Kateřina Rudčenková, která si společně s nimi pod taktovkou režiséra Petra Lanty v inscenaci i zahrála. Morbidní rámec, pohřebního obřadu jisté Rózy, postupně graduje do černé grotesky o vztahu zemřelé se třemi muži.
Kardio Theatre Praha – Kabaret v metru Foto archiv
Co mě nejvíce těší, je – stále diskutabilní a i na Hronově hojně diskutovaná – práce dětských souborů pod vedením silných tvůrčích osobností. Někdo je na tento typ představení alergický, a argumentuje tím, že vše je jen dílem vedoucího skupiny a podřizujících se dětí či teenagerů, nikoli společnou prací různě starých lidí. Jak ovšem sleduji práci Tanečního souboru Light při ZUŠ v Praza 5 (vedoucí Lenky Tretiagové), a různých souborů z mostecké ZUŠ F.L.Gassmanna (vedoucí Pavel Skála) či z jaroměřské ZUŠ (vedoucí Jarka Holasová), rozhodně se v případě „jejich“ dětí nejedná o jedince, kteří by byli ochotni být pouhými přenašeči režisérových myšlenek, ale právě naopak. Jsou to, bez ohledu na věk, vesměs obdivuhodné tvůrčí osobnosti, které jsou formovány kulturním a společenským rozhledem od malička. A není překvapivé, že poté směřují na různé umělecké školy a stávají se iniciátory vlastních projektů. V letošním roce se na Jiráskově Hronově představily soubory ze všech tří výše jmenovaných ZUŠ. Politická témata všeho druhu jsou ve vzduchu, a je zajímavé, v jak různých podobách je tyto soubory nabídly. Taneční studio Light přivezlo dva kusy. Jedním z nich byla inscenace vzniklá na základě výzvy Knihovny Václava Havla na studentský projekt podle Havlovy hry Zítra to spustíme o předvečeru vzniku republiky pod názvem Republika na nás čeká aneb Kde domov můj. Děti různého věku v něm s lehkostí, vtipem, ale zároveň dostatečnou vážností k této události ukazují příběh, v němž společně s Aloisem Rašínem figuruje i jeho „myšlenka“ (v tomto případě malý rozumbrada – brýlatý chlapec vylézající z bedny a neodbytně dorážející na hlavního hrdinu, který pronáší státotvorné myšlenky s jakousi samozřejmostí a bez patosu). Druhá inscenace Modlitba (za černé duše) v působivé taneční fantazii reaguje na situaci teenagerských uprchlíků ze Sýrie, které odmítla naše republika přijmout.
Taneční studio Light – Republika na nás čeká aneb Kde domov můj
Foto archiv
Mostecká skupina Reservé ze ZUŠ F. L. Gassmanna si v představení Malála vzala jako inspiraci dětskou pakistánskou aktivistku Malálu Yousfzai, nejmladší nositelku Nobelovy ceny. Podle autentických materiálů, v kombinaci hrané akce, jednoduchých loutek a projekcí se mostečtí podělili o jedinečný příběh dotýkající se práv žen v neevropských zemích. Zajímavým příspěvkem byla interpretace povídky K. J. Erbena O králi tchoři, skupinou Convivium ZUŠ F.A.Šporka Jaroměř, pod názvem Erben 1862. Alegorie o tom, jak si slepice zvolily za svého vládce tchoře, poté co nebyly spokojeny s kohoutí vládou, je plná scénických nápadů a hravosti (symbolika vajec a lahví s vínem je vtipná a velmi výstižná, něco takového na profi scéně neuvidíte).
Proti těmto pozoruhodným autorským projektům se pak zkušené ochotnické soubory, s regulérními hrami, od Shakespeara přes různé tituly angloamerické dramatiky většinou v tragikomickém duchu, tak trochu ztrácejí. Samozřejmě, veškeré soubory, které se dostanou na přehlídku do Hronova, mají něco do sebe. Mnohdy je lze poměřovat téměř profesionálními parametry, jak po stránce scénografické, tak solidními hereckými výkony, nicméně – jedná se spíše nežli o festivalové (čti experimentálnější) tituly, o produkce v duchu psychologického realismu podobné zájezdovkám profesionálů či stylu televizních inscenací, zaměřených na jistotu mainstreamového diváckého vkusu. Tyto soubory samozřejmě plní velmi dobře svou úlohu, především tím, že sdružují zájemce divadlo v menších městech či vesnicích po celé republice a mnohdy zajíždějí i do těch nejmenších obcí (na profesionály tady pořadatelé nemají dostatek peněz) a hlavně schopností vytáhnout lidi z televizních křesel a dovést je do divadla.
Závěr 90.Jiráskova Hronova Foto archiv
Věřme, že festival Jiráskův Hronov přes rozmanité problémy (především s ubytováním účastníků) bude ve své pouti pokračovat a dožije se stovky. Letos ho svou přítomností na zahájení podpořil i ministr kultury Lubomír Zaorálek, který poukázal na to, jak se právě amatérské divadlo podílí na formování kulturní úrovně národa. Rozhodně tedy není na místě amatérským divadlem pohrdat, o tom ostatně svědčí hojné návštěvy a přímá spoluúčast mnohých profesionálních divadelníků, z nichž mnozí začínali právě v amatérském divadle.
P.S. V průběhu festivalu jsme zveřejňovali seriál z historie Jiráskových Hronovů z pera prof. Jana Císaře. Zároveň jsme byli redaktory Zpravodaje JH, a pro zájemce uvádíme adresu, kde lze dohledat jednotlivá čísla letošního Zpravodaje JH: http://www.amaterskascena.cz/clanek/zpravodaj-90-jiraskova-hronova-zjg1s.html?fbclid=IwAR1qDh_eJCZJ8IK0UhvHzNesQkZFZCVDwpnbRze5TWE-7M_9TpaEf09D80c
Komentáře k článku: Jaký byl Jiráskův Hronov 2020
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
