Jaký kroj, tak se stroj

Kromě bezčasí existuje i bezkrojí. Tedy místa bez krojů. Nemusí jít zrovna o Antarktidu. V jedné takové tuzemské lokalitě jsem centimetr po centimetru vyrůstal. Ale o tom až posléze.

Naopak existují i některé oblasti, kde folklorní odění je pokládáno za zcela samozřejmé. V intencích přísloví Jaký kroj, tak se stroj.

Například v Bukovanech na Hodonínsku. O loňských hodech tam byl stárkem ustanoven gymnazista Emerson Monteiro z Angoly. Ukázalo se, že kroj ladí i s tmavou pletí.

Zmíněný stárek je tam doma. Jeho otec působí jako uznávaný chirurg v kyjovské nemocnici. Matka je dětská lékařka. Souznění s krojem je Emersonovi za roky tamního pobývaní součástí jeho přítomnosti. Byl-li černošský krojovaný Mireček z filmu Jak básnící přicházejí o iluze bizarní postavou, zmíněný stárek je pro mě sympatickou realitou.

Význam krojů výstižně vyjádřil i polský farář Miroslaw Gierga, který se stal knězem v Domažlicích: „Jsem tu doma, ale na chodský kroj jsem si ještě netroufl. To je jako s klerikou a kolárkem – ty si taky nemůže obléknout každý. Ale farníci mi slíbili, že když tu prožiju deset let, nechají mi kroj ušít.“

Krojové oblečení neznamená jen něco „parádního“. Může být i hávem všednodenním. Draženovská osmdesátnice paní Marie s věru chodských příjmením Sladká se vyjádřila na počátku druhého desetiletí našeho století: „Mám kroje po babičce a po mámě. Něco jsem si taky opatřila já. Dohromady jich mám dvacet. Užijou se, protože jiný se nosí ve všídni a jiný do kostela a na nějakou slávu.“

Výraz VE VŠÍDNI pokládám za úžasný. Přirozené soužití s krojem odkazuje na tradice. V případech opačných však může jít i o tyátr falešné lidovosti. Viz státně zajetá propagace do zahraničí. Leckdy nás prezentuje jako bytosti, které chodí v krojích snad i spát. Ó, Jožo Uprko!

Předznamenal jsem své vyrůstání v bezkrojí. Mládí jsem totiž prožil v městečku, kde po staletí žili a vytvářeli hodnoty Němci. Po jejich odsunu byly souběžně vypuzeny i jejich kroje.

Je pozoruhodné, že i filmový režisér Martin Dušek, který se narodil o 35 let později než já, dospěl ke stejnému poznatku v České Lípě. Zjistil, že po „odněmcování“ tam žádné autentické kroje nejsou. A tak se rozhodl, že si vytvoří svůj individuální.

Pravda, poněkud praštěný. Od dědečka, který byl napůl Čechem a napůl sudetským Němcem, použil jeho podkolenky, které nosil na ryby. Od celočeského dědečka z opačné strany, který byl důstojníkem prvorepublikové finanční stráže, zahrnul do krojového vzezření jeho přezku. Z vlastního mládí přidal pionýrský šátek a z rodinné paměti i blinkry z oktávky.

Takhle vymustrován se vydal na sudetoněmecký sraz do Bavorska. Tam očekávaně vzbudil rozporuplné reakce. Stejně tak i doma v České Lípě. Jak by ne, když i skutečnost, kterou prezentoval, je rozporuplná. Duškův vzniklý reportážní dokument běžel před časem v televizi. Jestli jste ho neviděli, snad vám jeho obsah naznačí aspoň název: Mein kroj.

Rudolf Křesťan

Literární noviny číslo 5/2013
vyšly 31. ledna 2013.

www.literarky.cz
predplatne@literarky.cz