Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

JAMU sedmdesátiletá (V) (události, vzpomínky, dokumenty)

Počátek let sedmdesátých jako dozvuk let šedesátých

Na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let následovalo po sobě několik opravdu výrazných hereckých ročníků, což bylo dáno i tím, že ke studiu byli přijímáni studenti skutečně podle talentu, nikoli podle kádrových předpokladů. Navíc měli vynikající herecké pedagogy, mezi nejúspěšnější i nejoblíbenější patřili například Jarmila Lázničková nebo Rudolf Krátký. Velice cenná byla rovněž spolupráce s pedagožkou pohybu Jiřinou Ryšánkovou nebo psychologem herecké tvorby Hugo Širokým.

V letech 1970–1971 režíroval v Martě například Alois Hajda (Aischylos – Prométheus, Albert Camus – Nedorozumění) nebo Peter Scherhaufer (Arthur L. Kopit – Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno, Ladislav Smoček – Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, s Boleslavem Polívkou v titulní roli). Jako režisér se představil také žák Milana Páska Pavel Pecháček, když nastudoval pozoruhodný text Dylana Thomase Doktor a běsi a Dostojevského Strýčkův sen. V další sezoně následovaly výrazné premiéry Ostrovského Bouře v režii Pavla Rímského, Doktor Faust Milana Calábka v režii Pavla Hradila nebo Anouilhův Zlodějský ples v režii studenta Jana Růžičky. V těchto inscenacích hrála dlouhá řada hereckých osobností, které ještě i dnes utvářejí podobu českého divadelního i filmového herectví – Eliška Balzerová, Jiří Bartoška, Nika Brettschneiderová, Miroslav Donutil, Zdeněk Dvořák, Zdeněk Maryška, Boleslav Polívka, Pavel Rímský, Svatopluk Skopal, Pavel Trávníček, Pavel Zedníček a řada dalších. Svou první autorskou celovečerní klauniádu zde uvedl Bolek Polívka (pod pedagogickým vedením Jiřiny Ryšánkové) pod názvem Metamorfózy a vize Strýca Macalíka (pantomima pro dva mimy a jednu postel). V dalších letech ji dopracoval a uváděl v Divadle Husa na provázku jako Strašidýlka.

Nástup „normalizace“

Atmosféra ve společnosti se však postupně proměňovala. Po nástupu Husákova vedení začaly být napadány osobnosti, které se nějak angažovaly v roce 1968. Byly ustaveny prověrkové komise, které požadovaly, aby i pedagogové prohlásili, že okupace v srpnu 1968 byla bratrskou pomocí. V opačném případě jim byl ukončen pracovní poměr nebo nebyla prodloužena pracovní smlouva. Z divadelní katedry tak musel odejít její vedoucí doc. Miloš Hynšt, stejně tak jeho nejbližší spolupracovníci Bořivoj Srba, Alois Hajda i externí pedagogové jako Milan Uhde, Vítězslav Gardavský, Igor Zhoř, Bedřich Jičínský a další. Vedením herecké katedry byl pověřen herec Oldřich Vykypěl, který prošel kádrovými prověrkami a v té době se stal i novým šéfem Mahenovy činohry. Některé změny, jako například odchod řady pedagogů, se projevily ihned, jiné nastávaly postupně. Tak například Arnošt Goldflam o tom podal následující svědectví: Já měl to štěstí v neštěstí, že ačkoli jsem nastoupil na školu v době výměny „kádrů“, v roce 1971, dostal jsem se k Pravoši Nebeskému, který mě nechtěl vychovat k obrazu svému, ale hodně mě držel u praxe čili tzv. u řemesla. Dělal jsem mu hodně asistenta, někdy jsem i mohl zkoušet za něj. Byl to samozřejmě jednostranný pohled, ale já z doby výtvarných aktivit už jsem měl víceméně názor hotový a pak – hrával jsem také v malých rolích na Provázku a mohl vidět práci tamních režisérů a slyšet jejich názory, takže tam jsem se taky učil.

Docházelo i k paradoxním situacím. Filmový režisér Evald Schorm sice nesměl točit nové filmy, ale v divadle mu bylo povoleno pracovat. Takže na počátku sedmdesátých let v Brně nazkoušel několik operních i činoherních představení, mezi nimi i jednu inscenaci v Martě (která v té době byla přejmenována na Studio Antonína Kurše). Šlo sice o hru sovětského autora, konkrétně o text Viktora Rozova Věčně živí, ale pamětníci (například Nika Brettschneiderová) vzpomínají, že Schorm nejen zbavil hru její tendenčnosti, ale také na to, že jeho otevřená práce s herci byla pro ně nezapomenutelným zážitkem. V této inscenaci hráli studenti dalšího silného absolventského ročníku Miroslav Donutil, Svatopluk Skopal, Eva Pospíšilová, Renáta Doleželová, Pavel Trávníček, Eva Gorčicová, Nika Brettschneiderová, Marcela Večeřová, Pavel Zedníček a další. V návaznosti na to připravila se stejným ročníkem své dvě absolventské inscenace další svérázná osobnost českého divadla, režisér a dramatik Hubert Krejčí. K důrazu na antiiluzivní stylizované divadlo ho přivedli jeho učitelé Miloš Hynšt a Bořivoj Srba, studia potom dokončoval u Pravoše Nebeského. Jeho inscenace Gogolovy Ženitby dokonce získala příznivý mezinárodní ohlas, když s ní studenti úspěšně vystoupili na věhlasném mezinárodním festivalu studentského a alternativního divadla ve francouzském Nancy. O dva roky později na tomto festivalu vstoupilo do evropského povědomí Divadlo na provázku svými inscenacemi Commedia dell’arte, Am a Ea a Pépe. Další osobitou inscenací Huberta Krejčího ve školním studiu byla Hrubínova Kráska a zvíře. Pohybovou stylizaci mu pomáhala dotvářet Jiřina Ryšánková.

V následujících letech se už v dramaturgii školní scény začaly vedle klasiky objevovat tendenční tituly – Osvald Zahradník Sólo pro bicí (hodiny) nebo Alexej Arbuzov Můj ubohý Marat. Vedle toho ale i některé pozoruhodné inscenace. V roce 1974 absolvoval studium další z výrazných režisérů Miroslav Krobot hrou ze semaforské dílny Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Člověk z půdy. V roce 1976 uvedl Arnošt Goldflam jako svou absolventskou inscenaci Čechovova Strýčka Váňu, kterou původně nazkoušel ve školním klubu v budově na Komenského náměstí. V letech 1977 a 1978 nastudoval Ivo Krobot jako student režie inscenaci hry Günthera Weiseborna Lofter aneb Balada o muži, který se směje a adaptaci Dostojevského Bílých nocí a Hráče. Sérii pozoruhodných režisérů, kteří absolvovali v sedmdesátých letech, uzavřela v roce 1979 Zoja Mikotová adaptací novely Bulata Okudžavy Buď zdráv, studente.

V polovině sedmdesátých let bylo otevřeno také dvouleté postgraduální studium činoherní režie určené absolventům příbuzných oborů (herectví, divadelní věda). Někteří z nich se jako režiséři dobře uplatnili, například Vladimír Kelbl, který jako své absolventské představení uvedl ve školním divadle skutečně komediální a groteskní inscenaci Klicperova Hadriána z Římsů (1976), nebo dlouholetý režisér a umělecký šéf divadla v Chebu František Hromada, jenž absolvoval inscenací Volodinovy hry Dulcinea z Tobosy (1975). Z dalších absolventů tohoto typu studia uveďme alespoň Alexandra Postlera st. (mimo jiné umělecký šéf opavského divadla), Ivana Misaře (který prošel řadou zejména severomoravských divadel), dlouholetého úspěšného uměleckého šéfa Slováckého divadla v Uherském Hradišti Igora Stránského nebo ředitele brněnského Divadla Radost Vlastimila Pešku (1985).

Z herců, kteří absolvovali v tomto období, je třeba připomenout Miloslava Mejzlíka, Zdeňka Junáka, Dagmar Veškrnovou-Havlovou, Hanu Doulovou, Danu Matějkovou, Oldřicha Navrátila, Annu Cónovou, Dana Dítěte, Mojmíra Maděriče, Irenu Konvalinovou, Sylvu Talpovou, Vladimíra Čapku nebo Zdeňka Černína.

V průběhu sedmdesátých let postupně došlo ke změnám na postech pedagogů. Vedle Milana Páska (od roku 1978 vedoucí herecké katedry), Pravoše Nebeského (vedoucí katedry režie) se hudebním žánrům věnoval další z režisérů Richard Mihula (po Milanu Páskovi se stal i vedoucím herecké katedry). Vedením katedry syntetických divadelních žánrů byla pověřena dlouholetá pedagožka jevištní mluvy a přednesu Miroslava Jandeková-Lokšová. Na místa pedagogů herectví nastoupili Jiří Tomek, Jaroslav Dufek a Jana Janovská-Nebeská, externě dále působil Rudolf Krátký. Uměleckému přednesu se věnovali zejména Miloš Kročil a Eva Jelínková. Z výčtu je zřejmé, že na rozdíl od šedesátých let, kdy v řadách pedagogů převažovali tvůrci z Mahenovy činohry, v sedmdesátých a osmdesátých letech v divadelních oborech převládli režiséři a herci spojení s Divadlem bratří Mrštíků. Velkou ztrátou pro výuku herectví byl odchod pedagožky pohybové výchovy a pantomimy Jiřiny Ryšánkové. Postupně ji nahradil Petr Šmolík.

Osmdesátá léta

Osmdesátá léta nepřinesla takovou záplavu vynikajících absolventů jako období předchozí. Mezi studenty režie vynikl v jejich první polovině žák Milana Páska Stanislav Moša, a to zejména svou inscenací Aristofanových Ptáků (1982), která byla úspěšně uvedena a oceněna na několika festivalech. Závěr osmdesátých let potom patřil dalšímu z Páskových žáků Vladimíru Morávkovi, který však více tíhl k poetice Divadla na provázku, kam byl také po studiích angažovaný, nejprve jako vedoucí dětského studia. Nejvýraznější Morávkovou režií ve Studiu Antonína Kurše byla Manon! s hudbou Martina Dohnala, v níž se již všestranně projevil jeho důraz na intenzifikaci všech složek divadelního výrazu. Jeho dalšími inscenacemi byla semaforská Elektrická puma a Shafferův Amadeus.

Mezi absolventy herecké katedry osmdesátých let vyčnívá všestranná osobnost Vladimíra Javorského, který se uplatnil v několika předních divadlech, ve filmu i televizi. Mezi herce, kteří v těchto oblastech rovněž zanechávají výrazné stopy, je třeba počítat zejména Jana Mazáka, Erika Parduse, Luďka Randára, Pavla Kikinčuka, Ditu Kaplanovou, Igora Bareše, Jiřího Dvořáka, Zuzanu Slavíkovou a Davida Viktoru.

Posledními předlistopadovými inscenacemi ve školním divadelním studiu byli v říjnu 1989 muzikál Alelujá, dobří lidé (Pietro Garinei – Sandro Giovannini) v režii Richarda Mihuly a Puškinův Oněgin v režii Páskova žáka Petra Veselého. Listopadové události rychle vstoupily na půdu školy i díky kontaktům, které měli posluchači divadelních oborů se studenty DAMU. Přesto vyřešit situaci ve vztahu k tehdejšímu vedení školy nebylo úplně jednoduché. Vzpomínám, že jsme jako představitelé divadelníků byli vyzváni studenty, abychom se v pondělí 20. listopadu odpoledne zúčastnili shromáždění studentů a pedagogů a pomohli jim zlomit situaci tak, aby do stávky vstoupila celá JAMU. Tehdy pro nás škola zůstala uzamčená s tím, že jde o její vnitřní problém. Nakonec se však ledy pohnuly, byla vytvořena Akademická rada, která měla komoru studentskou a komoru pedagogickou a která získala pravomoci provádět změny. Začalo být jasné, že JAMU musí projít výraznou proměnou.

Připravil Josef Kovalčuk

(Pokračování)

• Autor: Josef Kovalčuk
• Publikováno: 23. září 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: JAMU sedmdesátiletá (V) (události, vzpomínky, dokumenty)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ