Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Brněnská Věc Makropulos zklamala

Po nezbytných projevech (nový ředitel divadla, Martin Glaser – tmavý oblek, postoj „ve střehu“, skoro jako brankář, šéfka opery Eva Blahová – v elegantní toaletě a odpovídající póze) začíná představení Věc Makropulos. Z opony se vynoří ruka a pomalu ji „otvírá“ – pak se objeví celá postava, je to protagonistka opery. Asi aby si divák uvědomil, kdo předvede „divadlo svého života“. Předehra, hraná s důrazem na motorický průběh, uvádí diváka do velké advokátní kanceláře s mnoha pilně pracujícími koncipienty i sekretářkami (jeden ze zaměstnanců si ale čte noviny, jiný se zhlíží v zrcadle a umývá opravdu tekoucí vodou). Před všemi těmito mravenečky nazývá solicitátor Vítek (Petr Levíček) svého nadřízeného „starý“, dr. Kolenatý diskutuje v takto zalidněném prostoru s Emilií Marty detaily procesu Gregor versus Prus. (Zřejmě zaměstnanci celý případ dobře znají a nic nového se už nemohou dovědět.) Intimita celé scény je anulována. Vztahům mezi postavami se režie věnuje teprve v mezních situacích – do té doby zpívají i v dialozích jednotlivě, samy pro sebe, en face do publika (asi aby se hlasy lépe nesly), nikoli k partnerovi. Je ovšem možné, že jde o režijní záměr – podtržení osamělosti všech.

Hraje se v jedné dekoraci, jejíž pohyblivé „tapetované“ stěny umožňují rychlou přestavbu – mobiliář je uklizen a vyměněn vesměs při otevřené oponě (možná zcizovací efekt?). Změna ze „stabilní“ advokátní kanceláře na zákulisí velkého divadla a později na neútulný hotelový pokoj má snad podtrhnout postupnou destrukci života Emilie Marty. Kostýmy z doby kolem 1920 jsou působivé, v případě hlavní hrdinky nijak démonické či „osudové“, je to spíše průměrná měšťanská panička, než oslňující operní diva (Kristininy výkřiky „Táti, ta Marty je ohromná … Bože, ta je krásná“ jsou proto poněkud nevěrohodné).

Obsazení většiny rolí je obrazem (nereflektovaného) stavu našich operních souborů: s výjimkou čtyř postav (z nich většina jsou epizodní role), neúčinkují členové brněnské opery, ale hostující pěvci z Čech i Slovenska. Švédka Gita-Maria Sjöberg, zřejmě spojovací článek koprodukce s operou Göteborg, bohužel není ideální představitelkou titulní role: její čeština je pouze ne vždy dobře napodobený zvuk jazyka, což je velký handicap pro interpretaci Janáčkovy vokální linky; navíc fyzické dispozice a způsob jevištní prezentace (zřejmě daný režií) jí neumožňují vytvořit démonickou postavu Emilie Marty, už opotřebované a znavené životem. V podání Sjöberg je to spíše kyprá koketka, která dokáže střídat muže i paruky. (Na okraj: jiná skandinávská pěvkyně, Karita Matilla, zpívá česky s vědomím obsahu, nikoli jen vokální fráze. Také její herecké ztvárnění Emilie Marty bylo v salcburské inscenaci velmi přesvědčivé.)

Aleš Briscein potvrzuje svoje známé pěvecké i herecké kvality jako přesvědčivý Albert Gregor. Vcelku věrohodnou postavu Jaroslava Pruse vytvořil Svatopluk Sem (jemuž režie umožnila předvést se na české operní scéně „full monty“). Komickou postavu jeho syna Janka (Peter Račko) vedl režisér k příliš nadsazené karikatuře – viděl ho očima Emilie Marty jako pubertálního jelimana. Kristina (Eva Štěrbová) je poněkud méně naivní, pěvecký projev vzbuzuje dojem debutu na velké scéně. Hlavním protihráčem Emilie je dr. Kolenatý: František Ďuriač je disponován svojí vznosnou figurou, kterou umí patřičně využít; také jeho vokální projev byl odpovídající závažnosti role. Důležitá postava Hauka-Šendorfa, připomínajícího nedávnou španělskou minulost protagonistky, byla v podání Josefa Škrobánka dosti bezbarvá (ideálním interpretem pomateného starce byl svého času Milan Karpíšek).

Velmi případnou postavu uklízečky vytvořila Jitka Zerhauová, herecky i vokálně.

Celkový dojem z brněnské Makropulos? Zklamání! Od režie Davida Radoka jsem rozhodně čekal víc – nejspíše pokornou službu dílu. Nejvíce iritující bylo ovšem hudební pojetí – pokud lze tohoto slova vůbec užít: žádný z mnoha tónů neprošel „vyhni srdce“, jak to kratce říkával skladatel. Zněla hudba nikterak vnitřně tempově, agogicky promodelovaná – asi takhle Janáčka slyší dnešní mladší dirigenti Marko Ivanovič i Robert Jindra, jiné to asi už nebude…. pamětník může jen vzpomínat na kreace například Bohumíra Gregora … (Občas byl orchestr příliš „roztroubený“ a dokázal někdy překrýt méně průrazné pěvce.)

Paradoxně jediným kladem brněnské inscenace bylo potvrzení, že Janáčkova Věc Makropulos je geniální, nezničitelné dílo, jež dokáže oslovit diváka i tehdy, není-li ideálně provedena.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 6. prosince 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Brněnská Věc Makropulos zklamala

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ