Divadelní noviny > Rozhovor

Jan Hájek: Je mi líto lidí, co nemají děti ani rybičky

S hercem Honzou Hájkem máme jednu společnou slabost – pro amerického spisovatele Josepha Hellera. Na schůzku do kubistické kavárny jsem mu proto přinesl rané i pozdní Hellerovy texty sebrané pod názvem Hlava nehlava. Byl jsem upřímně zvědav, co řekne na povídky, v nichž se jejich autor ještě hledal, v sousedství textů, kde se jeho výjimečný styl začal rozpadat. Večer mi H. H., jak se výrazný herec několika scén v mobilu představuje, poslal nadšenou sms; asi pejprbek nedočetl. Zato autorizace našeho povídání byla hodně důkladná: H. H. mi na diktafon přečetl celou svou verzi rozhovoru. Nic zásadního nezměnil, ale muselo být po jeho. Na detailech konec konců stojí náš ďábelský svět.

Naposledy jsem vás viděl v úloze psychiatra v Ortonově drsné komedii Klíčovou dírkou na scéně Činoherního klubu. Pokud vám to nebude vadit, také bych se freudisticky přeptal na vaše rodinné zázemí. Vy jste vyrůstal bez táty – nechyběla vám otcovská autorita?

To spíš maminka si dost vyčítala, že nás o ten rodinný model připravila. Nebylo ale vyhnutí. Otec dělal pingla v hospodě U naděje v Moravské Třebové a měl kapelu. Když nám se sestrou byly dva roky, dala mu vybrat: buďto děti a rodina, anebo hospoda a kapela. Otec si vybral a šel. Mamince, která byla tak zklamaná, že si už žádného chlapa nehledala, jsem později vysvětloval, že se ale vůbec ochuzený necítím, protože jsem si všímal otců svých kamarádů, jak se ke svým ženám chovají, a bral si vlastně jen to dobré. Líbilo se mi, když jim třeba otvírali dveře od auta a obchodů, svlékali jim kabáty. Maminka nás ušetřila toho, že jsme doma nezažili žádné hádky, a obětovala nám celý svůj život.

Co váš otec hrál za hudbu?

Jeho profesí bylo pinglování. Ve sklepě jsme našli spoustu krámů, co mu lidi dávali, když neměli na zaplacení; a také kazety G+B a Petra Kahovce, takže tuším, že něco takového. Hrál na bicí a znal se s Pavlem Bobkem, který si prý, když se chystal na Moravu, nebral někdy bubeníka a zavolal jemu.

Vrchol kariéry?

Co se muziky týká asi ano. Ale když jsme se pak potkali, to nám se sestrou bylo pětadvacet a on už byl hodně nemocný a starý, říkal, že by se chtěl vrátit do Třebové a na Křížovém vrchu otevřít hospodu U naděje, která mezitím zanikla, promluvit si s mámou a pokusit se aspoň něco jí vysvětlit. Toho se nedožil, ale urnový háj, kde byl rozprášen jeho popel, leží právě na Křížovém vrchu nedaleko místa, kde chtěl mít tu hospodu U naděje.

V Rusku je režisér bůh

Později jste na autoritu přece narazil – na ruského režiséra Sergeje Fedotova, jemuž jste při hradecké inscenaci Mistra a Markétky dělal asistenta. Jaká to byla zkušenost?

Zatraceně dobrá pro devatenáctiletého kluka, co za ním každý rok jezdil do Jiráskova Hronova na jeho dílny herecké metody podle Michaila Čechova. Zahrál jsem si ve vynikající inscenaci a poprvé zažil chod profesionálního divadla, zrod a vývoj představení. Dověděl jsem se hodně o Bulgakovovi a jeho ženě. O jejich lásce. Tu knihu psal celý život a začal tím, že viděl v sedmnácti Goethova Fausta a zapsal si: Té síly dál jsem já, jenž chtíc vždy páchat zlo, jen dobro vykoná. A to je motto té knihy.

Říkalo se, že se k hercům choval diktátorsky…

To ano. V Rusku je režisér bůh. Všechno se mu podřizuje a nikdo s ním nepolemizuje, ale tady to je jiné a pro jeho přístup bylo rozhodující, aby mu herci bezmezně věřili, a za tím účelem byl schopen použít cokoli, včetně kabaly.

Chcete říct, že se třeba pokoušel pracovat s negativní energií, magií?

Nepokoušel se, on to uměl. Ale bylo to současně i kontraproduktivní. Někteří herci se bouřili a byl jim k smíchu. Když zkoušel v Dlouhé, traduje se, že když Sergej mávnutím zhasl svíčku a zahučel vot mystika, Miroslav Táborský suše poznamenal: To není mystika, to je fyzika.

Jasně, podtlak. Proč to ale Fedotov dělal?

Je to asi dané mentalitou náboženství a zvykem, pohledem Rusů na svět. Všiml si, jak jsme tu při práci pragmatičtí, a potřeboval, aby mu herec propadl, dal mu celou svou duši, tak jak byl zvyklý z Permu. Na inscenacích to pak bylo poznat. Já byl janek, žral jsem to, ale kdybych měl tak přistupovat ke každé inscenaci, čtyřicítky bych se nedožil.

Začínal jste s režisérem Janem Mikuláškem na JAMU, pak v brněnské Polárce, později v Ostravě, Brně a nyní v Divadle Na zábradlí. Také rozhodující setkání, ne?

S Honzou a Vaškem Neužilem se z nás v onom určujícím věku, kdy se utváří vkus a vůbec pohled na svět, stali prostě přátelé. Když se mě dneska někdo na Honzu zeptá, odpovídám, že nic objektivního neřeknu. Vím, jaké má rád těstoviny, co čte nebo poslouchá za muziku; jako o režisérovi o něm mluvím nerad.

Chápu, ale přesto. Znáte jej od samých počátků, musel jste pozorovat, jak jeho výrazný styl vznikal a vyhraňoval se?

To se spíše v Ostravě začínali vyhraňovat někteří herci a režiséři, kteří tvrdili, že jsme jen nějaké Mikuláškovy loutky. Podle mě se herec může stát pod jakýmkoli vedením loutkou jedině v tom případě, kdy se zajímá jen sám o sebe, jaký má kostým, kudy má přijít atd., a úplně se vybodne na celek. Zkrátka si nedokáže představit sám sebe v celkovém obrazu inscenace a doufá, že to někdo vymyslí za něj. Nekonečné debaty, co se na ostravském festivalu odehrály, dvakrát nemusím. Herec by se měl umět rozhodnout, jestli chce být věšákem na kostým, anebo naplní figuru, kterou v rámci inscenace dostal za úkol. Herectví pro mě není nekonečné pokyvování hlavou a kladení zbytečných otázek. Čím jsem starší, tím víc mě zajímá proces zkoušení. Většinu života tím strávíme, ale když si někdo jen honí ego na tom, co kdysi udělal, je trpké s ním pracovat. V Honzových režiích nesólujeme, pracujeme společně na tématu a nikdo z nás netvrdí, že jsme jediní a jedineční.

Obávám se, že herci často na svůj vlastní vklad rezignují – provedou, co jim režisér řekne a dramaturg poradí, nechtějí investovat sebe. Pletu se?

To vám potvrdit nemůžu, ani nechci. Mám jiné zkušenosti. Faktem je, že to, co si režisér a herec řeknou mezi první čtenou a generálkou, bývá stokrát inspirativnější než jakákoli dramaturgická spolupráce…

Zadržte. Nejsem herec, ale dramaturg přece není do počtu!

Pokud je dobrý, pokud tam nesedí proto, aby nám odvyprávěl cosi k historii hry. Musí být na úrovni režiséra. Když jim to spolu neladí, tak si režisér vezme inscenaci na své triko.

Dobře. Vraťme se ještě k Mikuláškovi. Před deseti lety přece nerežíroval stejně jako dneska.

Jeho styl se rozhodně tříbí, v každém případě je pořád lepší v tom, že je čím dál víc vědomější. Na začátku nás napadali, že jsme amatéři, to je ale průvodní jev obrovské svobody a otevřenosti. Co zůstalo stejné, pořád se při zkoušení bavíme a hrajeme si. Například u pana režiséra Smočka máte pocit, že nemůžete udělat chybu, když jej ve všem poslechnete, Honzova práce je jakoby na chybách postavená. Ze sta procent toho, co se nazkouší, uvidí diváci třicet, zbytek jde do odpadu…

Z brněnské Polárky jste odešel do ostravského Národního, to byl velký skok, ne?

Vzpomínám si, jak přijeli režisér Juraj Deák s Janem Fišarem a Markem Pivovarem do Polárky a mačkali se v těch křesílkách pro děcka. Juraj říkal, že by mě vzal, ale že se musím rozmyslet hned, až pak mi pověděl, že mě chce do Hamleta. V Ostravě si pak lidi ťukali na čelo, protože měli v živé paměti Hamleta Richarda Krajča u Bezručů. Samozřejmě jsem byl trošku vyplašený, ale lidé v zázemí se ke mně chovali fantasticky. Ale Juraj měl ze mě až rudou hlavu, jak běsnil, když mi pořád něco vysvětloval a naléval do mě svou představu. Když později odcházel do Prahy, inscenoval ještě Taboriho Mein Kampf, což se ukázalo jako veliký kontrast – už mě vůbec nepřipomínkoval, až jsem začal být nervózní. Tak se nade mnou smiloval a povídá: Když vy to všecko, Hájku, hrajete tak, že já vůbec nevím, jak to myslíte, a to je možná dobře. Vycházel jsem trochu z odposlechnuté poznámky scénografa Milana Davida, že by to měli hrát neherci. Taboriho text má totiž v sobě tolik moudrého nadhledu a vtipu, že k němu herci nemusí nic moc přidávat. Ale to jsem se naučil právě od Juraje Deáka, který nám vysvětloval už při Hamletovi, že na velkém jevišti je třeba se umět postavit, říkat text a ustát to. A myslím, že i sám Juraj Deák splnil za svou ostravskou kariéru do puntíku všechno, co si předsevzal. A to včetně Mein Kampfu, který chtěl inscenovat už dávno, ale sloužil divadlu, a tak jej pořád odkládal, až si jej udělal jako takový dárek na rozloučenou. Možná i proto se prodává dodnes, vím o divácích, kteří jej viděli několikrát.

Od mladého Hamleta až po ještě mladšího Šlomo Herzla, to už je velká důvěra.

To ano, vždyť Herzl je napsaný pro padesátiletého herce. Takže ti dva s mladým Hitlerem, kterého hraje Vladimír Polák, jsou souputníci, mohli by být kamarádi. Juraj uměl s herci pracovat, dával jim důvěru, a i když je stavěl do latě, věděl, co dělá.

Jak vás přijalo pražské Národní?

Někdo mě musel doporučit Michalovi Dočekalovi, který mi řekl, že mě nekupuje proto, abych nosil vidle, což i splnil. Jedna z prvních Michalových režií se mnou byla hra Martina Františáka Doma. Představoval jsem postavu, která v úvodní scéně přijede pozdě na pohřeb své matky, a bojí se proto přijít lidem na oči. Zpětně jsem si na tu scénu vzpomněl, když jsem se o deset minut zpozdil na pohřeb vlastního táty…

Dveře do Národního se zavřely

Divadlo se vám mocně plete do života, a bohužel i obráceně. Dneska už vás v Národním neuvidím, jakkoli si vás dobře pamatuji z Kupce benátského ve Stavovském anebo z Bondova Spaseni na Nové scéně. Nemohl jsem vás vidět ani o druhé premiéře Zkrocení zlé ženy, protože jste skončil ve špitále a pronikl tím do bulvárního Blesku. Můžete o tom dneska mluvit?

Moc dobře vím, kdo to tenkrát do Blesku pustil, ale nesnížím se k tomu, abych jej jmenoval. Nemám tak silný druh epilepsie, že bych si nemohl dát pivo. Mou prioritou je spánek, alespoň po určitý počet hodin, a řád, kterého je ale někdy pomálu. Ano, podcenil jsem oslavu první premiéry, ukradli mi kabát, kde jsem měl klíče od bytu, a málo jsem spal, protože jsem musel zařizovat nový zámek. A do toho stres, co by se mohlo stát, a ono se to zákonitě stalo. A ne poprvé. Michal Dočekal mě několikrát láskyplně varoval, například mi říkal: Pijte smetanu. Věděl jsem, že je zle, že své varování myslí vážně, protože mi současně zdůrazňoval, že svou nezodpovědností můžu ohrozit celé představení. Druhý den, kdy jsem se vyspal, volal jsem Michalovi Dočekalovi do Bratislavy, kde zkoušel, a on řekl: Do práce už nechoďte, přeobsadím všechny vaše role, už nechoďte! Odjel jsem do Ostravy, kde se všichni divili, že nejsem mrtvej, protože na webu ND stálo, že z důvodů mých dlouhodobých zdravotních potíží dochází ke změnám. Ale já přitom mohl druhý den po onom kolapsu hrát! Chápu, že už mi Michal nevěřil, že budu o sebe dbát, ale na tom webu to viselo několik týdnů a já musel neustále svou rodinu i okolí uklidňovat, že jsem v pořádku! Vzal jsem si proto právničku, která v tom našla diskriminaci a pomluvu, a poprosil Michala Dočekala o schůzku. Setkali jsme se v téhle kavárně u támhle toho stolu, Michal přišel a já je představil, že to je doktorka. Michal na to – ale já nechtěl mluvit s vaší doktorkou. O epilepsii vím všechno od Mirka Donutila. Řekl jsem, že je doktorkou práv, a on vstal a odešel.

Víte, že se mu nedivím?

To mi taky pak všichni říkali, že jsem si neměl brát právničku. Nebýt oné poplašné zprávy na webu ND, nechal bych to být. Od té doby jsem jednal jen s ředitelem Ondřejem Černým, protože Michal už se mnou mluvit nechtěl, jenom mi vzkázal určitou možnost pokračovat, ale já už nechtěl, aby mi někdo koukal do talíře a počítal piva. Samozřejmě ale rozumím tomu, že pro barák velikosti Národního není možné, aby odpadlo představení. Dveře se zavřely. Mně se ale paradoxně začalo ulevovat, protože jsem v Národním docela zapomněl na to, že divadlo lze dělat i klidnějším tempem. Navíc Národní představuje obrovský terč, do kterého se každý rád trefuje, protože to je tak snadné jej neminout.

Syndrom vyhoření nevlastním

V té době jste už ale hostoval v Činoherním klubu v Rodinné slavnosti?

Ano, a v alternaci s Matějem Dadákem v Ivanovovi.

Kormutlivá Čechovova postava s krizí středního věku. Tu jste sám neprožíval?

Pro mě bylo především zajímavé, kolik lidí se na té postavě sešlo – kromě Matěje a mě ještě režisér Martin Čičvák, ale i Vladimír Kratina, který Ivanova dříve také hrál. Takže se Ivanov mezi nás čtyři velmi přirozeně rozprostřel. O krizi bych u sebe ani nemluvil, spíše to je zkušenost středního věku, která stále pokračuje. Syndrom vyhoření nevlastním a roky po třicítce vnímám díky oněm zkušenostem jako ty lepší. Nějak mi to teď do sebe pěkně zapadá. Co ta krize vlastně obnáší?

Ani se neptejte…

Mně je líto lidí, kteří nemají ani přítele ani přítelkyni ani rybičky ani pejska nebo kočičku, a mají jenom divadlo. Z téhle závislosti jsem se dostal, mám svou samotu, ve které si hovím, ale znám ji a ona zná mě.

Bez rybiček a přítelkyně?

To ne, všechno v tomto smyslu je v pořádku, jenom už zdaleka nejsem tak urputný, abych žil jenom divadlem. Tím si ale musí projít každý.

To se to člověku mluví po tolika rolích. Vy jste pracoval s hodně odlišnými režiséry, jako je Jan Mikulášek, Juraj Deák, Michal Dočekal, Martin Čičvák, Ladislav Smoček – není v nich něco, co je přece jen spojuje?

Do Brna jsem jezdil za Honzou, Dorou a Petrem, ne za Mahenkou. Praha je základní obživa, do Brna jezdíme dohrávat inscenace a v Ostravě se hraje Mein Kampf už skoro devět let. Brzy bude mít stou reprízu, za což patří dík také paní Forejtové, která prohlásila, že až bude mít tato inscenace derniéru, tak umře. Role Smrti bude její poslední. Přitom si myslím, že hrajeme pořád stejně…

Proč ne. Viděl jsem několik dlouhověkých inscenací, které se časem úplně rozsypaly. Co vás ale honí po tolika scénách? Neklid, nebo jen příležitosti?

Řekl bych, že jako existují ústavní zvyklosti, tak jisté zvyklosti platí také v divadelní obci: buďto je člověk na volné noze, anebo má angažmá. S tím cestováním to nevidím nijak dramaticky, v německy mluvících zemích herci také cestují mezi Mnichovem, Berlínem, Vídní, ale samozřejmě za lepší peníze, lepšími auty nebo rovnou letadlem.

Vraťme se ještě k vaší poslední roli v Činoherním klubu. V jednom rozhovoru jste říkal, že se při zkoušení díváte na svět očima své postavy…

Dneska už to platí čím dál méně, a v případě Ortona vůbec, tam se spíše hodila ona zkušenost a technika. Na komediích, jako je Klíčovou dírkou a Dámský krejčí, se mi líbí, když fičej, protože ony tempo skutečně vyžadují. Kromě toho, já nerad dělám pauzy, hlavně v komediích, osobně mám rád, když herec udělá vtip a jde od toho. Při této poslední inscenaci mě nejvíce potěšilo, jak pan ředitel Procházka využil herce ze skončeného souboru Divadla Komedie – Martina Fingra a Gábinu Míčovou. To jsou změny, které jsou k něčemu, protože divadla, která herce z Komedie nevyužívají, dělají velkou chybu.

Naposledy ještě k vaší rodině. Když jste svého otce poznal až v dospělosti, nezahlédl jste v něm sám sebe včetně hlasu a gest?

Řeknu vám, jak to bylo. Když jsme se ségrou zjistili, kde bydlí, tak jsme se za ním rozjeli. A když už jsme jeli výtahem, ségra, která vůbec není teatrální, výtah zastavila a povídá, že si už vůbec není jistá, jestli chce tátu vidět. Říkám jí – Zbývá nám už jen jedno patro a jedny dveře a poznáme tátu, kterýho jsme nikdy neviděli. Zvonili jsme dlouho, pak se dveře pootevřely a někdo řekl sestře Katce dobrý den. To už byly dveře dokořán a otec v nemocničním říká – Ježišmarjá, nazdar. Takže Katku nepoznal, a ve mně zahlédl sám sebe. Za chvíli se situace obrátila, otec mi ukázal fotku, kde jsem na nějakém koupališti, a já vyhrknul – Tys nás sledoval a fotil? Vzápětí mi došlo, že ve dvaceti jsem měl dlouhé vlasy, takže i když jsem se poznal, ve skutečnosti jsem se díval na jednadvacetiletého tátu. Takže je odpověď jasná, ne?

Talent Honzy Hájka

Musel jsem si srovnat letopočty, abych s překvapením zjistil, jak dávno už to je. Procházel jsem se tehdy se svým milým přítelem Vladimírem Kelblem, dej mu pámbů věčnou slávu, jeho brněnskou Botanickou ulicí a on mi vyprávěl o svých studentech – jamácích. Mám tam jednoho, říkal, a ten má víc talentu než ostatní dohromady. A já ho musím vyhodit. Nesplní nic, nepřijde nikdy včas, žádnou práci neodevzdá v termínu, dokonce ani po termínu. A tohle (myslel JAMU) je přece jenom škola. Jméno toho nezvedeného mladého muže zřejmě ani neuvedl, a jestli ano, vypadlo mi z paměti po třech krocích.

Po hezkých pár letech jsem si jen náhodnou shodou okolností uvědomil, že ten talentovaný nezvedenec a nespolehlivec nejprve pravidelně spolupracoval s naším divadlem, a posléze se dokonce stal členem našeho uměleckého souboru. Zkrátka že ten, o kterém Vladimír Kelbl mluvil, je Honza Hájek.

Nevím, jestli Honzovi vyhazov z JAMU prospěl, nebo ne. Nezabránil mu však v herecké kariéře, kterou bohatě rozvinul zásadními rolemi v Ostravě, Brně i Praze, a neochránil ho ani před prestižním oceněním. Do Činoherního klubu vstoupil alternací v Rodinné slavnosti, zahrál si Ivanova, trojroli v inscenaci Tahle postel je příliš krátká. Momentálně hraje Stanleyho Kowalského v Tramvaji do stanice Touha, Čičváka v Kukurovi a Doktora Rance v komedii Klíčovou dírkou.

Talentu má Honza Hájek na rozdávání. Hluboce posazený hlas a vysoká postava navíc dámám imponují a pro pány je Honza příjemným společníkem. Umí hrát ve vysoké stylizaci i v stylizaci reálnější. Jeho Stanley Kowalski brilantně osciluje na tenkém ostří brutálního suveréna a až pudově nejistého živočicha, který zahnaný do kouta vřeští, pláče, rve si plíce a po kýblech vylévá city. Nejistota z něj dělá suveréna, nejistý suverén zoufale bojuje o svou suverenitu. Tak hluboce nahlédnutého, pochopeného a vytvořeného Stanleyho jsem na jevišti neviděl.

Říká se, že s největšími talenty bývá obtíž. Ze své zkušenosti vím, že to pravda je, i není. Půl na půl, řekl bych. Honzova herecká duše – více dříve než dnes – je malérům nakloněná. Nicméně pořád jí hrozí, že se její talent rozostří v oparu dýmu nebo nutnosti otázky položené po představení u divadelního baru – je tady ředitel? Přál bych jemu i nám, aby se takhle ptát nemusel. Aby jeho nepochybný talent zářil v těch nejostřejších konturách.

Vladimír Procházka

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 3. února 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Hájek: Je mi líto lidí, co nemají děti ani rybičky

1. Jaromír Šubrt

   

   Je to
   velmi citlivý a upřímný kluk. Veřím že to dotáhne daleko.
   Naprosto normální a na nic si nehraje. Přejí mu ať se mu daří.

   09.04.2017 (0.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ