Jan Hančil
Jan Hančil FOTO ARCHIV
V tomto indiánském létě vidím svět jako barevný. Jednoduchá řešení neexistují. V Čechách se každý rád podělí o svůj názor, to je národní sport, skoro jako houbaření, ale jen málokdo je ochoten rozhodovat a nést odpovědnost.
Podstatné je neztratit schopnost se domluvit na základních věcech, které chceme, a jít za nimi přesto, že to není příjemné. Důležité je mít trpělivost sledovat, až se věci dodělají, a ne začít s demontáží dřív, než došlo stavební povolení. Je důležité neměnit každé dva roky směr, protože to devalvuje lidské úsilí, ničí víru a schopnost tvořit. Vadí mi, že naše společnost tuto schopnost ztrácí.
Ale abychom mluvili o pozitivních procesech: zaujal mne nový kariérní řád ministerstva kultury. Podle něj se dotyčnému (nejlépe řediteli národní instituce) poděkuje za dobře vykonanou práci, a na doklad toho dostane hodinovou výpověď. Mimořádně motivující! Tuto inovativní praxi doporučuji patentovat, zavést celoplošně a vyučovat v manažerských kursech.
Chudé divadelní školství
Je neprozíravé dovolit institucím kynout. Vysoké školy ztloustly, počty studentů rostly o sta procent, vlády to podporovaly, a teď se diví, že vysoké školy nejsou excelentní, ale masové a na diety nemají chuť. Umělecké vysoké školy nerostly. Pokud chtěly uchovat to, čím jsou jedinečné – svoji výběrovost – ani nemohly. Díky tomu, že s ohledem na způsob financování trochu strádaly, si uchovaly dobrou figuru, ale zůstaly chudé. Nastíním-li někomu, jaké jsou na DAMU platy, nevěří mi. A to má rozpočet kapitoly vysokých škol v roce 2014 dále podstatně klesnout. Možná bych tu měl poděkovat všem dobrým učitelům, kteří jsou ochotni za těchto podmínek učit. Mimochodem, všem, kdo pořádají mediální hony na Tomáše Töpfera: už mi prosím neposílejte dotazy, kolik hodin u nás učí. Učí adekvátně úvazku, a vzhledem k tomu, kolik mu platíme, to dělá buď z lásky, nebo z pošetilosti!
Divadlo Připojím se k všeobecné chvále Divadla Komedie. Jeho šéf s neomylností velkých režijních osobností dokázal vést soubor i jeho mediální obraz tak, aby divadlo skončilo velkým gestem. Ale jiná divadla také kupodivu dělají skvělé inscenace. Z těch starších zmíním alespoň Marberův Dealers’ Choice v režii Jirky Pokorného (Dejvické divadlo), kolektivní autorský projekt Já, hrdina Jiřího Havelky z DISKu, Enquistovu Blanche a Marie mladé režisérky Anny Petrželkové (Městské divadlo Zlín), její temně bizarního minimalistického Tichého Tarzana z Husy na provázku, práce dramaturgicko-režijního tandemu Dora Viceníková – Jan Mikulášek v brněnské Redutě (můj patrně největší loňský zážitek – Korespondence V+W), krásné ansámblové inscenace, které ze sebe vždy jednou za čas vydá soubor divadla v Uherském Hradišti, sympaticky drzé Kolečkovy opusy v Rubínu a mnoho dalších zážitků, Národní divadlo nevyjímaje. Nejvíc divákem jsem pochopitelně na divadelní fakultě. O těchto zážitcích ale psát nesmím, byla by to skrytá reklama. A ovšem, nový cirkus v podání francouzských raubířů souboru Galapiat – podobně jako u Petry Hůlové se i u mne mísí extáze z jejich hravosti a profesionality s vědomím řehole a obětí v osobním životě.
Četba Beletrii čtu ostudně málo. Naposledy Cesty na Sibiř Martina Ryšavého. Divadelní hry nepočítám, to je práce. Ale prázdniny jsou dobou zahálky a četby a já miluju tlusté životopisy. Tak jsem se začetl do životopisu Binkieho Beaumonta, šedé eminence londýnského komerčního divadla třicátých až šedesátých let z pera Richarda Huggetta. Je to fascinující obraz dnes opomíjeného divadla, které v době, kdy televize teprve začínala, plnilo mnohem masovější zábavní funkci než dnes. Postava mocného impresária ukazuje, jak velkého a specifického talentu je třeba k profesi úspěšného divadelního producenta: snoubí se v něm manažerský „tah na branku“ s darem dramaturgickým, schopností vytvořit kulturní událost i s jistou bezohledností politika. Další tlustospis mé prázdninové četby je životopis Noëla Cowarda, v Čechách vyloženě podceňované figury herce, libretisty, textaře, skladatele, dramatika a bonvivána, jehož jazyk si v ničem nezadal s vtipností Oscara Wilda a jehož hry dokázaly po více než v tisíci reprízách plnit velká divadla londýnského West Endu.
Dále životopis Stanislavského od Jeana Benedettiho – historie MCHATu bez příkras. Power play Stanislavského a Nemiroviče-Dančenka o podobu uměleckého divadla, Stanislavského Systém jako herecká metoda, která nikdy neexistovala (naši představu nám vnutil Stalin). Obraz člověka, který na rozdíl od svých méně nadaných žáků nikdy nepřestal hledat, i když dožil v částečně dobrovolném „domácím exilu“.
Zážitkem pozdního léta pro mne byla také návštěva White Gallery v Osíku u Litomyšle. Na zcela nečekaném místě, na kraji vesnice uprostřed travnatého palouku v meandru potoka lemovaného vzrostlými olšemi stojí bílý hranol – sama stavba neuvěřitelně harmonicky zapadá do prostředí. Uvnitř bílé budovy ve vestavěné krychli z nepálených cihel, které udržují stálou teplotu, je umístěn depozitář Ludmily Jandové. I kdyby v galerii nebyl vystaven cyklus kreseb Adrieny Šimotové z poslední doby A je takové ticho…, stála by galerie za návštěvu.
Závěrem Milí čtenáři, Střední Evropa je zatím celkem dobré místo k životu. Je tu dost pitné vody, v řekách se dá koupat, dělá se tu dobré divadlo, nezavíráme dívčí kapely za kritiku prezidenta, tak si to proboha nepokazme. Toť můj příspěvek proti blbé náladě. Howgh.
Komentáře k článku: Jan Hančil
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
