Divadelní noviny > Názory – Glosy
Jan Hančil: Autonomie není absolutní
Pražská Akademie múzických umění získala jako první vysoká umělecká škola institucionální akreditaci. Zeptali jsme se rektora AMU doc. Mgr. Jana Hančila na podrobnosti.
Jak jste se na získání akreditace připravovali?
Získání institucionální akreditace je podmíněno existencí systému vnitřního hodnocení školy, či jak se také říká, hodnocením kvality. Poprvé jsme si uvědomili, že máme v tomto ohledu na čem pracovat, během mezinárodního hodnocení divadelní fakulty v letech 2011/2012. Začali jsme sledovat systémy a procesy fungující na anglických školách, inspirovali se Manchesterskou univerzitou. Teprve s novelou zákona o vysokých školách z roku 2016, která institucionální akreditaci právně ukotvila, začalo být zřejmější, jaké standardy bude připravovaný Národní akreditační úřad vyžadovat pro její získání. Už od roku 2015 jsme se začali připravovat intenzivně. Znamenalo to rozhodnout se na úrovni vedení AMU spolu s děkany, že napneme síly k získání institucionální akreditace, postupně připravovat kolegy, aby se seznamovali s trochu jiným způsobem uvažování, kdy slovo kvalita neznamená pouze excelentní umělecký výkon nebo dílo, ale také nějak nastavené vnitřní fungování, které dokáže odhalit možné problémy a dokáže je standardním způsobem řešit. A to se učíme dodnes. Věděli jsme, že rozhodnutí zažádat o institucionální akreditaci je velký závazek, který vyžaduje dlouhodobou přípravu, úpravu či vznik nových vnitřních předpisů, tedy nastavení vnitřní legislativy školy, a to je věc, kterou nelze dělat metodou pokus–omyl. Jde o to, vytvořit stabilní prostředí, které by mělo nějakou dobu vydržet. Samotnou přípravou byla pověřena prorektorka Daniela Jobertová, která v tandemu s hlavním manažerem našeho velkého evropského projektu Tomášem Langerem postupně připravila systém a z něho vycházející a vzájemně provázané vnitřní předpisy, jako jsou Pravidla vnitřního hodnocení a Akreditační řád a související metodiky. Ty vytvářejí jasné právní prostředí a předpoklad pro podání žádosti. Jejich podíl na přípravě vnitřní legislativy AMU byl opravdu zásadní. Druhou linií, kterou jsme sledovali již od roku 2011, bylo postupné seznamování se s principy hodnocení, a to na mezinárodní i národní úrovni. Dvě prorektorky AMU, Daniela Jobertová a Ingeborg Radok Žádná, se zapojily jako hodnotitelky do oborových hodnocení zahraničních uměleckých škol v rámci ELIA (Evropská liga uměleckých škol) a AEC (Evropská asociace konzervatoří) a získaly v tomto ohledu klíčové mezinárodní zkušenosti. Naučili jsme se psát sebehodnoticí zprávy a to jsme posléze zúročili také při přípravě žádosti o institucionální akreditaci. Příprava samotné žádosti byla opět svěřena do gesce prorektorky Jobertové a velmi dobře formulovaná zpráva měla velký vliv na udělení IA.
Kdo konkrétně rozhodl o udělení institucionální akreditace?
Samotné hodnocení žádosti realizuje Národní akreditační úřad, který ustanovuje dvě komise, z nichž jedna hodnotí institucionální kontext a druhá oblast vzdělávání. Tyto pojmy volají po překladu: jedna hodnotí, jak je AMU po stránce vnitřních procesů a legislativy připravena dostát úkolu převzít na sebe odpovědnost a pravomoci akreditační agentury, a ta druhá zkoumá, jak je naše vnitřní prostředí připraveno na to, učit široké spektrum uměleckých druhů, které máme ve své gesci (audiovize, divadlo, hudba, tanec, výtvarné umění), a to v bakalářském, magisterském i doktorském stupni. V obou komisích byly zastoupeny přední osobnosti českého uměleckého školství (mimo jiné Michal Koleček, Petr Černikovský, Zbyněk Srba, Martin Opršál, Petr Francán). Každá z komisí napsala zprávu, ve které formulovala, nakolik splňujeme standardy dané pro tu kterou oblast. Zpravodaj (člen rady NAÚ) ve své zprávě vyhodnotil nálezy obou komisí a Rada Národního akreditačního úřadu se usnesla na finálním verdiktu, který byl pro nás příznivý.
Jaké jsou základní podmínky, které musí škola v souvislosti s tím plnit, existuje nějaký kontrolní mechanismus?
I při udělení institucionální akreditace dál existují kontrolní mechanismy Národního akreditačního úřadu. Školy musí úřad informovat o změnách v uskutečňování studijních programů, takže ona autonomie není absolutní. Například musí informovat o změnách garantů studijních programů, o uskutečňování studijních programů mimo sídlo školy a podobně. Musíme také vypracovat kontrolní zprávy, které formulují, jak se vypořádáme s dílčími doporučeními a nálezy.
Týká se akreditace všech fakult AMU? V čem máte větší závazek a větší svobodu?
Ano, týká se všech tří fakult a všech typů studijních programů, kompetence děkanů se v tomto ohledu nemění. Změna nastává až na úrovni AMU jako celku, kde je namísto akreditačního úřadu ustanovena Rada pro vnitřní hodnocení. Díky tomu se přece jen snižuje objem administrativní zátěže spojený s akreditačním procesem, nemusíme například psát sebehodnoticí zprávy za každý program, který chceme akreditovat (cca 30 stran), a také jsme flexibilnější. Rada pro vnitřní hodnocení je schopna operativně schválit žádost o akreditaci, zatímco v přetíženém Národním akreditačním úřadu se celý proces může šeredně protáhnout a komplikovat tak mimo jiné přijímání nových studentů. Druhou stranou mince je, že na sebe musíme být schopni vzít i nepříjemná rozhodnutí, postupovat jako každý jiný správní orgán vůči vlastním fakultám a katedrám. To vyžaduje mnohem větší míru odpovědnosti.
Komentáře k článku: Jan Hančil: Autonomie není absolutní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
