Gangréna i v druhé noze
Jan Klusák si splnil svůj dávný sen. O opeře na námět Sofoklova dramatu Filoktétés uvažoval již na počátku osmdesátých let, dokončil ji však až letos. Jeho Filoktétés je zralé dílo, které působí jako dvojí sugestivní ohlédnutí – za vlastním životem, za antickou linií operních dějin. Tato pozoruhodná komorní opera by ovšem mohla působit i silou své bezprostřední výpovědi – to by ovšem musela být nastudována na jiné úrovni. A mám tím na mysli jak kvalitu hudebního nastudování, tak zejména režijního uchopení.
K Neoptolemovi (Jana Hrochová) a Filoktétovi (Jakub Tolaš) sjel výtahem deus ex machina Héraklés (Martin Gurbaľ) FOTO MARTIN POPELÁŘ
Vrcholné dílo jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů druhé poloviny 20. století je při své světové premiéře na českém jevišti trestuhodně podstudováno. Je jasné, že při prvém uvedení právě dopsaného díla, a navíc díla takového stupně obtížnosti, nelze počítat s žádnou prováděcí tradicí. Ale už osobní zkušenost se specifickou hudební řečí autora by hodně pomohla při zvládání nesmírně obtížné deklamatorní a recitativní vrstvy atonálně založené partitury. Jenže orchestr a sbor Národního divadla moravskoslezského nejsou pro tak náročný úkol připraveny ani ve smyslu základních technických předpokladů.
Jestliže tato hudba tahá za uši, pak je něco hodně špatně – ale ne na straně hudby! Ta je napsána mistrnou, zkušenou rukou. Zralé provedení vyzrálé partitury, hýřící barevnými valéry, vtipem i citem pro zpěvní výraz i psychologii postavy, by muselo – o tom jsem pevně přesvědčen – získat posluchače pro krásy moderní opery. Tak jako je dodnes získávají třeba antikizující kreace Stravinského, ať už Persefona či Oidipús rex, ostatně též na Sofoklův námět. Mluvím-li o live newyorských snímcích ze šedesátých let za řízení autora, srovnávám samozřejmě nesrovnatelné. Přesto, kdyby se jim kvalita ostravského nastudování alespoň vzdáleně přiblížila, což by si Klusákův Filoktétés nade vší pochybnost zasloužil, i publikum krajně nedůvěřivé k produkci soudobé opery by jistě toto dílo přijalo s nadšením.
Realita pražského provedení v rámci Pražského jara, kdy už ale šlo o čtvrtou reprízu, byla jiná: permanentně nejistý tón smyčců, titěrný, papírový, roztřepaný, který se ve velmi komorním obsazení dral tím více do popředí, nepřesné nástupy dechů – to vše bylo neblahým stigmatem večera. Ta hudba má svou plasticitu, přehlednost, vtip: svérázné melické oblouky, tu disonující, tu překvapivě diatonické, se klenou nad promyšleně instrumentovaným orchestrálním plénem, typicky klusákovská „hra témbrů“, prozrazující ruku mistra hudební koláže, zde navíc dramaticky motivované – to vše bylo převálcováno bezbarvou hrou orchestru, jehož hráči mají hlavy zabořené v notách a jsou rádi, že je vůbec nějak stíhají zahrát. Marko Ivanović, jehož porozumění pro soudobou hudbu nijak nezpochybňuji, se za těchto okolností těžko mohl propracovat k vyšším interpretačním úkolům, k dramatičtějšímu pointování hudebních ploch – což by staticky podávaný, verbálně opulentní příběh nešťastného lučištníka, zanechaného Achájci na ostrově Lémnos, potřeboval jako sůl.
Výkony pěvců byly naštěstí na mnohem lepší úrovni, ale bez orchestrální opory nemohl být výsledný dojem plně přesvědčivý. Přesto před všemi klobouk dolů – zejména Jakub Tolaš jako osamělý Filoktétés a Jana Hrochová (Wallingerová) jako Achilleův rozkolísaný syn Neoptolemos se svých textem po okraj nabitých rolí zhostili na pozoruhodné úrovni. Mexický pěvec Jorge Garza, pěvecky rovněž velmi dobrý, bojoval s nástrahami deklamatorní češtiny v partu prohnaného, cynického Odyssea sice statečně, ale také příliš často i marně. Martin Gurbaľ neměl v roli Hérakla, zjevivšího se v samém závěru jako deus ex machina, tolik prostoru. Polyfonně propracované sborové partie představovaly pro nebezpečně komorně obsazený sbor (Jurij Galatenko) nezvládnutelný problém, což bylo citelné manko, vzhledem k významu, který sbor v opeře má – ať už jako námořníci, či klasický chór komentující děj.
Tento děj je pravda trochu řídký, ale definitivní problém z toho udělá až totálně statická režie Jiřího Nekvasila a scéna Daniela Dvořáka. Dílo osciluje na pomezí opery a oratoria, je nicméně neseno docela silným příběhem, byť je to, zvláště ve verzi, již si autor upravil z mnohomluvného překladu Rudolfa Mertlíka, především názorový střet tří postav. Jeho inherentní dramatické kvality jsou inscenátory zcela ignorovány a rutinně zdušeny – aby inscenátoři dostáli své postmodernistické vizi v maskáčích. Čekali bychom, že když kostýmy Simony Rybákové sugerují dramatické posuny (v čase o tři tisíce let, v prostoru od Egejského moře k Perskému zálivu), že antický příběh z kritického roku trójské války bude explikován hlubokými paralelami k dnešku a jeho válkám. Nic takového se nestane, protože nic takového není možné. Žádné prvoplánové paralely mezi světem Sofoklova Filoktéta a dnešním světem neexistují. Sofoklés jako prvý řecký dramatik přesouvá svůj zájem na člověka. Kontext božího úradku ho zajímá méně než lidská dilemata, zde výrazně morální povahy. Realita dneška, válka proti terorismu, už nic takového nezná a nepřipouští – jde nám už jen o to, co je mediálně prezentovatelné. V tomto smyslu Neoptolemovo dilema – zpronevěřit se svému svědomí či udržet si integritu – tkví pro nás v dávné minulosti.
Pak tedy ale: proč ty maskáče? Proč stůl jako nehybné centrum scény? S ležícím Filoktétem naříkajícím nad svým osudem? Proč podstavce se svítícími jmény postav? Proč výtah, jímž drkotavě sjíždí shůry zbožštělý Héraklés? Proč Chór rozsazený do lavic jako v senátu? Proč absence herectví jako složky divadelního výrazu, jež tu byla zcela eradikována? Jediné sdělení inscenátorů se odbude hned v úvodu, kdy se polopatickou prolínačkou tváře Jana Klusáka a Filoktéta sděluje divákovi – či spíše nosorožci –, že příběh, jenž bude následovat, je příběhem autorova života. Problém je v tom, že v hledišti neseděli nosorožci, ale lidé očekávající silný dotek soudobé české opery. A to sdělení – bylo-li myšleno vážně – by si tam rádi našli sami.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava / Národní divadlo Praha – Jan Klusák: Filoktétés. Libreto sestavil skladatel z textu Sofoklova dramatu v překladu Rudolfa Mertlíka z roku 1975 s přihlédnutím ke komentářům Karla Hubky. Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Světová premiéra v Divadle A. Dvořáka v Ostravě 14. května 2015. (Psáno z reprízy v Národním divadle Praha 23. května 2015.)
Komentáře k článku: Gangréna i v druhé noze
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
