Jan Kopecký: Divadlo Antonina Artauda
Klíčovou knihou, která ovlivnila můj vztah k divadlu a poprvé mne donutila přemýšlet o divadelním bytí, prostoru i jazyce, byla bezesporu publikace Kulturního domu hl. města Prahy z roku 1988 Divadlo Antonina Artauda.
Bylo mi tehdy sedmnáct let, když se mi jakýmsi řízením osudu dostala do rukou a spolu s divadelními texty Alfreda Jarryho a publikací Living theatre z Jazzové sekce počala formovat můj vztah k divadlu.
Artaudovy úvahy, jeho způsob myšlení, na jedné straně naprostá přepjatost, nehoráznost, nerealizovatelnost a na straně druhé odkudsi z temné hloubky vytažené základní definice, které formovaly moderní divadlo, to bylo něco velmi extatického a kontrastovalo to se vším, co jsem si do té doby s divadlem spojoval. Díky tomuto publikačnímu počinu se autorovi a překladateli Janu Kopeckému podařilo nenápadně kolportovat k nové generaci divadelníků Artaudova ducha. Publikace o malém nákladu byla dedikována amatérským divadelníkům. Normalizační kamufláž, dnes těžko pochopitelná, ale tehdy významná.
Nebyly to jen jeho texty, které ke mně promlouvaly. Jeho tvář na fotografiích z posledních let života, trýzněná vnitřními běsy i tristními válečnými okolnostmi v sanatoriích pro choromyslné, dodala úvahám a textům další rozměr. Jako kdyby byla sama divadelním jevištěm. Celá kauza Artaud byla pro mne o to patafyzičtější a absurdnější, oč více jeho vlastní pokusy realizovat cokoli ze svých divadelních myšlenek narážely ve své době na naprosté nepochopení.
Už tehdy jsem si začal uvědomovat, že asi i právem. Ze všech popisů a záznamů, které mi byly k dispozici, jsem získal dojem, že Artaudovo divadlo mohlo existovat celé pouze v jeho hlavě a při jakémkoli pokusu ho inscenačně zhmotnit se stávalo pouhou parodií sebe sama, obskurní záležitostí, která se od některých konvencí nikdy neodpoutala. Tato jeho dichotomie a ambivalence mě fascinuje dodnes. U Artauda se ostatně netýká jen jeho textů o divadle, ale v podstatě veškeré jeho tvorby. V nemožnosti myšlenky realizovat, ale pouze se jimi nechat prodchnout spočívá jejich inspirativnost a iniciace. Artaudova krutost, absurdní humor a surrealistická imaginace ve mne tehdy našly spřízněnou duši a zůstaly v mé tvorbě podstatné dodnes.
Komentáře k článku: Jan Kopecký: Divadlo Antonina Artauda
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
