Divadelní noviny > Rozhovor

Jan Kříž: Musím do svého díla dát víc, než divák očekává

Jan Kříž je neobvyklá muzikálová star. Má Cenu Thálie, hrál už desítky hlavních a významných rolí především v Divadle Kalich, ale nešroubuje popularitu bulvárními skandály, nechce být pořád všem na očích. Připomíná mi herce dřívějších generací, kteří nebrali hodně vážně sebe sama, ale umění, kterému sloužili. Staromilské, vím. Pochází z divadelní rodiny, děda byl operním režisérem, stejně tak otec, operní a nyní i muzikálový barytonista. Za manželku má kolegyni z branže. Povídat si s ním je vždycky příjemné, protože chytré. Téma jsme tentokrát měli jednoznačné: jeho roční angažmá od července 2017 do září 2018 v německé produkci Plesu upírů v klíčové roli hraběte Krolocka. A zkušenosti, které tam přemýšlivý zpěvák získal.

Jak se dostat do Německa

Jak českého zpěváka napadne hrát v německé produkci?

Před třemi lety jsem viděl Rockyho v Hamburku, dlouho předtím, než jsem vůbec věděl, že se bude hrát v Praze. No a byl jsem úplně nadšený. Opravdu jsem netušil, že se v Německu produkují muzikály na takové úrovni. Naprosto srovnatelné s londýnským West Endem. A začalo mi vrtat hlavou, že do Londýna je to přece jen víc z ruky než do Německa. V tom hamburském hledišti mě napadlo, že bych to v Německu zkusil.

A jak se český zpěvák do Německa dostane?

Po nějaké době se měl dělat Rocky v Praze, což jsem si po zážitku v Německu vůbec neuměl představit. Ani jsem nešel na konkurs, ale pak jsem se dozvěděl, že to bude dělat německý režisér Christoph Drewitz, který se podílel jak na broadwayské, tak na hamburské a stuttgartské verzi, a že by mě chtěl vidět. Šel jsem na druhý konkurs a tu práci jsem dostal. Byla to zajímavá zkušenost s jeho přístupem k muzikálovému řemeslu. Také jsem poznal, jaké to je, zkoušet představení v angličtině, protože jinak jsme komunikovat nemohli. Hodně jsme se s Christophem i s Lutherem Simonem, který hrál Apolla, bavili právě o Německu, jak se tam pracuje, jak se dozvědět o konkursech a tak.

Ale přece jen není zvykem jezdit od nás pracovat ven.

Byl jsem hodně načatý už ke konci zkoušení pražského Rockyho a po premiéře jsem chtěl energii, co jsem tím získal, využít. Prorazit tabu, kterým u nás pořád je působení za hranicemi. Věděl jsem, že jestli ten příhodný moment propásnu a nerozhoupu se, za nějaký čas se zase budu bát vykročit ven. Proto jsem se v Německu přihlásil na první konkurs, poslal jim CV a oni odpověděli, že by mě rádi slyšeli. Vlastně jsem ani neměl ambice nějak zásadně uspět, hlavně jsem chtěl ten krok udělat. A říkal jsem si, že už jenom konkurs bude zajímavá zkušenost.

Byla?

Byl to krásný zážitek! Během deseti dnů jsem se musel naučit čtyři písně v němčině, a přitom jsem německy znal pár slovíček. Naučit se šestiapůlminutovou árii, kterou mi zadali, vůbec ji dát textově dohromady, to byl pro mě porod. Hned potom jsme s manželkou odjeli na dovolenou a tam mi přišla pozvánka na závěrečné kolo do Stuttgartu. Tam už si mě prakticky jen vyzkoušeli při aranžování, přeměřili kvůli kostýmu a dva dny na to mi volali, abych se Stage Entertainment podepsal smlouvu. Nejprve jako druhé obsazení hraběte Krolocka v Plesu upírů na jeden rok.

To člověku změní život.

Přitom se ozvali na začátku června a potřebovali, abych nastoupil 1. července! Takže to bylo velmi narychlo. Však jsme se s manželkou hodně složitě rozhodovali, jestli přijmout. Ale nešlo jen o rodinu, hrál jsem tu v nějakých deseti, jedenácti muzikálech a musel jsem narychlo obvolávat produkce a spolu s nimi hledat způsob, jak své zdejší závazky vyřešit. Během nějakých deseti dnů se mi povedlo všechno vykalkulovat. A s Němci jsem si plácnul, podepsal a už to nešlo vzít zpátky. Bylo to hodně intenzivní a sám sebe jsem překvapoval, že jsem to všechno zvládl.

Neměl jste čas bát se a pochybovat.

No právě. To bylo na rychlém běhu věcí hodně důležité. Snažil jsem se nemyslet na to, že budu rok v cizí zemi, že neumím německy, že možná jako herec hrozně tvrdě narazím. Protože jsem se vždycky bál, že jako herec narazím na limity svých možností. Že si prostě, s odpuštěním, namlátím hubu.

Dnes už víme, že jste si nenamlátil. Šel byste do toho znovu?

Kdybych neměl manželku, kdybych neměl syna, který se mi v průběhu německého angažmá narodil, prostě kdybych byl bez závazků, tak bych tam pravděpodobně zůstal. Jenže já jsem napevno věděl, že se vrátím, protože jsem nechtěl kvůli jedné roční zkušenosti tahat rodinu do ciziny. Do nejistoty, protože nevíte, co bude, protože to může nějakou dobu vycházet a pak to také vyjít nemusí. A slíbil jsem, že se vrátím do zdejších produkcí, že dostojím svým závazkům. Ano, je tam velmi zajímavá práce, jsou tam velmi zajímaví lidé, ale doma jsme tady a uvidíme, co bude dál. Nakonec jsem si uvědomil, že nemusí být nevýhoda být „doma“ ve dvou zemích, dělat tady i tam, prostě kde bude práce.

Někdejší tovaryši, aby se doma mohli stát mistry, museli nejdřív procestovat cizinu a poznat, jak se to tam dělá. Nebylo to s vaší německou cestou také tak?

U nás se pořád teoretizuje o tom, jak tam mají hodně peněz, jak jsou venku jiní lidé, jaké jiné prostory mají k dispozici a tak. A skloňuje se Broadway, West End, velké show, několik jsem jich v Londýně viděl. Řekl jsem si, že mám možná poslední šanci poznat zevnitř, z vlastní zkušenosti, co opravdu je u nás na prd a co je venku fantastické.

Jak Němci dělají muzikál

Načerpal jste zkušenosti?

Do značné míry ano. Sice jsem byl angažovaný pouze v jedné show, ale chodil jsem se dívat na kolegy jinam a pobyl jsem v zákulisí několika dalších show. Drtivá většina lidí, s nimiž jsem stál na jevišti, už měla za sebou několik zkušeností jak z Německa, ze Švýcarska, z Rakouska, tak z West Endu, a když s nimi mluvíte, dozvíte se, že v zásadě je to stejné v Německu jako na Broadwayi, protože se všichni učí od těch, co prodávají licence. Když produkovali Lvího krále, přijela banda Američanů a naučili je všechno do podrobností: jak funguje zákulisí, jak fungují rekvizity, jak funguje vůbec systém provozu osmi představení týdně.

V čem se zkoušky v Německu lišily od naší praxe?

Pokud člověka do muzikálu, řekněme Plesu upírů, angažují, stane se jejich zaměstnancem. Má pracovní dobu se všemi náležitostmi a povinnostmi, co k tomu patří. Tudíž je v době zkoušek normálně placený. Dokonce – což jsem vůbec netušil – si za zkoušky herec vydělá nejvíc. Což dává smysl, při zkouškách trávíte v divadle daleko víc času a je to víc práce, než je pak samotné hraní představení, které už máte pod kůží. U nás zkoušíte zdarma, některé projekty i víc než tři měsíce. To jsem ke svému překvapení neuměl kolegům v Německu vysvětlit.

Tedy chodíte do normální práce.

Ano. Ale zkoušky byly velmi striktně rozvržené, bylo jasné, co kdy kdo bude zkoušet. Harmonogram se dodržoval na minutu přesně, až neuvěřitelně. Takže herec měl povinnost být kdykoli v rámci osmi hodin pracovní doby k dispozici, ale nenutili nás trčet na celé zkoušce. Proto se pracovalo tak intenzivně.

„Pracovní doba“ se striktně dodržovala?

Zkoušky se rozhodně nepřetahovaly, pokud se ptáte na tohle. Jednou se přetáhlo o pět minut, a když se začala přetahovat první minuta, požádal nás stage management, jestli můžeme být na jevišti o pět minut déle. A všem se nám za to omluvili.

Zkoušelo se v němčině?

V angličtině, protože v rámci kreativních týmů, obsazení a stage managementu moc Němců nepracuje. Kreativní týmy, ti supervizoři, bývají zpravidla z Londýna nebo z Ameriky. Je tam hodně Holanďanů, protože produkční společnost Stage Entertainment je původně z Holandska. A také v obsazení je hodně Holanďanů, protože v Holandsku mají velmi dobré muzikálové školy, dodávají herce na West End, na Broadway, potažmo do Německa. Je tam dost Italů a Angličanů, měli jsme tam dokonce dva Maďary, Švýcary, jednoho Švéda, Kanaďany. Z Čech jsem byl jediný, poslední měsíc tour a pak měsíc a půl v berlínské produkci jsme tam byli s kolegyní Dianou Schniererovou ze Slovenska.

Ale roli zpíváte a mluvíte německy. Měl jste na to nějakého lektora?

Samozřejmě jsem měl pravidelné korepetice a hodiny fonetiky, kontinuálně celý rok. Fonetikové jsou také přímo zaměstnaní v rámci profesí, bez nichž se příprava produkce neobejde. Stage Entertainment má několik fonetiků, jezdí mezi produkcemi, které má firma v různých městech.

Bylo obtížné naučit se německou jevištní výslovnost?

Nikdy jsem s fonetikem nepracoval a po první hodině jsem měl pocit, že to vzdám, protože člověka učí mluvit úplně znovu. Není problém naučit se text v němčině, problém je to všechno v ústech seskládat tak, že stejná písmena na různých místech znějí různě, jinak se vážou a jinak se vyslovují. Nečekal jsem, jak velký problém to bude a jak namáhavé bude naučit se text tak, že mu němečtí diváci skutečně budou rozumět. To byl první velký krok k tomu, aby herec německy nemluvil jako cizinec, ale foneticky ovládal roli jako člověk, který tímto jazykem běžně mluví. A pak následuje další krok, aby to znělo jako od rodilého Němce. Jsou v tom dlouhé hodiny strašně zajímavé práce. Vůbec mě nenapadlo, že ty jazyky jsou si tak moc vzdálené.

Naučil jste se při tom německy?

Učit německy jsem se musel sám. Vlastně jsem se mohl učit jen mimo divadlo, protože v divadle bylo těžké někoho přesvědčit, aby se mnou mluvil jenom německy. V divadle, ale třeba i při nakupování v obchodě řeknete poprvé „was“ a oni přeskočí do angličtiny. Byl jsem překvapený, jak jsou Němci obecně dobře jazykově vybavení a jak jsou ochotni mluvit s cizinci. Protože jsou zvyklí, že u nich žije hodně cizinců. Ale už jsem schopný se německy nějak domluvit.

Kde jste tam bydlel?

Naše produkce měla oficiální status „tour“, ačkoli jsme byli jenom ve třech městech: měsíc ve Stuttgartu, čtyři a půl měsíce v Hamburku a pak pět a půl měsíce v Kolíně nad Rýnem. Pak je firma ze zákona povinna zajistit bydlení, což bylo super. Musím říct, že se o nás postarali hodně dobře.

Musel jste hrát osmkrát týdně, dá se to vůbec vydržet?

Tady si představujeme, že si herci v takovém provozu nestihnou ani zajít na pivo. Ani to není pravda. Hrůza z těch osmi představení se změní po prvních tak čtyřech týdnech, kdy zjistíte, že hlasivky jsou sval jako každý jiný a že jim trénink pomáhá – když člověk bude běhat třikrát do týdne, bude ho to víc bolet, než když bude běhat denně. Prostě sval se na příslušnou námahu adaptuje. Zjistil jsem, že zpívat osmkrát týdně je někdy lehčí než zpívat dvakrát či třikrát. Nebo než jako u nás střídat také ve velmi krátkém odstupu různé role v různých produkcích, prostorech, v různých požadavcích na herectví a pohyb. První tři týdny pro mě ovšem byly hlasově šílené, musím přiznat.

Jaké další chiméry o zahraničních show byste uvedl na pravou míru?

Největší zdejší omyl je v představě, že v šoubyznysu rozhodují jenom peníze. Je hodně důvodů, proč to tam dělají na vysoké úrovni. Především kladou velký důraz na řemeslo, pěvecké, taneční, jevištní, režijní, choreografické – a řekněme na řemeslo provozu jeviště. To je jiné chápání věci než u nás, je to jiné vědomí zodpovědnosti. Samozřejmě je tam člověk lépe placený, ale nemůže se na něco vymlouvat a je tak nějak pod větším tlakem. Ale i to zvyšuje kvalitu.

S platem nerostou pěvecké dispozice. Rozumím tomu, že za víc peněz může být propracovanější scéna, kostýmy, technologie.

Kdybyste u některých českých muzikálů odstranil všechny vnějškové věci, dekoraci a kostýmy, technologie a tak, přestanou fungovat. Kdežto kdybyste odstranil všechna jevištní kouzla i z velkých disneyovských show, jako je Lví král nebo Mary Poppins, pořád zůstane fortelné divadlo – lidé zpívají, tančí, pevně drží situace, zkrátka všechno to běhá. V jednom divadle, kde jsme zkoušeli, zároveň probíhala jedna z prvních projížděček vynikajícího muzikálu Kinky Boots, a už jak to šlapalo na zkušebně, by se dalo předvádět jako plnohodnotné představení. Na ten grunt je pak samozřejmě navěšena spousta peněz, protože diváci si zaplatili vstupenky od padesáti do sto osmdesáti eur a chtějí něco vidět!

Také tam na to mají, nejen ti bohatí.

Nemyslím si, že je to jenom tím. Ani si nemyslím, že se všichni v Německu mají jenom růžově. Ale na naši show chodilo osmkrát týdně od osmi set do patnácti set diváků. Netroufám si říct proč, jen mohu popsat, co jsem zažil. Hamburk je město větší než Praha a hrají se tam jen čtyři velké muzikály. U nás jsem jich naposledy napočítal nějakých osmačtyřicet. Prostě je tam jinak postavený trh.

A má jinou tradici, jinak zavedená pravidla.

Samozřejmě. Dlouhodobě se tam muzikál pěstuje jako zábava s vysokým kreditem. U nás má muzikál pořád ještě často punc nízké a levné zábavy.

Hlavně je tamější trh nesrovnatelně větší.

Proto tam mají obrovskou výhodu, že nejsou tak úzce jako my limitovaní v obsazení. U nás jsou diváci dlouhodobě vedeni k tomu, že dostanou v ceně jedné muzikálové vstupenky víc známých obličejů z televize.

Jak dělat muzikál v Praze

Propojení s televizí tu platí od devadesátých let, vznikající produkce potřebovaly hvězdy a jinde než v televizi známé obličeje nebyly. Na Broadwayi nebo West Endu se muzikál s televizí myslím míjejí, jak je to v Německu?

Nevím, neumím říct. V Německu i velké muzikálové hvězdy, třeba Thomase Borcherta, na ulici asi nikdo nepozná. Je muzikálová star, má muzikálové fanoušky, ale v televizi ho člověk neuvidí. U nás máme hodně těch, kdo se proslavili v pop music, rocku, v televizních seriálech a teprve pak začali dělat muzikál. Mnozí z nich jsou velmi schopní, ale přece jen to někdy vede k velkým kvalitativním výkyvům v obsazení podle principu „hraje ten, koho lidé znají a přijdou se na něj podívat“. Znám případ, kdy jednu velice kvalitní herečku v Praze přesvědčovali, ať jde do muzikálu, a když namítla, že neumí zpívat, odpověděli jí: To nevadí, budeš mít mikroport. Což ukazuje uvažování některých režisérů a producentů o muzikálovém řemesle. Je to trochu děsivé.

No právě, u nás se řemeslo nectí.

Věřím na to, že každý, kdo něco tvoří, musí do svého díla dát víc informací, než divák očekává. Musím v postavě uhrát co nejvíc odkazů na příběh, na věci, které spolu souvisejí a ve zkouškách jsme je důkladně promysleli. Divák samozřejmě všechno nepostřehne, nebude v průběhu představení něco analyzovat, ale někde v podvědomí to všechno pocítí. Ale čím je představení chytřejší, tím víc ho divák prožije – a o jeho zážitek jde především. Dobří producenti a tvůrci nepočítají s tím, že na jejich dílo přijdou jen fundovaní diváci, ale vědí, že jejich show musí být na vysoké úrovni řemeslně, kvalitativně, myšlenkově a že to diváci ocení. Kdežto u nás slýchám, že divák to či ono stejně nepozná. Mainstream na jevišti i třeba ve filmu musí být tak vymazlený, že ho to posune někam výš.

Tak pracuje bulvární divadlo po staletí. Dnes tím slovem označujeme cosi prý podřadného a stavíme proti tomu prý vysoké umění.

Přemýšlím o tom po celou dobu, co muzikál dělám. Po německé zkušenosti mám pocit, že jsme se tu trošku chytli do vlastní pasti a pohybujeme se v začarovaném kruhu. Je to problém vzájemné důvěry, co si producent myslí, že má smysl divákovi nabídnout, a co divák za svoje peníze očekává. U nás jsou obavy do něčeho víc investovat, něco udělat kvalitněji, protože v ostré konkurenci takový pokus umlátí produkce, které divákovi nabízejí jen to, co zatím chtěl, útočí na jeho první signální. Na jeho televizní očekávání.

To lepší by mělo být logicky i dražší, není problém v tom?

V Praze se na evropské tour zastavila vyhlášená Mamma Mia nebo West Side Story s broadwayskou choreografií a mám dojem – samozřejmě nevidím do reálných čísel –, že lidé klidně zaplatili několikanásobné vstupné. Proč? Že ta věc má vyšší kredit? Že je z ciziny, z Broadwaye nebo West Endu? Že je to v angličtině? Hodně přemýšlím nad tím, jestli by v Praze bylo možné udělat produkci na opravdu světové úrovni, se vším všudy a nekompromisně, včetně PR, marketingu, tak, jak se dělá třeba v Německu. Jestli by ve zdejší konkurenci ekonomicky uspěla.

Sice říkáte, že další angažmá v Německu už byste hodně zvažoval, nicméně na přelomu roku jste se vrátil coby hrabě Krolock do Plesu upírů v Theater des Westens v Berlíně.

Kreativní tým o mně uvažoval už déle jako o možném prvním obsazení Krolocka. Málokdy se do této role v Německu nebo Rakousku pustí nová tvář, v prvním obsazení Krolocka se prakticky pořád točí šest nebo osm herců, velká jména. Navíc jsem pro tu roli poměrně mladý, v Německu nový a ještě k tomu Čech. Dlouho se na mě jezdili dívat supervizoři, hodně intenzivně se mnou pracovali, dalo mi to psychicky dost zabrat. Ale nakonec mi v srpnu nabídli být měsíc a půl prvním obsazením Krolocka pro Berlín. Takže jsem se v prosinci a lednu do produkce ještě jednou vrátil. Byla to velká čest a velká zodpovědnost. Moc jsem si to angažmá užil, kolegové mě krásně přivítali zpátky a opravdu mě podpořili. Nejenže jsem byl první Čech v této roli v prvním obsazení (Marcel Kučera byl před dvaceti lety druhé obsazení Krolocka ve Stuttgartu), ale hlavní ženskou roli se mnou hrála první slovenská představitelka Sáry Diana Schniererová. To byl takový náš malý československý úspěch v německém muzikálu.

Zpátky doma

Sotva jste se vloni v září z německého angažmá vrátil, naskočil jste ve svém – snad mohu říci domovském – Divadle Kalich trochu nečekaně do komedie Lady Oskar.

A jsem moc rád, nabídka činoherní role mě mile zaskočila. Jednou dávno už jsem činohru hrál. Bylo hrozně fajn nastartovat se pro něco jiného. Je to skvěle napsaná francouzská bulvární komedie, vlastně klasický Oskar, jenom přepsaný do současné doby a pro ženu. Hlavní postavu hraje Jana Paulová a sama to i zrežírovala. Moje postava Thibaulta je za odměnu, krásný, jednoduchý, srdnatý klučina.

To vám vyhovuje?

Naprosto. Takoví ti dobří lidé, kteří holt jenom nejsou chytří. Rychle si je zamilujete. Hrát takovou postavu je pro mě daleko zábavnější než hrát klasického „záporáka“, i když většina herců tvrdí, že právě ti se hrají dobře.

Hraje se ve vaší scénografii.

Ano. Byl to nápad z divadla, že rovnou připravím i dekoraci. Kývl jsem na to docela rád.

Svou profesi vystudovaného scénografa trochu zanedbáváte.

Po pravdě se jí trochu vyhýbám, rozhodně ji nevyhledávám a velmi zvažuji, když přijde nějaká nabídka, jestli do toho jít. Protože si toho řemesla velmi vážím, je velmi náročné, vyžaduje hodně času a hodně soustředění a nechci ho dělat špatně. Myšlenkami už jsem prostě v jiné profesi. Párkrát jsem neprozřetelně kývl na nabídku a pak jsem si vyčítal, že jsem to nezvládl.

Pracoval jste i pro operní režie svého otce Oldřicha Kříže a spolu jste připravili také několik muzikálů pro liberecké Divadlo F. X. Šaldy. Na konci května uvádíte další – Divotvorný hrnec. Kromě scénografie v nich i hrajete, bude tomu tak i nyní?

Nakonec ano. Divotvorný hrnec mám rád, tak jsem se nechal přesvědčit, že to tak uděláme i tentokrát. Navrhl jsem scénografii a budu i hrát Woodyho. Miluju tu hudbu a texty Voskovce a Wericha.

Mám takový dojem, že jste do muzikálu zlanařil i svého dříve operetního a hlavně operního otce.

Asi jo. Pár let s tou možností koketoval, ale rozhodující krok udělal, až když jsem se já začal uplatňovat v pražských muzikálech a on víc nahlédl do jejich prostředí. Až tehdy se odhodlal jít na konkurs a popasovat se s technicky trochu jiným zpíváním, než celý život provozoval. Myslím, že se v tom hodně našel. Nechce a nemusí se muzikálem živit, dělá ho pro radost a z toho zase já mám velkou radost.

Také ze své rodiny musíte mít radost.

No to mám! V momentě, kdy jsme se rozhodovali, že půjdu do Německa a budeme rok žít na dálku, jsme ještě nevěděli, že čekáme potomka. To víte, že ve mně hrklo, když mi moje žena oznámila, že je těhotná – byl jsem v té chvíli sotva pár týdnů v Německu a věděl jsem, že kontrakt nemohu vypovědět.

Musela být statečná.

Byla, je to bojovnice. Pomáhala jí mamka. Naštěstí jsem stihl z Kolína nad Rýnem alespoň asistovat při porodu, produkce muzikálu mi vyšla hodně vstříc a mohl jsem mezi představeními autem přijet, zaskočil za mě kolega. První tři měsíce, kdy byl syn na světě, jsem ještě musel hrát v Kolíně. Myslím, že nás to zocelilo.

Teď stavíte dům, s tím bude taky spousta práce.

Ano, ale těšíme se na to moc. Je to takové naše společné dílo, které už dlouho plánujeme, vybrali jsme pozemek a teď vymazlujeme projekt. Ještě to nějakou dobu potrvá.

Syna máte, dům stavíte, tak ještě zasadit strom a máte vystaráno.

Už ho máme vybraný, ořech to bude. Už se těším, až ho budu sázet, ale nejdřív musí být hotová aspoň základová deska, abych ho mohl co nejlépe umístit. Musím říct, že díky Německu ve mně padla mnohá tabu, spousta nesmyslných zdí a mám pocit, že všechno je možné. A myslím si, že bychom se stejně měli zbavit zdí a tabu v našich muzikálech a nebát se víc konfrontovat se zahraničními poměry. Tam jsou také jenom lidi, kteří prostě dobře umějí a poctivě dělají řemeslo. U nás je tolik schopných lidí, herců, choreografů, scénografů a dalších, jenom to dát všechno dohromady, a jsme také schopni obrovských věcí.

Pokaždé překvapí

Honza Kříž je jedním z mála lidí kolem divadla, který mě pokaždé překvapí. Vždycky když s otevřenou pusou koukám, jak moc mu bylo naděleno na jednu hromadu, ještě mně, coby divákovi, předvede něco dalšího. Nebudu nosit dříví do lesa vychvalováním jeho pěveckých a pohybových kvalit, ale překvapilo mě i jeho muzikálové herectví a také mi vyrazil dech, když přinesl návrh krásné scény pro naši společnou inscenaci Lady Oskar. A když jsem zjistila při osobním setkání, jak je skromný a chytrý, začala jsem se na spolupráci s ním moc těšit. Mimo jiné mi potvrdil moji teorii, že herec aby opravdu vtipně zahrál úplného „blba“, musí být fakt hodně chytrý. Takže si myslím, že je Honza pro roli poněkud vypatlaného bývalého boxera, kterou v Lady Oskar tak výborně hraje, jako stvořený.

Jana Paulová

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 18. března 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Kříž: Musím do svého díla dát víc, než divák očekává

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ