Jan Přeučil: Herec má umřít v botách
Jan Přeučil, muž nepřeslechnutelného hlasu a nepřehlédnutelného výrazu, šarmér, maskující svým „světáctvím“ vnitřní citlivost, se na českých jevištích pohybuje víc jak půlstoletí. Jeho herecká kariéra je spjata především s Divadlem Na zábradlí a s hraním pro děti, nejprve se svou první ženou Štěpánkou Haničincovou a dnes s Evou Hruškovou. Neopominutelné jsou i jeho herecké odskoky, např. do Violy v jejích nejlepších letech, a dneska třeba do pražské Ypsilonky. Ač sedmdesátník, do penze odejít nehodlá. A divadlo prý mu bylo předurčeno už od útlého věku.
Kdo způsobil tu ranou příchylnost k divadlu? Nevím, jak je to dneska, ale ve vašem (a koneckonců i v mém) dětství si malí kluci spíš hráli na vojáky než na herce…
Bylo to rodinné prostředí. Tatínek s maminkou byli vášniví ochotníci a můj strýček Jan Přeučil byl vlastníkem kina v pražských Dejvicích, kam mě často zvával, dodnes si pamatuju grotesku Laurel a Hardy v cizinecké legii, která mi poprvé otevřela svět humoru. A ještě před těmito návštěvami–svátky, to mi bylo pět šest let, mně věnoval pozoruhodnou hračku. Laternu Magiku na kliku, s jejíž pomocí jsem si na bílou stěnu promítal různé výjevy a útržky filmů. A při těch projekcích a domácích divadelních představeních, která pro mě a mou setru Martu hrávali rodiče, ve mně, asi nevědomě, klíčilo rozhodnutí, že jednou budu dělat něco podobného. Důležitá byla také škola, která sídlila ve Sládkově ulici – a naproti ní bydlel Karel Höger, který měl nad naší školou patronát. Chodil k nám na besedy a vyprávěl o divadle a filmech, které zrovna točil. Naslouchal jsem mu jako pánubohu. A v té naší škole nás bylo asi deset kluků, fandů divadla, kteří chodili do Národního a viděli tam, co se dalo. Opery, činohry, balety… Když mi bylo čtrnáct, bylo to jasné – budu hercem.
Jenže přes váš sen učinila krutý škrt totalitní doba…
Ano. Tatínek byl vysokým funkcionářem národně socialistické strany, po roce 1945 byl poslancem Prozatímního národního shromáždění za pardubický kraj. Po Únoru byl – jak se tehdy říkalo – „vyakčněn“. 7. října 1949 k nám vtrhlo osm estébáků a tátu odvedli. Mé idylické dětství skončilo a život se otočil o tři sta šedesát stupňů. Dostali jsme obsílku, že se do čtyřiadvaceti hodin musíme vystěhovat z Prahy do polorozbořené pastoušky po Rómech v Rusové u Kadaně. Naštěstí s pomocí strýčků, kteří měli jakési konexe na byťáku, se nám podařilo vyměnit náš krásný pětipokojový byt za suterénní byteček v Braníku. Bylo mi řečeno, že jsem synem nepřítele lidově demokratického zřízení, jakékoliv mé studium nepřipadá v úvahu a mojí povinností je smýt vinu svého otce. Byl jsem zařazen jako učeň do ČKD – Stalingrad, obor dřevomodelář. Po čase se mi podařilo začít studovat gymnázium pro pracující, při němž působil ochotnický kroužek. Vedl jej provozní šéf tehdejšího Vesnického divadla Alexej Gsöllhofer, sám herec a autor povídek a divadelních her. Padli jsme si do oka a když jsem mu popsal svůj osud a prozradil svou touhu být hercem, začal mě velice systematicky a pečlivě připravovat ke zkouškám na DAMU. Povedlo se – byl jsem přijat do prvního ročníku, mými spolužáky měli být Jan Kačer, Jan Tříska, Nina Divíškova a Zdena Hadrbolcová. Kádrové oddělení DAMU ale zjistilo, že můj táta byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí – a byl šlus. Tak znova na rok do dělnického prostředí. Gsöllhofer mi říkal: nevzdávej to, musíš se snažit být při přijímačkách nejlepší, aby pro ně odmítnutí z politických důvodů bylo těžké. To bylo v roce 1956, v roce XX. sjezdu a Chruščovovy kritiky Stalina a politická situace se trochu uvolnila i u nás. Při dalších přijímacích zkouškách jsem obsadil první místo. Málem to ale stejně nepomohlo a moje přihláška měla být zamítnuta. V tu chvíli vzal mou věc do svých rukou budoucí vedoucí našeho ročníku Radovan Lukavský, který řekl: toho kluka beru na svou odpovědnost, je to jasný talent.
(…)
Celý rozhovor najdete v DN 9/2011
Komentáře k článku: Jan Přeučil: Herec má umřít v botách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
