Ján Sedal
Tato rubrika má být údajně jenom o kultuře, a ne o politice…
Jenže si myslím, že kultura není jen literatura a divadlo a knížky a tanec a malování a hudba, které si kupujeme a koukáme na ně a čteme je a posloucháme, ale i pozorování věcí aj zdánlivě nicotných a možná aj zdánlivě hloupých, z kterých se to všechno, co jsem teď vyjmenoval, může narodit, ale taky samozřejmě nemusí, no a to já, protože mě to baví, dělám rád, vlastně pořád.
Zákaz vjezdu Tak tady v Brně je na Moravským náměstí před Nejvyšším správním soudem takový malý parkoviště a před ním je dopravní značka zákaz vjezdu a z té trubky, na které značka visí, se kouří, prostě z ní valí pára v různých intervalech. Když jsem to objevil, tak jsem byl z toho úplně vedle, nikdy jsem nic takovýho neviděl, úplně mě to uchvátilo a chodím se na to koukat. Zařadil bych to někam do výtvarnýho umění, sice nevím kam, pač to vzniklo asi z čistě technických důvodů, ale kvality to má, jak kdyby to někdo velice vtipnej a nadanej vymyslel. Kamarád Filda řekl: To nemá nikdo na světě. No jo. Taková blbost, ale může to inspirovat k velkým věcem.
Svátost I. A taky, byl jsem v neděli na mši u jezuitů v Brně a mladej kněz po mši ohlásil, že v pondělí budou do řádu přijímáni dva noví kněží. Tak jsem tam šel, bylo to v nezvyklou hodinu v poledne, ovšem kostel narvanej a u oltáře v křesle seděl generální představený Tovaryšstva Ježíšova Adolfo Nicolás ze Španělska, před oltářem klečeli ti dva noví čekatelé a po bocích ve vyřezávaných starých lavicích seděli snad všichni kněží-jezuité, co jich tady v Čechách je, převážně starší páni. Znám jednoho, pátera Líznu z malé vesničky Vyšehorky, který šel pěšky do Santiaga de Compostely, mám ho moc rád a velice si ho vážím, a tak jsem ho chtěl vidět aspoň z dálky. No, a když všichni tihle kněží, bylo jich asi 40, přijímali tělo Páně, byl jsem dojatej. Jak pomalounku po jednom přistupovali ke svátosti a tichounce se napili z kalicha a přijali sv. hostii, byla kolem jejich tváří taková jasná lehounká jemná záře, osvit z kalicha, taková tichá pokora a jas, výjimečná krása. Neodvažuji se to tvrdit, ale jestli se Bůh nějak zjevuje, tak možná, že i takhle. Říká se, že mše v kostele mají cosi společného s divadlem, že je to taky, svým způsobem ovšem, divadlo. A tak teď nevím…
Svátost II. Byl jsem na 60. výročí Katedry alternativy a loutkářství DAMU. Program pro ten večer dal dokopy vedoucí katedry Jiří Havelka, moc šikovnej kluk. Bylo to laskavý a vtipný a vystupovali v tom aj profesoři, skvělý výstup měl Karel Makonj (můj tajnej guru), který mluvil Hurvínka, váleli jsme se smíchy po zemi. Ano, zkrátka pohoda. Cítil jsem se tam jak doma, prostě mezi svejma. Jirka má jednu výbornou vlastnost, že se dokáže nesobecky obklíčit zajímavejma lidma, že podporuje všechno, co může vést k dobrýmu výsledku, a to je pro tu školu jedině dobře.
Čtu si tak, jak se mi chce. Teď jsem sice nic velkýho nečet, ale něco přece jen. Můj Janáček od Milana Kundery. Skvostná miniatura o Janáčkovi. Nechci nic citovat, ale je to jako každá Kunderova esej velice soustředěné a hluboké. Je tam množství odkazů a spojení, překvapivých srovnání, patrná hluboká znalost Janáčkova díla. Prostřední část textu Liška Bystrouška byla otištěna v Le Monde de la musique a v programu pařížské Opery. 3x jsem si to přečet, to se dá, a vždy jsem tam něco objevil. Nechci to srovnávat, je to přece jenom esej, ale když jsem viděl Tarkovského Andreje Rubleva, což je vesmírné veledílo, jsem na poprvé taky všechno nepobral a po každém novém zhlédnutí jsem tam vždy něco našel a znovu a hlouběji se ponořil. Ano, je to tak. A to je pravda, že i význam divadelního textu, když ho hrajete, přestože jste ho třeba dlouze zkoušeli, ne vždy do úplné hloubky pochopíte, nevniknete do něj. Až po několika reprízách. No, a Janáčka můžu objevovat celý život, co mi ještě zbývá. Jak pěkný úkol pro zbytek života.
TV. Nedávno, asi před rokem, jsem objevil v TV Barrandov Mrňousky (Minuscule), francouzský animovaný seriál, a od té doby, kdy jen můžu, tak je sleduji. Bavím se královsky. Trvá to jen 5 minut, ale dalo by se o tom psát hodně, rozebírat způsob animace, prostředí, zvuky, hudbu, samotné příběhy a výběr obsazení (cha cha casting), ale já mám jasno. Život poznáním mrňousků je aspoň o čárku radostnější a cestou do hospody se směju – jako obrázek něhy a lásky a touhy – jak drzá předrzá veledrzá beruška, která to ještě navíc učí i své malé berušky. Napálila blbé mouchy a chtivého, vždy číhajícího pavouka, jak včeličky kradou med ze stolu na farmě a nosí ho zpátky do úlu nebo jak maličcí broučci řídí traktor, aby se zachránili. No to mě podrž. Mrňouskové jsou součástí celého bloku dětských pořadů pod názvem Animáček. Mezi jednotlivými filmíky je vždy reklama. Ovšem to je hrůza. Drzá, neurvalá, hloupá, úlisná, úchylná a plytká a neuvěřitelně hlasitá, řvavá REKLAMA, ve který se ozývají výkřiky jako …Musíš to mít… Sbírej všechny… Dáme ti sílu… Dodáme ti náladu… S námi vyhraješ... No úplný děs. Je to vymyšlený jistě velice chytrými a ziskuchtivými obchodníky a psychology na reklamu. ANO, TOTO MUSÍ na děti působit, proti tomuto se v určitém věku nedážou bránit. Jinak by to ani takové nebylo, že? Vůbec se divím, že je něco takovýho možné vysílat. To je horší než porno. Tyto reklamy, tento odpudivý, úlisný stroj na peníze nepochybně dětské dušičky křiví a atakuje a pomalu, ale účinně ničí, velmi efektivně. Tak tohle bych bez výzvy a bez náhrady a bez pardonu s okamžitou platností zakázal. HNED.
Komentáře k článku: Ján Sedal
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
jan jankeje
Co sa nehlasis Janko?
Preco si zrusil kontakt? Nerozumiem.
Ozvy sa. Ciao
06.11.2015 (15.22), , Trvalý odkaz komentáře,