Divadelní noviny > Rozhovor

Jan Sklenář: Role Romea mě pobavila i poděsila

S hercem Klicperova divadla Janem Sklenářem jsem si povídal v prostorné kuchyni venkovské chalupy nedaleko Braunova Betléma u Kuksu, kde už několik let žije se svým přítelem a kolegou z divadla Miroslavem Zavičárem. Pěstují ovoce, zeleninu, květiny a chovají také několik slepic.

Jak dlouho tu bydlíte a co vás vůbec přivedlo k životu na venkově?

Je to souhrn více věcí. Oba jsme původně měšťáci – Brno, Ostrava. Každodenní venkovský život jsme neplánovali, ale tohle místo a jeho obyvatelé nás k sobě přitáhli. Pozemek – sad jsme si tu na radu kolegů Kleplových koupili, abychom tu postavili víkendovou chalupu a brloh na stáří, ale první darovaná zvířata – koťata Ludra a Grázl – rozhodla, že tu budeme žít domovsky. Necelou půlhodinku vzdálenému Klicperáku jsem věrný rád, v Hradci jsem před lety jaksi pocitově zakořenil a na časté otázky: Jak to, že nejsi už dávno v Praze? – odpovídám: Praha je jenom jedno veliké tržiště práce, kde už dlouho pracuju, ale necítím zatím nutnost v ní, anebo kdekoli jinde, bydlet.

Chce se vám vůbec odtud vyrážet za divadlem i jako divák?

Kolikrát bych i rád. Doporučení na zajímavé inscenace je dost, kamarádů v nich taky, ale nestíhám to (asi stejně jako oni). Mám dost různé práce, a když mám volno, tak se spíš věnuji dalšímu dobudovávání bydliště, nebo svým divadelním a hudebním projektům, pracujeme s dětmi v obci… Po tátovi, který nám ostatně se stavěním hodně pomohl, jsem zdědil sklony k zahradě a sadařství, cítím v tom jakési poselství od něho, rozumět stromům či střídání ročních cyklů. Po mámě zase schopnost jen tak pozorovat.

Vnímáte společné angažmá jako vý­hodu?

Ano. Přesto, že jsme oba umanutci, a dost rozdílní, táhneme za provaz společně. U nás v divadle je tradice kolektivní práce. I přes zřetelný režisérský akcent jsou, myslím, hlavně souhra a autenticita individualit to, co dělá zvláštní kouzlo hradecké scény. Míra, kterého nabíral Ivo Krobot, je originální herec, který mě hodně inspiruje a ovlivňuje, má v sobě zvláštní vnímání a mně dělá dobře ho mít nablízku.

V autorské inscenaci Davida Drábka Noc oživlých mrtvol jste s Mirkem Zavičárem hráli na jevišti partnery. Ve Třech mušketýrech se v překvapivé pointě stáváte „manželi“ též…

Beru to jako legraci. David popík vždycky využíval a homo témata populárem jsou. Nikdy jsme se o tom spolu nebavili, ani jsem neměl tu potřebu, a tak vlastně ani nevím, jestli je to režijní libůstka nebo náhoda. Většině hradeckého publika je, myslím, náš vztah známý, netajíme se s ním, diváky to možná může pobavit, leckteré i… rozesmutnit?

Mrzákem i Romeem

Po těch osm let, která uplynula od doby, kdy jsme spolu vedli rozhovor pro DN, jste zůstal členem souboru hradeckého divadla, ale stal jste se i hercem velkých pražských produkcí a také režisérem. Jak se díky těmto zkušenostem proměnil váš vztah k mateřskému souboru a herecké profesi vůbec?

K mateřskému souboru se moc neproměnil, mám jej prostě furt strašně rád. Krom toho, že jsem povyrostl z těch jelimanovských hereckých let a že jsou teď na tom místě zase noví, další. Člověk má víc zodpovědnosti za celek a výsledek, a tak má sem tam takové tatínkovské starosti.

Ale k těm pražským výletům. Za ty, myslím, taky může to, že jsem Sklenář z Klicperáku. Uvědomuju si, že Klicperák mě hodně proměnil a zformoval. Silně pociťuji hlubokou morávkovsko-zemanovskou stopu. Stopu hlubšího a komplikovanějšího zastavení se v problematikách, stopu obrazivosti a pozdržení času. Stopu v souboru, technice, v tom baráku. Přesahuje kamsi dál a podpírá. A dnes tady díky ní má úspěch třeba David Drábek, ale i jiní tvůrci. Mám ji otisknutou v sobě a možná kvůli ní si mě z oblasti do těch velkých pražských produkcí angažovali. Je to mateřská spojitost s naším divadlem a lidmi v něm. A to říkám i přesto, že bych dnes s Vladimírem Morávkem, kterému za velmi mnoho vděčím, asi těžko hledal společnou cestu.

A režisérská zkušenost?

Zajímavé zjištění, jak je ta optika totálně odlišná. Byl jsem zaskočený, jak velkým drobnohledem režisér je, když pracuje s hercem. A to mě hrozně chytlo. Sám na sebe člověk skoro nevidí, spíš si uvědomuje chování lidí okolo. Líbí se mi tedy vést herce k sobě. Objevovat a pojmenovávat si, kdo jsem a kým jsem, co dokážu nebo bych mohl dokázat. Vzpomenout si na mnohdy zapomenuté v sobě, nebo rozvinout a posunout dál zažité a rutinované. Možná je to něco, co jako herci chybí mně – mít někoho, kdo by se mnou intenzivněji koncepčně pracoval. A tak to ventiluji opačně. Jako režisér samouk na začátku cesty.

Minule jsme mluvili o tom, jak moc se vám líbil McDonaghův film V Bruggách, mezitím jste se s textem tohoto irského dramatika potkal jako interpret…

Dostal jsem v Klicperově divadle titulní roli v jeho hře Mrzák inishmaanský. Slyšel jsem o té hře poprvé od vás, když jste mě upozornil, že jsem na hradeckém festivalu prošvihl ruskou inscenaci Sergeje Fedotova, která prý byla skvělá. Setkání s Mrzákem bylo dobrodružné a zajímavé. Poprvé jsem se potkal s režisérem Honzou Fričem. Mrzí mě, že jsme se tenkrát nějak podivně míjeli. Každý jsme měli úplně jiné představy o ztvárnění Billyho a nějak jsme si to neuměli vysvětlit. On i já jsme měli velmi osobní zkušenost s těžce postiženým kamarádem, ale asi dost odlišnou. Finiš před premiérou byl dost dramatický, ta pak nějak dopadla, ale neměl jsem z toho radost. Nad ránem jsme si ale s režisérem sedli a vedli hodně otevřené řeči. Leccos jsme si vysvětlili a já od Honzy dostal pár nesmírně důležitých postřehů o sobě a práci a jevišti a dodneška je nosím v hlavě a pracuji s nimi.

Krátce po premiéře Mrzáka jsem onemocněl klíšťovou encefalitidou, bylo to dost nepříjemné, špitál, neschopenka, ale kupodivu mě ta zkušenost posunula blíž k dotvoření role.

Jak dlouho jste byl nemocný?

Přes dva měsíce. Po té přestávce jsem ale Billyho začal hrát jinak a Honza byl spokojenější. Předtím jsem vycházel ze zkušeností svého kamaráda, který je celoživotně upoutaný na vozík a použil jsem část vnějškových projevů jeho nemoci, tedy obrny. Byl jsem ostatně na rozpacích, mohu-li kamarádův osud pro roli takto „zneužít“. Až po své nemoci jsem byl schopen do role zapojit prožitek vlastní nemohoucnosti. Byla to jedna z mých nejzajímavějších zkušeností a tu inscenaci jsme všichni milovali.

Co je na McDonaghově dramatice – pohledu na svět jiné, vzrušující?

Neznám ji celou, ale v Mrzákovi se mi líbila syrovost, s jakou postavy vykresluje. Nikoho nepřikrašluje, nerozděluje na záporáky a klaďáky, přímo nemoralizuje. Když už nám začne být chudáka Mrzáka Billyho hodně líto, zjistíme, že udělal strašnou sviňárnu, aby se ze svého srabu dostal.

Autor nechává všechny své postavy obnažené ve stavu, do jakého je vehnal život a soužití s ostatními. Trapné, ztrhané, osamocené, přitom vtipné a selsky jednající. Instinktivní. A tak jednají zvratově. Jako šelmy. A to je vzrušující. Vidět, že když vám vezmou klid, přestáváte se kontrolovat a začnete se chovat jako zvíře.

Nastává nedorozumění mezi představami režiséra a hercem často? A jak z toho ven?

Já to moc často nemívám. Když k tomu dojde, většinou je nutné, aby mi to režisér byl schopný do detailu a v dalších souvislostech vysvětlit. A to se v naprosté většině děje, protože vidí, pokud je připravený, víc komplexně. Mám ale rád, když se zajímá o to, co je důležité v dané věci pro mě. Když se to tam nehodí a má lepší řešení, tak je to v pořádku. Ale stejně má poslední slovo režisér.

Je pro vás, jako herce, osobní prožitek role pokaždé tak podstatný?

Já moc nevěřím na osobní prožitek v té chvíli před diváky. Pořád mám v hlavě nějaký maják, že tam v hledišti někdo sedí a dívá se na mě. Musím mít to, co se mnou ten člověk prožívá, pod kontrolou, abych ho nenechal osamoceného někde ve vleku za sebou. Několik takových rolí jsem už udělal, za všechny třeba umírajícího desetiletého leukemika Oskara, a vím, že by byla nezodpovědná blbovina do mrtě si něco prožívat. Nadhled je strašně důležitý. Ale snažím se ty věci prožít a pochopit při zkoušení, abych přišel na ten správný výrazový prostředek, jak to pak hrát.

Hrál jste ve dvou shakespearovských variacích vašeho uměleckého šéfa Davida Drábka – v Richardovi III. a Romeovi a Julii… Jaký máte vztah k radikálním adaptacím klasiků?

Richard byl zajímavý už tím, že titulní roli hrála Pavlínka Štorková, v interpretačním pojetí něco mezi umíněným dítětem a krvelačným gangsterem. Já mám v inscenaci dvě role, Richmonda a královnu Annu, tu mám z těch dvou postav mnohem raději. Měl jsem před tím zajímavou diváckou zkušenost z londýnského Globu, kde jsme s Mírou viděli právě Richarda III. Herci byli skvělí, především představitel titulní postavy – minimálními výrazovými prostředky ovládl celý prostor a hrál Richarda něco jako Peter Falk Colomba. Tak nenuceně a plíživě se do děje dostávaly zlo a úzkost… I královnu Annu ztvárnil velice šikovný aktér, chlap. Jeho iluze ženy na jevišti byla dokonalá. Přesné psychologické vystižení ženské mentality, žádná travestie. Trochu mě tento výkon ovlivnil při budování stejné role v Klicperáku, i když Davidovo pojetí je úplně jiné. A v Romeovi to bylo zajímavé tím, že jsem si mohl zahrát chlapíka zcela opovrženíhodného, nařvaného zbohatlíka bez skrupulí, rasistu bez etiky i vztahu k rodině, takový je totiž v Drábkově interpretaci Capulet.

Při loňských Letních shakespearovských slavnostech jste si pod režijním vedením SKUTRŮ ovšem zahrál samotného Romea…

Pobavilo mě to i poděsilo. Málem čtyřicátník Romeem. To zkoušení bylo dost náročné, takže když jsem šel do premiéry, připadal jsem si jako zombie – samá vráska, ztrhaný, ale make-up udělal své a klouby taky vydržely. Asi taky díky dobré sestavě, jak jsme se tam sešli. To bylo potřetí, po Mauglím v Kalichu a Labutím jezeru v Hradci, co jsem se SKUTRY pracoval.

Jak jste se se SKUTRY potkali?

Matně si vzpomínám, že nás kdysi v hradeckém divadelním klubu seznámila tehdejší „klicperovská“ dramaturgyně Magda Frydrychová po svém autorském čtení. Ale SKUTŘI to setkání popírají.

Na obsazení do Mauglího by byla ještě možná vazba na předchozí angažmá v Hapkově a Horáčkově muzikálu Kudykam, kde mě určitě viděl hrát i slyšel zpívat Ondřej Soukup. Do Kalichu jsem tehdy přijel předzpívat jednu jeho písničku. Vypadalo to, že budu hrát jinou šelmu, spíš Šakala, ale nakonec došlo na Baghíru, kterého doteď alternuju s Jirkou Kornem a Péťou Strenáčikem. Práce na Mauglím byla zajímavá i proto, že jsem nepracoval jako člen sehrané party, byli jsme každý odjinud, i žánrově. Při tom se člověk hodně naučí, jako kdyby byl v cizině na workshopu. Získává impulzy od lidí, na které není zvyklý.

Nové asi bylo i zkoušení se SKUTRY? Jak vám vyhovovalo?

Pracují tak, že tvar vzniká jaksi nepozorovaně. Tehdy na Mauglím jsme si hráli a hráli a vymakávali detaily a pohybové etudy a já si říkal: Kdy už se, sakra, začne stavět? Ale oni nás jednou nechali sjet všechno, co jsme měli rozpracované, v kuse a já s úžasem zjistil, že je inscenace postavená. Do jisté míry se to pak týkalo i hradeckého Labutího jezera a teď rozezkoušené Pěny dní. U Romea a Julie to bylo pochopitelně jiné, tam je text – a hodně známý text – daný. Kluci museli produkci slíbit, že z něj zůstane alespoň šedesát procent, což pro ně mohl být „oříšek“.

Hvězdou hudebního divadla

Kde jste získal své muzikantské či muzikálové dovednosti?

Na lidušce především u Vládi Richtera, v kostele, ve skautu, na JAMU u Stáni Pergolové, doma na záchodě – tam se všechno skvěle rozléhalo. Jako samouk pak hrou na klavír, kytaru, sem tam bicí…

V Hradci jste se jako muzikálový herec představil v Drábkově inscenaci Ještěři. Byla to cesta k rolím v Praze?

Ne, práce na Horáčkově Kudykamu už probíhala a ještě předtím jsem vystupoval v jednom obrovském muzikálovém projektu v Brně. Důležitější na Ještěrech pro mě bylo další setkání s Davidem Drábkem – tehdy nově hradeckým uměleckým šéfem. Už dřív jsem od něho dostal zajímavé úkoly, například „hauptku“ v Čapkově R. U. R.: postava Harryho Domina není napsána pro devětadvacetiletého kluka. David vycházel z toho, že současní manažeři jsou mladé štiky, které přerůstají svou vitalitou starší, přitom fundovanější kolegy. V té době jsme si Davida vlastně do jisté míry „vymohli“ na panu řediteli Zemanovi jako uměleckého šéfa, protože protiadept se nám zdál nepřípustný. Ještěři znamenali jeho úspěšný vstup jako šéfa do Klicperáku a hráli se čtyři sezony. Bylo to tenkrát moc pěkné období.

Vraťme se ještě k superprodukci Kudykam, vy jste se účastnil konkurzu? Proč?

To je zajímavé, že říkáte superprodukce. Michal Horáček do toho zkrátka ty peníze a úsilí dal. Já bych si takhle představoval standardní a normální přípravu, produkci a rozpočet u projektů hudebního divadla v Čechách. Ale ke konkurzu: u filmu i televize mám stoprocentní konkurzní neúspěšnost. K práci se dostanu, když si mě někdo vybere předem. Také konkurz na Kudykama byl takový, že jsem se přijel do Prahy ukázat už poněkud „předvybraný“. Před tím jsem jezdil zpívat do pořadu Sandry Novákové Barování, tam mě Michal Horáček zaregistroval a oslovil, abych se zúčastnil uzavřených konkurzů, šlo o elegantní síto. A navíc jsem vždycky „podléhal“ Hapkovu kouzlu.

Hrál jsem asi padesát repríz z celkové stovky, především roli Štamgasta, jednou i titulního Kudykama. Došlo k tomu hodně narychlo a byl to „velký adrenalin“, můj jevištně nejintenzivnější zážitek. Absolvoval jsem také vystoupení na horáčkovských koncertních turné a v projektech Ohrožený druh a Český kalendář. Na CD vyšlo moje podání Smíchu z vedlejšího pokoje. Byla to pro mě důležitá zkušenost jak v rámci hudebního divadla, tak muziky vůbec, přišel jsem do kontaktu s výbornými interprety i hudebníky, zvukaři.

Lákala by vás hudební kariéra? Ve skupině Mastix, složené z herců Klicperova divadla, máte kromě vokálů na starost i basovou kytaru.

Jako kluk jsem chtěl mít kariéru jako Freddie Mercury. Ale hudební kariéra taková, aby mě uspokojila, se tady v Čechách udělat nedá, tak si jen tak zpívám. Příležitostně. Vyřvávám si na zahradě, na záchodě, někdy v hospodě, pak třeba ve Státní opeře nebo v Lucerně. A náš Mastix vznikl za krátkého uměleckého šéfování Iva Krobota v Hradci. Přišel do divadla herec David Smečka, zdatný muzikant a už tehdy autor hudby k několika divadelním inscenacím, jednou dokonce v této kategorii získal Cenu Alfréda Radoka. Hudebně se rozjížděl jako kom­po­nis­ta právě v Krobotových inscenacích, vznikaly písničky… Zpíval jsem tehdy šansony s Tanečním divadlem Honzy Pokusila a poprosil Davida o spolupráci. David chtěl mít kapelu, vznikly první koncerty na oslavy 17. listopadu, potom k divadelním svatbám, narozeninám, a z toho šramlu se začal rodit Mastix. Došlo k elektrifikaci kapely, napřed jsme zpívali underground, pak začaly vznikat i původní songy, nová muzikantská i autorská krev dorazila s kolegy Kubou Tvrdíkem a Honzou Vápeníkem. Ředitel nám dal prostor v Besedě, začali se zajímat další kolegové a Mastix postupně mohutněl do celovečerních koncertů, na nichž si většina hereckého souboru zazpívala. Vznikla excentrická kostýmovaná show. Byla to obrovská zásluha Davida Smečky a jeho investice do tmelení souboru a vizáže divadla v nelehké době. Udělal tím i hodně pro současné vedení. Divadlo začalo Mastix využívat pro různé PR akce, Noci divadel, oslavy, výročí a podobně. Dnes už se bez nás vlastně neobejde. Kompletní skupinu Mastix ostatně SKUTŘI obsadili do připravované Pěny dní podle Viana, bude tam rovnocenným partnerem herecké stránce.

Ve vašem divadle došlo v minulém roce ke změně vedení, po odstoupiv­ším Ladislavu Zemanovi získala v kon­kurzu post ředitele Eva Mikulková. Změnila se atmosféra v souboru? Leccos se proslýchá, jak to vidíte vy?

Nezapírám, že je to složité období. Pan ředitel onemocněl a odstoupil, ale umělecké vedení zůstává stejné, takže směřování se v podstatě nemění, Eva Mikulková působila v divadle delší dobu jako ekonomický náměstek. Vyjevily se sice nějaké dosud nezahojené rány a nové skutečnosti, ale musíme to zvládnout uvnitř divadla, vyřešit si to čistě mezi sebou. Evě fandíme, aby to moudře a pevně, přitom empaticky ustála a posunula nás všechny zase o něco dál. Má v divadle dost za ta léta zkušených a sehraných lidí ve všech profesích, na jejichž radu a instinkty může vsadit.

V kůži Saši Vondry

V televizním cyklu Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka České století jste si zahrál politika Sašu Vondru. Jaká to byla zkušenost?

Sedláček mě zaujal nekonvenčním přístupem k práci, je jí, myslím, velmi oddaný a má charisma, které na herce silně působí. Moc toho nenamluví. Občas si někoho pozve ke „kopru“ (k natočenému materiálu, pozn. aut.) a třeba řekne: tady trochu přehráváš, uber, a to je všechno, točí se s ním výborně. Dost mě korigoval a jsem mu za to vděčný. Vondra pak v televizním Hyde Parku prohlásil, že se Sedláčkovým pojetím sice nesouhlasí, ale aspoň ho k jeho překvapení hrál pohledný Sklenář z Hradce…

Setkal jste se s Vondrou osobně?

Ne. Ale zásadní pro mě bylo setkání s Jiřím Lábusem a Oldřichem Kaiserem – první hrál Ladislava Adamce, druhý jeho poradce Oskara Krejčího –, byli skvělí. Strávili jsme spolu asi pět natáčecích dnů, Lábuse jsem obdivoval, jak pracuje, oba byli v naprosté pohodě, žádná nervozita, k rolím přistupovali pokorně a suverénně a ještě měli čas nás ostatní bavit. A pak okamžitě vtáhnout do soustředěné atmosféry. Když jsem viděl Jiřího Lábuse, jak buduje roli, spojil jsem si ho okamžitě se světovou hereckou extratřídou. Hraje ne po slovech, ale po myšlenkových celcích, myslím, že mě hodně ovlivnil.

Režisérem a pedagogem

Máte za sebou režijní debut. V Klicperově divadle jste připravil komedii pro čtyři herce Bez bab! aneb Kutloch.

Na režii jsem si myslel už pár let. Po jednom rozhovoru se šéfem mě oslovilo vedení divadla, zda bych nenastudoval tento text s herci, kteří nebyli zrovna vytíženi. Jde o lehkou komedii, která je u diváků úspěšná, chlapi se jí zmocnili královsky a díkybohu se stále vyprodává. Bylo na tom dost práce, přípravy, nechtěl jsem před kolegy vylézt jako ucho. Upravil jsem i text, vymyslel scénu, se kterou mi pomohl Marek Zákostelecký. Režie je sice náročná, ale dává víc možností na něco poukázat, něco pojmenovat. Právě jsem do divadla předal svoji adaptaci jednoho úžasného a silného románu o lhostejnosti a nesnášenlivosti. Moc doufám, že za­ujme a že dostanu prostor ji někdy uvést.

Nerežírujete pouze kolegy z divadla, došlo i na ochotníky…

To byla taky náhoda. Jde o velmi intenzivní setkání s ochotníky spolku Vrchlický v Jaroměři, zdá se dokonce, že spolupráce bude pokračovat. Byli zvyklí na komedie broadwayského typu, jaké píšou třeba otec a syn Cooneyovi, já jim ale tolik neholduju. Lákalo mě utkat se s nějakou klasikou. Přáli si totiž pracovat na rolích naplno, jako profesionálové. Chtěli to všichni – pěta­dvacet lidí – a většina ženských. Hodlal jsem jim to splnit, ale kde vzít titul s tolika pořádnými rolemi? Vzpomínal jsem na Revizora s Ivem Krobotem, a z mého Míry, který mi při spolupráci s ochotníky pomáhá jako dramaturg, najednou vypadlo: Tak udělej Ženitbu!

Jak to setkání s Gogolem dopadlo?

Na první schůzku přišel celý soubor a všichni měli touhu si zahrát. Tak jsem přidal chór holek, které vystupují v kabaretu lehčí pověsti, vlastně znásobují tu ženskou touhu a srab Agáty, Tekly a žen obecně. Inscenace je díky tomu obohacena i o písničky. Pomohli mi kolegové – muziku složil David Smečka, Honza Vápeník napsal texty a Bára Křováčková-Machová z Tanečního divadla Honzy Pokusila si vzala na starost pohyb.

Na postavách v Ženitbě je krásné, že všechny vidí samy sebe jinak, než jaké jsou, a vehementně si za tím stojí. Lžou si, věří blbostem a pak jsou hrozně překvapené. Prostor k interpretaci je obrovský, motivace dohazovačky Tekly nebo Kočkareva, který chce oženit kamaráda Podkolatova, jsou otevřené a neuchopitelné. Amatéři z Jaroměře vložili do rolí dokonce svoje vlastní životní příběhy a toho jsem se při přípravě nenadál. Chci jim vyjádřit obrovský obdiv a dík.

Vyzvedl jste mě v hradeckém antikvariátu až v podvečer, protože jste učil v „lidušce“.

Oslovila mě skvělá pedagožka Jana Portyková, která v ZUŠ na Střezině vede divadelní obor Jesličky. Předmět se sice jmenuje umělecký přednes, ale studenty spíš vedu k vyjádření pocitů a postojů skrze dané texty a úseky rolí. Aby se jen nerecitovalo, ale i myslelo. Pracuji s jedenácti studenty v rámci jednoho odpoledne v týdnu. Uvědomil jsem si, že jsem dosud víc bral, než dával. Moje profesorka na LŠU Jaroslava Kvapila v Brně, kde jsem vyrostl, Hen­rietta Ctiborová, mi hodně dala tím, že mě poslala k divadlu. A já to mám chuť začít vracet.

Multifunkčně vybavený

S Honzou jsem se poprvé potkal v roce 2013 kvůli naší práci v „Klicperáku“. Jezdil jsem tajně do Hradce už od ledna, abych „nakoukal“ herce. A pamatuju si Honzu jako Macheatha. Nejenže skvěle hrál, ale i fantasticky zpíval. Než jsme začali zkoušet Labutí jezero v Hradci, obsadili jsme Honzu do hlavní role Baghíry v muzikálu Mauglí, kde ho čekal nelehký úkol – alternovat Jiřího Korna. Honza to zvládl s ohromným šarmem, který je mu vlastní i v soukromém životě. Od té doby je součástí našeho okruhu multifunkčně vybavených herců s velkým autorským vkladem. Skvělý byl jako Siegfried v Labutím jezeře, ale i jako Romeo na Shakespearovských slavnostech. A to nebyla legrace, protože je v historii českého divadla možná jedním z nejstarších Romeů. Ale Honza to dal! A teď už to musím vzít v bodech. Kromě toho, že je skvělý herec, možná nevíte, že postavil spolu s Mírou Zavičárem dům, což doteď nedovedu pochopit! Začal režírovat, začal učit herectví, dokáže mimo jiné chovat slepice, pokud mu je nezakousne můj pes Pilot. Kvůli roli se naučí hrát na bicí. A když to pak nevyužijeme, neřekne ani slovo. Hraje na klavír i nosem, všem dokázal, že Romea může hrát gay! Stal se vůdčí osobností divadelního života v Jaroměři a přátelí se s ním Soňa Červená, což mluví za vše! Honzo, přeju ti mnoho elánu a zdaru do všeho, do čeho se chceš pustit! A také víc záporáckých rolí!

Tvůj poloviční režisér

Lukáš Trpišovský (z tandemu SKUTR)

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 29. února 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Sklenář: Role Romea mě pobavila i poděsila

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ