Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jan Skopeček – Má poslední štace (I)
Patří mezi velké herce české poválečné historie. Přes mnohé životní útrapy je dnes jedním z našich nejstarších herců, živoucí legendou. Věk ovšem není rozhodně jediným důvodem, proč mu v Divadelních novinách dát prostor. Jeho život je totiž neuvěřitelným a mnohdy dramatickým svědectvím proměn našeho – nejen divadelního – světa. I moje zaznamenávání jeho vzpomínek začalo dosti dramaticky. Ve chvíli, kdy jsem se vydal na naše první setkání, nebral telefon. Záhy se ukázalo, že je v nemocnici. Upadl… Po propuštění se již, bohužel, nemohl vrátit do svého bytu, bylo by to pro něj nebezpečné. A tak se naše setkávání odehrávala v bohnické léčebně, kde mu byl dočasně v jednolůžkovém pokoji v budově č. 22 zajištěn azyl s péčí a zdravotním dohledem. Aby nedošlo k nedorozumění, upozorňuji, že psychiatrická léčebna pouze měla volnou kapacitu. Další návštěvy se konaly nedaleko: v Domově pro seniory Nová slunečnice v Čimicích, kam se ze svého bytu ve Vršovicích definitivně přestěhoval. Následující text vznikal postupně, jak se z mysli Jana Skopečka vynořovaly některé detaily. Nápomocna nám byla i jeho autobiografická kniha Jan Skopeček o sobě a hlavně hercův obsáhlý archiv – poznámky, staré fotografie, programy, novinové články, recenze…
Rok 1925…
Narodil jsem se – podobně jako Felix Holzmann – v Litoměřicích v Hennevogelstrasse 5 dne 19. září 1925 do slušně zajištěné buržoazní nebo, řekněme, středostavovské rodiny. Maminka byla v domácnosti. Ráda hrávala na klavír a já ji rád poslouchal. Její nejoblíbenější skladbou byl valčík Julia Fučíka Baletky / Ballettratten, op. 226. Jak ho hrála často, začal jsem si tu vtipnou skladbičku pobrukovat a činím tak dodnes. Mám s ní spojené ony krásné staré časy dětství v první republice.
Maminka vždy projevovala velké české vlastenectví. Chodila třeba do Sokola. Za svobodna se jmenovala Hedvika Winternitzová. Pocházela z židovské rodiny. Víra ale v našem životě žádnou významnou roli nehrála. Jako novorozenec jsem byl pokřtěn v katolickém chrámu – mé druhé jméno je František. Chodil jsem také ve škole do náboženství, do kostela jsme ale zavítali jen občas. O maminčině židovství jsem do příchodu protektorátu netušil. Můj otec Gustav byl velmi podnikavý člověk, řekl bych dobrodruh. Měl nejprve v Litoměřicích obchod s kůžemi, pak se stal tichým společníkem uzenářské firmy Chmel, sídlící v Praze. V Praze byl přes týden, za námi se vracel o víkendu. Jeho podnikatelské činnosti se v dalších letech ještě několikrát měnily.
S o tři roky starší sestrou Věrou 8. prosince 1928 FOTO SOUKROMÝ ARCHIV
Předválečné Litoměřice
Má asi úplně nejstarší vzpomínka na svět je spojena s pohledem na dva velké kamenné lvy na kraji Masné hory. Jezdil jsem na nich nadšeně s kluky. Ještě hodně živě také vidím jiný výjev, totiž jak jsem v Litoměřicích na ulici s mámou honil husu, která se nechtěla smířit s tím, že bude naším obědem. Doma jsem měl své vlastní loutkové divadlo, zvlášť rád jsem provozoval bitevní scény. Následkem pak byly chybějící údy aktérů.
Nevyrůstal jsem sám. Měl jsem o tři roky starší sestru Věru. Dříve narozený bratr Jiří záhy po narození zemřel, zůstal jsem tedy jediným chlapcem, a byl jsem tak náležitě rozmazlován. Měl jsem se také jednou stát nástupcem v otcových obchodních aktivitách. Navštěvoval jsem proto německou školku, uměl jsem tak ve svých šesti letech skoro lépe německy (se sudetským dialektem) než česky. Také jsem chodil do houslí k panu Literrbachovi. Dokonce jsem se stal nejmladším vystupujícím houslistou na každoročním absolventském koncertu. Dodnes mám v paměti ten nádherný pocit, jak v obleku s dlouhými kalhotami stojím na scéně a užívám si sounáležitost s ostatními hráči v orchestru.
Měl jsem rád dny, kdy do Litoměřic přijel cirkus. Většinou byl německý, což mi vůbec nevadilo. Chodil jsem se na něj koukat s naší služkou Bertičkou (patřili jsme k místní honoraci) a mým tajným dětským snem byl život u cirkusu. Neměl bych zapomenout, že jsem naši služku, které v té době mohlo být okolo dvaceti let, miloval a ukrutně jsem žárlil na všechny dragouny v červených rajtkách, kteří se jí dvořili. S maminkou jsem každou neděli navštěvoval loutkové divadlo na vojenském velitelství, kde pro děti hráli vojáci pohádky. Dokážete si představit, že by se dnes našel útvar, který by hrál pro děti pohádky? Po představení vyzvedli vojáci vždy nějaké dítě na židličku a vyzvali ho k recitaci. Když mi byly tři roky, tak jsem takto poprvé veřejně vystoupil s kratičkou říkankou: Táta dlouhej, máma krátká, děti jako pimprlátka. Dostal jsem za to mejdlíčko.
Později na mne – co se mých prvních doteků s divadlem týká – mocně působil tehdy slavný pražský komik, „živý Kašpárek“ Vojta Merten, mimochodem spolužák mého otce. Předváděl různé veselé kousky, například utrhl čertovi ocas a hodil jej do publika se slovy, že tady má něco pro maminky. Dnes jej můžeme vidět v některých filmech pro pamětníky. Třeba jako taxikáře v slavném Kristiánovi. Všechny ty návštěvy měly jistě vliv na vznik mé touhy stát se hercem, která se plně projevila o něco později.
Můj otec Gustav a matka Hedvika, rozená Winternitzová FOTO SOUKROMÝ ARCHIV
Horní Jelení
Když jsem chodil do třetí třídy, přestěhovali jsme se asi dvě stě kilometrů od Litoměřic, do východních Čech. Bylo to v době, kdy v Německu nastupoval Hitler, což se začalo projevovat i v našem pohraničí. Vybavují se mi demonstrace nacistů, především jejich pronikavé píšťaly a bubny. Otec si tedy koupil v Horním Jelení, městečku ležícím mezi Chocní a Holicemi, malou továrnu „vláknovku“ vyrábějící dřevitou vlnu, do níž se balily křehké předměty před posláním zásilkou.
V Horním Jelení se nám líbilo. Byly tam kouzelné lesy a rybníky, a i když jsme tam žili vlastně jenom krátce, v dalších letech jsme se tam rádi pravidelně vraceli na prázdniny. Zažil jsem tam mnoho krásných chvil s kamarády – patřil mezi ně Danouš Páral, Jaromír Kaplan, jeho mladší bratr Karel (dnes známý historik) a jejich bratranec Venda, jehož otec byl místním strážníkem, který s bubnem každý den vyhlašoval nové zprávy. Snažili jsme se s kluky opakovaně nacvičit nějakou vlastní divadelní hru, což se nám ale nikdy nepovedlo. Zato jsme dokázali dát dohromady estrádu plnou různorodých čísel, i kouzelnických.
Působili zde čilí ochotníci vedení panem Švecem, místním krejčím. Uváděli hlavně operety, které mí rodiče brali jako dobré osvěžení.
V Horním Jelení jsem také viděl poprvé profesionální divadlo. Jedny prázdniny tam totiž přijela kočovná divadelní společnost. Hráli denně a pokaždé něco jiného – vesměs komedie. Celý měsíc měli plno.
Praha 1938
Asi rok před válkou jsme se přestěhovali do Prahy, kde měl otec zase novou živnost, výrobu zeleninových konzerv. Bydleli jsme na Smíchově v ulici Na Václavce. Naproti na Santošce jsem hrával skoro každý den fotbal, buď s hadrákem, nebo tenisákem. K té době se váže počátek mé náklonnosti k sešívané Slavii. Otec, pravověrný Sparťan, mne ovšem vodil na Letnou, Slavia měla hřiště naproti. Mé fandění Slavii bylo tedy projevem vzpoury vůči otci. Miloval jsem Pláničku, Ženíška… Levé křídlo Puč bydlel dokonce nedaleko od nás, tak jsem ho po zápase s kluky čekal u konečné šestky, a pak v uctivé vzdálenosti doprovázel domů.
Po roce jsme se přestěhovali na Vinohrady do ulice Na Šafránce. Otec opět změnil obor podnikání – tentokrát se zabýval výrobou potítek. Tyto půlměsíčkové kusy látek si ženy přišívaly do šatů v podpaží. V té době jsem se po vzoru maminky začal učit na piano u maďarské klavíristky, slečny Defenzi. Její učitel byl prý žákem Antonína Dvořáka.
Vinohrady mám spojené s pravidelnými návštěvami kin Slávie, Flóra, Valdek, Radiopalác, Na Míčánkách, Na Kovárně, Vzlet a kina Pilotů. Promítala každou sobotu a neděli odpoledne pro mládež za vstupné 1 nebo 2 Kč převážně pokleslé kovbojky s přidanou groteskou na závěr. Díky těmto návštěvám jsem se poprvé setkal s filmy Martina Friče a Otakara Vávry, ale také s Chaplinem, Laurelem a Hardym, Frigem, Haroldem Lloydem, Lupinem Lanem, Patem a Patachonem a ostatními komiky. Bezstarostný život čtrnáctiletého kluka mi ale narušil Hitler…
15. březen 1939
Den okupace si pamatuju přesně. Padal sníh s deštěm, Němci měli ošklivé gumáky, klouzalo to. Nastaly změny – dvojjazyčné nápisy, začalo se jezdit vpravo. O nedělích jsem měl s kamarádem z junáckého oddílu službu na náměstí Bratří Synků a nabádali jsme lidi, aby chodili po ulici správným směrem. V létě jsme ještě jeli s naší Sedmačtyřicítkou na tábor u staňkovského rybníka. Brzy poté byl Junák zakázán.
Nedlouho po vzniku protektorátu začala – přepadením Polska – válka. A nastaly další změny. Maminka si musela přišít na šaty Davidovu žlutou hvězdu. Byly zavedeny lístky na potraviny a textilie, maminka jako židovka měla menší příděly. Také nesměla v tramvaji dál než na plošinu, nemohla do kina, do divadla ani do parku.
Nutno však říci, že z okupace a s ní spojenými represemi maminka jako manželka ze smíšeného svazku vyvázla vlastně velice dobře, na rozdíl od jejích tří bratrů a jedné sestry s rodinami. Bylo jich celkem asi čtrnáct. Všichni odešli do koncentračních táborů, nikdo z nich se nevrátil. Válku přežil pouze strýc Pepa, který si z první světové války přivezl ruskou ženu, a tak byl také chráněn rasově smíšeným manželstvím.
(Pokračování)
Připravil Petr Lanta
Komentáře k článku: Jan Skopeček – Má poslední štace (I)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
