Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Jan Skopeček – Má poslední štace (III)

Osvobození

V dubnu 1945 se Američané dostali asi pět kilometrů od tábora. Tak byl rychle rozpuštěn. Cesta domů byla dramatická, několikrát mi šlo o život. Chtěli mě zatknout vojenští policisté v civilu, protože si mysleli, že jsem německý zběh. Jindy jsem zase v neosvětleném kupé stál mezi osmi ozbrojenými německými vojáky. Já se bál jich a oni mne. Považovali mne asi za fízla. Často jsme přestupovali, jel jsem i na střeše. Mnohé úseky tratě zcela zničily bomby. Musel jsem proto pěšky projít čerstvě vybombardované Lipsko – viděl jsem hořící trosky domů, dodnes si vybavuju ruku vyčnívající z horkého asfaltu… Hrůza!

Doma jsem zjistil, že přicházím včas na pohřeb. Pouhé dva dny před mým návratem zemřel tatínek na nějakou nemoc ledvin. Do rakve dostal můj oblek…

Přišel 5. květen. Ještě jsem se stačil za úzkostného strachu maminky účastnit Pražského povstání. Pomáhal jsem budovat barikády ve Vršovicích a stál na nich se zbraní v ruce. Pak jsme všichni nadšeně vítali Rudou armádu. Voněly šeříky a přišla – jak se později ukázalo zdánlivá – svoboda.

Brno 1945 aneb Profesionálním hercem

Dal jsem si zasloužené prázdniny – odjel do Horního Jelení ke Kaplanům a začal přemýšlet, co bude dál. Bylo mi dvacet a myšlenka na divadelní kariéru mne rozhodně neopustila. Co na tom, že jsem neměl potřebné vzdělání ani žádné kontakty. Pustil jsem se také do tvorby divadelních her. Psát své texty a hry na stroji jsem začal již v deseti letech u otce v kanceláři a od začátku mne tato činnost fascinovala. Rád jsem se k psaní vracel po většinu svého života. Plody mé poválečné múzy ovšem zmizely v nenávratnu a dnes už ani nevím, co jsem vlastně tehdy psal.

V létě jsem v novinách četl inzerát: Lidové avantgardní divadlo v Brně na Výstavišti přijme mladé herce a herečky. Znělo to lákavě – hrát avantgardní divadlo, a ještě k tomu pro obyčejné lidi. Neváhal jsem ani chvíli a hned jsem se přihlásil.

Vzali mě. Konečně jsem byl u profesionálního divadla! Začali jsme zkoušet Višněvského Optimistickou tragédii. Dostal jsem roli Druhého důvěrníka pluku. Byl jsem nadšený. Nadšení ale, bohužel, netrvalo dlouho. Za čtrnáct dní zmatků soubor rozpustili. Zakladatel divadla pan Barčík totiž zjistil, že profesionální scéna vyžaduje peníze na provoz. Byl ovšem velkorysý, vybral z banky věno své manželky a poctivě z něj vyplatil všechny zúčastněné.

Měl jsem v Brně pronajatý byt, zaplaceno jsem měl nadlouho dopředu, a tak jsem se rozhodl, že svou vysněnou divadelní kariéru zahájím tam. Po válce působil v Brně E. F. Burian, tak jsem toho využil a navštěvoval tam jeho představení. Vybavuju si především jeho Krysaře a Tartuffa. Úchvatné inscenace! Vzali mne do Městského divadla mladých v Typosu. Osm z deseti produkcí byly pohádky. Hrálo se dopoledne. Odpoledne a večer se zkoušelo. Moc mne to nebavilo, ale důležité bylo, že jsem konečně herec, že jsem svou profesionální divadelní dráhu začal. A to dokonce poněkud symbolicky: v pravěku… Rolí indiána Knoneba v inscenaci hry Uchvatitel ohně. Nepřátelský kmen zastupoval – mimo jiné – překladatel Josef Balvín (Anong). Členy souboru byly později známé tváře českých a moravských scén – Rudolf Pellar, Květa Fialová (a její sestra Blanka), Lubomír Tokoš, Jiří Dušek, Marie Crhová…

Hrál jsem zde za svého krátkého působení deset rolí – poněkud absurdní obsazení do role tlustého bělocha jsem coby stále ještě vyhublý bývalý vězeň musel řešit polštářem pod kostýmem (Černoušek a opička). Jako strážce pekel v Hloupé káče jsem se poprvé dostal do recenze: Dal se místy svésti ve snaze postavit komickou postavu k přehrání.

Má první „večerní“ inscenace Romance nesentimentální, tvořená ze soudniček, navazovala na válečné divadlo Větrník. Její autor Josef Šmída, talentovaný žák Buriana, přijel na zkoušku asi třikrát, vždy silně alkoholově opojen. Obávám se však, že ani jeho častější účast (byť i v jiném stavu) by neodvrátila silvestrovské fiasko aktualizované verze se závěrečným vypuzením měšťanů dělníky. Premiéra byla zároveň derniérou.

Za pozornost asi nejvíc stála inscenace Král Lávra v režii Svatoslava Papeže, pokus o syntetické divadlo se vším všudy. Jistou chybičkou na kráse bylo mé pozdější zjištění, že její koncepce nebyla originální. Vycházela od Alfréda Radoka, jemuž za války mladý Papež dělal u ochotníků ve Valašském Meziříčí asistenta.

Se souborem spolupracovala slavná choreografka M. A. Tymichová. Do baletu na hudbu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky mne obsadila do role Osla. Osel, bohužel, moc baletu neudělá, jen jsem kýval hlavou a potil se.

Přerov 1946

S velkou radostí jsem na začátku roku 1946 uvítal možnost odchodu do Hanáckého divadla v Přerově, které založil komik František Klika. Zde jsem od konce února hrál úspěšně svou první velkou dramatickou roli, Lennieho v inscenaci O myších a lidech. Ta postava mi byla osobně velmi blízká svou naivní otevřeností retardovaného člověka. Výborným partnerem mi byl sám ředitel Klika, který se zároveň „ujal“ režie, což ovšem znamenalo nahodit aranžmá a dost. Herče, poraď si sám. Nutno ovšem dodat, že Klika roli přijal 14 dní před premiérou, poté, co ji položil herec Pospíšil.

Byl jsem zde ještě studentem Divíškem v Scheinpflugové Okénku. Další dvě postavy – sapéra Vodičku a Komisaře – jsem vytvořil v Klikově velkoryse pojaté dramatizaci Švejka s velkým obsazením, hudbou, projekcí a Klikou v titulní roli.

Po premiérách se mimochodem tehdy chodilo hned domů. Nijak se neoslavovalo jako dnes, nebylo ani kde. V naší práci však vládlo všeobecné nadšení téměř stále. Když do divadla přišli agitátoři KSČ, neváhal jsem – věřil jsem v možnost vytvoření spravedlivějšího světa a stal se spolu s jinými kolegy členem strany. Můj buržoazní původ nikdo neřešil. Otec – vášnivý kapitalista se asi v hrobě obracel.

Herecké Velikonoce

O Velikonocích v tzv. noremních dnech se herci pravidelně scházeli v pražské kavárně Slavia. Byl Zelený čtvrtek roku 1946, já už si připadal jako herec, tak jsem tam jel také.

Objednal jsem si za 1‚50 Kč limonádu. Po chvíli za mnou přišla vysoká štíhlá dívka – Zorka Rozsypalová, která hrála v Horáckém divadle v Jihlavě. Říkala, že má maminku v Kroměříži a viděla mě v představení O myších a lidech. Nabídla mi, že bych mohl přejít k nim. Odcházeli od nich někteří herci, například Jiří Sovák, po kterém jsem převzal některé jeho role. Ale to předbíhám. Dala mi adresu na ředitele a režiséra Jana Strejčka. Tak jsem mu zavolal. Pozval mě do svého bytu, kde jsem mu přednesl monology z Fausta(!) a byl jsem přijat.

Jihlava 1946–1948

V Jihlavě jsem strávil asi dva nejkrásnější roky svého života. Byla to pro mne pravá divadelní škola, navíc s výbornou partou nadšených (převážně) mladých lidí. Není náhodou, že jsme tehdy byli považováni za nejlepší oblastní divadlo. Vytížen jsem byl maximálně – divadlo připravilo za sezonu dvacet premiér, což znamená deset čistých „dvojaček“.

K hraní v Horáckém divadle neodmyslitelně patřily vyčerpávající zájezdy do blízkých i vzdálenějších obcí. V zimě jsme často v noci při návratech museli s lopatou v ruce razit cestu silnicí zavátou sněhem. A každé ráno jsme vesele zkoušeli. Nebrali jsme to nasazení nijak tragicky.

S Věrou Tichánkovou

Aby byl pro začátek dostatečný repertoár, zkoušelo se v létě devět inscenací najednou. Já jsem současně zkoušel tři komedie. Při zkoušení pekelníka Solfernuse v Hrátkách s čertem hned první sezonu jsem se seznámil se svou budoucí životní družkou Věrou Tichánkovou. Na jevišti jsem ji viděl ovšem ještě za války, coby studentku konzervatoře v divadle Na Slupi v inscenaci Usměvavé Musy v lednu 1944. Tehdy mne vůbec nenapadlo, že jedna z těch krásných šikovných holek v antických řízách bude někdy mou ženou.

Měli jsme mnoho společného. Především zážitky z nacistického věznění – Věra byla ke konci války odsouzená za (nepříliš úspěšné) sbírání potravinových lístků pro odbojáře. A jak jsem se s ní blíže seznámil? Po jedné ze zkoušek jsem ji pozval do cirkusu, který tehdy do Jihlavy přijel. Cirkusy byly tehdy velmi oblíbené a já je mám rád dodnes. Během produkce se přihnala silná bouřka. Hromy a blesky šlehaly všude okolo, stan se mocně chvěl. Tiskli jsme se s Věrou k sobě. Produkce musela skončit předčasně – zvířata se plašila. Měli jsme jen jeden deštník – tak jsem Věru doprovodil domů. Ráno již nepršelo…

Věčným starcem

V Jihlavě – ostatně jako celý svůj herecký život – jsem často dostával role mnohem starších, než jsem byl sám. Vůbec mi to nevadilo, naopak. Vždyť v divadle nejde tolik o hercův věk, nýbrž o schopnost se v mladé či staré proměňovat.

Vždy mne okouzlovalo, jak si herci lepí vousy či paruky, nebo si formují nosy a změní se k nepoznání. Mimochodem tato činnost byla dříve běžnou součástí herecké profese. Líčení a maskování jsem prováděl s chutí. Mohl jsem se za to pak na jevišti pěkně schovat. Stávalo se, že mne ani blízcí známí nemohli poznat. Milovníky jsem hrát rozhodně nemohl, styděl bych se. V kůži staříka jsem se cítil mnohem lépe. Hrál jsem zde – sotva dvacetiletý – mimo jiné starého Ekdala v Divoké kachně, zdegenerovaného šlechtice Milonova v Ostrovského Lese, Sganarela v Molièrově Lékaři proti své vůli. Mou častou partnerkou bývala výborná komička Marie Lišková, ročník 1891…

Skoč, Ivane, skoč!

Každá nová role byla malým dobrodružstvím, zkoušel jsem zvídavě své herecké možnosti a mantinely. Setkal jsem se poprvé se Shakespearem v Antoniovi a Kleopatře (Enobarbus). S touto inscenací jsme jeli do Brna a jeden kritik o nás napsal: Není tu stopy po konvenci. To je příklad, který by si divadelní Brno mělo pamatovat. Dobré ohlasy sklidil také Kavkazský křídový kruh, kde jsem v pohybově sošné stylizaci hrál vrchního soudce Ču-ču. Se sebou jsem sice nebyl moc spokojený – ani ryba, ani rak –, ale tato černošedobílá inscenace byla natolik úspěšná, že jsme s ní jeli do Prahy.

Někdy to vytváření postav šlo ztuha a zůstal jsem u obyčejných šarží – třeba v Sedlákovi v Mahenově V Pastis hostujícím slovenským režisérem Milanem Ivákem. V tomto případě jsem trápení herce popsal v programu. Tuto možnost – využití mé radosti ze psaní – jsem uplatňoval i v dalších letech.

(Pokračování)

• Autor: Petr Lanta
• Publikováno: 7. března 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Skopeček – Má poslední štace (III)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ