Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Jan Skopeček: Má poslední štace (VIII)

Jan Grossman a spol.

Po toužebně očekávaném odchodu Burdy do důchodu se v roce 1982 stává ředitelem Divadla S. K. Neumanna herec Václav Mareš. Burda ještě málem stihl z divadla vyhodit mou Věru, která se ale nedala a s divadlem definitivně skončila až v roce 1986. Dobrovolně.

Mareš, který přišel do Libně v roce 1968 z Divadla Na zábradlí, na rozdíl od svého předchůdce divadlu rozuměl. Soubor postupně obohatil o nové herecké osobnosti z oblastí. Atmosféra v divadle se i v souvislosti s uvolněním ve společnosti zlepšila a osmdesátá léta byla umělecky lepší než předchozí dekáda. Přesto se už žádný libeňský zázrak nekonal.

Dle mého nás pozitivně zasáhla i roční rekonstrukce divadla. Kvůli ní se hrálo třeba ve foyeru, kde vznikla výborná intimní inscenace Otty Ševčíka Dvanáct rozhněvaných mužů v hlavní roli se Zdeňkem Ornestem jako Porotcem č. 8. Já byl č. 9 – důchodce s občasnými záchvaty nevolnosti, který ale pohne jednání z mrtvého bodu.

Nejosobitější režijní rukopis měl ale bezesporu Jan Grossman, který k nám přišel v roce 1983. Navíc obsáhl vše – od antiky, přes Čechova k absurdnímu divadlu. Na rozdíl od Krejči, vždy vybaveného pečlivě vypracovaným scénářem, působil při zkoušce, že ho daný nápad právě napadl. Přesto byl pro mne Krejča během zkoušek přesvědčivější, jako by věděl víc a přesněji, co hledá a co chce inscenací říct. Ovšem mohu se v tomto úsudku mýlit, neboť s Grossmanem jsem tolik nepracoval. Jeho žena Marie Málková byla bezesporu půvabná a velmi nadaná, nejlépe ovšem hrála, když ji nerežíroval její muž. Bylo mezi nimi těžko vysvětlitelné napětí, které jsem přikládal jejich trochu uvolněnému životnímu stylu. Když pak při zkoušení Grossmanovy inscenace hry Massima Bontempelliho Naše Dea (1985) bez vysvětlení přestala chodit na zkoušky, skvěle ji zastoupila Marcela Nohýnková.

Zajímavé role mi nabídli i režiséři Pavel Háša a Jan Novotný. První uměl skvěle lehčí žánry (Postel pro hosta, Charleyova teta – v té jsem ovšem nehrál), druhý působivě inscenoval například dramatizaci krásného románu Gruzínce Nodara Dumbadzeho Zákon věčnosti plnou politických narážek. A tak se nešetřilo potleskem na otevřené scéně.

V Libni též působil Jan Nebeský, zvláštní to zjev. Poněkud jsme se míjeli, jeho práce ale rozhodně stály za pozornost. Skvělé byly a rád vzpomínám například na Ibsenovy Přízraky.

Libeň po listopadu 1989

Osmnáctého listopadu 1989 jsem ráno v šest hodin přijel vlakem z Ostravy, kde jsem dotočil Fidlovačku. Nemohl jsem pochopit, proč nejsou na stáncích noviny. Netušil jsem nic – část dne jsem pak prospal. Když jsem přišel večer do divadla připraven hrát v Idiotce, inscenaci, kterou nezvládl dokončit excentrický filmař Jiří Krejčík, tak jsem se od kolegů dozvěděl, že dnes nehrajeme…

Ten večer začalo období besed a diskusí s publikem. Jezdil jsem po fabrikách, vystupoval na náměstích. Velkým příznivcem cinkání klíčů a kolektivního pění hymny ale nejsem. Nebyl jsem ani na Václaváku, ani na Letné. Vím, že po euforii přichází vždy zklamání a vystřízlivění. Dobře si pamatuju rok 1938 a demonstrace na obranu republiky. I na květen 1945 a nadšené vítání sovětských tanků… Nemluvě o roce 1968.

Všeobecné proměny společnosti poznamenaly i naše divadlo. Coby člen komise jsem pomohl zvolit ze šesti adeptů nového ředitele Jana Hyhlíka. V náročném období vydržel pouze dvě sezony. Ředitelem se pak – v roce 1992 – stal Petr Kracik. Byl mladý, talentovaný, iniciativní a ctižádostivý – dobrá kombinace pro počátek nové éry divadla přejmenovaného na Divadlo pod Palmovkou. K oživení souboru jsem snad trochu napomohl i já, tehdy již hrající důchodce. Přizval jsem k nám totiž Kamila Halbicha, kterého jsem viděl v absolventském představení DAMU. Udělal na mne velký dojem, včetně skromného vystupování mimo jeviště.

Kracikovy první inscenace nebyly vůbec špatné. To ještě věřil v možnosti autentické divadelní výpovědi a dával divadlu vše, co mohl. Vznikl tak Peer Gynt s excelujícími Jiřím Langmajerem a Miroslavou Pleštilovou nebo Hamlet se skvělými Kamilem Halbichem a Simonou Vrbickou. Později se Kracik, bohužel, začal více koukat po penězích a ženách, divadelní ideály šly poněkud stranou. Mrzelo mne to, vždyť šlo – a věřím, že stále jde – o tak talentovaného a schopného divadelníka. Vzniklo tu ale mnoho pozoruhodných inscenací jiných režisérů, ovšem to už jsem divadlo pomalu opouštěl.

Nemoc

V roce 1995 uspořádalo libeňské divadlo monstrpodnik – turnaj herců a lidí od kultury ve stolním tenisu. Já, v mládí aktivní hráč ping-pongu, tehdy ale silný kuřák, jsem nastoupil v klubu divadla v bizarním triku s Marilyn Monroe (dar od dcery) k exhibičnímu utkání s dvojnásobným mistrem Evropy Milanem Orlowským. Za stavu 0:6 jsem se sehnul pro míček a… Víc si nepamatuju…

Prý se chvíli nic nedělo. Přítomní se bavili, mysleli si, že bezvědomí krásně hraju. Až když to bylo podezřele dlouhé, tak mne začali oživovat.

Tak jsem se poprvé v životě vezl vleže v sanitce do nemocnice, kde jsem zůstal několik týdnů připoután na lůžko. Celý život jsem se přitom snažil držet zásady, že herec je buď mrtvý, nebo živý. Do té doby se za mne muselo zaskakovat pouze dvakrát – poprvé, když jsme hráli v žižkovské Akropoli Setkání na Labi. Tehdy se mi udělalo opravdu zle. A podruhé v Libni. To se hrála Irkutská historie a do divadla přišli filmaři, že mne nutně a ihned potřebují. Tak za mne zaskočil Lohnický.

Má spolupráce s StB

Následující měsíce s několika kolapsy a lítáním po doktorech ukončila operace srdeční chlopně 19. března 1996. S pomocí lékařů, sester a Věry jsem se postupně dostal zase do kondice. V létě jsem se na měsíc vydal do Lázní Poděbrady, chodil na procedury a dlouhé procházky. Celkem jsem se nudil. Jednoho dne jsem ovšem na chodbě lázeňského domu našel zvláštní letáky se jmény agentů a důvěrníků StB. Mezi několika známými jmény jsem objevil to svoje. Souhlasilo i datum narození, jen „současná působnost“ v Národním divadle byla mylná – ale to byl detail. Otřáslo to se mnou. Vzpomněl jsem si, že někdy po listopadu 1989 se mne jeden kolega ptal, zda vím, že jsem v seznamu agentů StB. Tehdy jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Teď už to ale vypadalo zle.

Začal jsem pátrat ve své paměti – s StB jsem do styku skutečně přišel. Nejprve mne někdy v půlce sedmdesátých let předvolali do Bartolomějské ke svědecké výpovědi. Ptali se dost nesmyslně na známé skutečnosti – Čím byl váš otec? Jak se dcera dostala do Francie? – a podobně. Asi po dvaceti minutách někdo strčil hlavu do dveří a vyzval přítomné vyšetřovatele k telefonu. Pousmáli jsme se všichni. V místnosti jsem zůstal sám i se svými materiály v deskách, neměl jsem ale odvahu se do nich podívat. Asi za půl hodiny se jeden vrátil, říká: Můžete jít, když vás budeme potřebovat, ozveme se.

Ozvali se. Dostal jsem krycí jméno „Franta“. K čemu to sloužilo, jsem nechápal. Když volali k nám domů, chtěli „Frantu“. Zvedla-li telefon tchyně či Věra, docházelo k nedorozumění. Říkaly totiž, že zde žádný Franta nebydlí. O mých „kamarádech“ z StB jsem doma nikdy nic neřekl. Ani kolegům.

Schůzky se konaly v neformálním prostředí restaurace Radiopalác, většinou po nějaké premiéře či druhý den po jejich návštěvě našeho divadla, aby bylo o čem mluvit. Bál jsem se tam nepřijít – ale zároveň jsem si říkal, že nic nepodepíšu, a taky jsem nic nepodepsal. Kávu a zákusek vždy zaplatili oni. Nevím, co z našich schůzek mohli mít, svědomí mám čisté. Setkávali jsme se tak čtyřikrát, pětkrát do roka. Jeden z nich chodil do divadla zvlášť rád. Chlubil se, že hrál v jednom filmu. Bylo to vždy takové „přátelské“ povídání o předchozím divadelním představení a také o filmech a televizi. Více je zajímal Lohniský a mladý Faltýnek. Proč, to nevím. Vzpomínám si, že jsem jim řekl, že Lohniský je „blázen“. O politice ani mé dceři a Francii jsme se nebavili. Jednou se mě ptali, jestli mám doma video. Říkám, že ne. A oni: To je škoda, my bychom vám půjčili krásný pornofilm o Caligulovi. Také jsem se přiznal, že jsem si od kolegy půjčil a přečetl Souostroví Gulag. Jak jsem později zjistil, StB na mne – či se mnou? – vedla svazek celkem jedenáct let.

Umístění v seznamu mi začalo vstupovat do života. Ozvali se mi z produkce seriálu Vyprávěj, že mne nutně potřebují a že mi posílají scénář. Dodnes na něj čekám. Vystřihli mne z většiny záběrů posledního Kachyňova filmu Cesta byla suchá, občas mokrá (2003). Nikdo mi nevysvětlil proč. Podobných trapných situací jsem zažil více. Abych jim předešel, rozhodl jsem se jednat. Podal jsem po vzoru Jiřiny Bohdalové žalobu na ministerstvo vnitra. Proces byl zahájen 13. srpna 2005 a ukončen 13. září 2005. Jeden ze zaměstnanců StB například u soudu vypověděl: Forma spolupráce byla čistě formální. Žalobce mi nikdy nic závažného nesdělil. Věděl, že pracuji pro StB, takže si dával pozor, aby mi něco neřekl. Na rozsudek jsem naštěstí nemusel dlouho čekat – jeho znění mne, doufám, navždy v této záležitosti očistilo. Jasně z něj vyplývá, že jsem jako spolupracovník StB byl evidován neoprávněně… S kaňkou komunistického fízla neumřu!

S touto kauzou je spojena fáma, kterou šířili někteří kolegové (ne z libeňského divadla) – prý jsem měl za úkol sledovat Václava Havla, neboť jsme bydleli v letech 1970–1980 u Jiráskova mostu v domě, který patřil a dnes asi znovu patří Havlovým. Měl jsem ten byt dostat od StB. Potíž je v tom, že v daných letech Václav Havel v onom domě vůbec nebydlel, žil tam jeho bratr Ivan.

Život po životě

Nesmysl o mé spolupráci s StB snad zcela vyvrátilo mé obsazení do role komořího Osvalda v premiérové inscenaci Havlova Odcházení v Divadle Archa v roce 2008 (Havel mimochodem býval častým návštěvníkem libeňského divadla v jeho slavné éře). Tímto jsem dovršil svou dlouholetou kolekci komorníků. Měl jsem také díky tomu možnost pracovat se synem Alfréda Radoka, jehož smysl pro divadelnost jsem v šedesátých letech obdivoval, ale nikdy jsem se s ním na jevišti, bohužel, nesetkal. David je ovšem talent po tatínkovi.

Mou úplně poslední divadelní štací se stalo Divadlo Company.cz – pro spolupráci s mladou partou okolo režisérky Evy Bergerové mne získal bývalý kolega z DSKN Honza Novotný. Nabídl mi roli v inscenaci Údolí včel režisérky Evy Bergerové. Přijal jsem ji rád. Jednak jsem bydlel blízko a navíc mne lákalo pracovat s mladými lidmi. Postava otce se mi líbila. Setkal jsem se také díky ní na scéně se synem mého zesnulého dlouholetého kolegy a přítele Miroslava Nohýnka Kryštofem. Musím se ale přiznat, že působení v tomto souboru mne trochu zklamalo. Zvlášť po přesunu ze Strašnic do Divadla Komedie se z něj vytratila radost z divadelní práce a zbyla jen zoufalá snaha přežít. Ta pro dobré divadlo nestačí.

A tak skončil můj herecký život. I přes různé obtíže jej hodnotím jako naplněný. Dělal jsem co nejlépe to, k čemu jsem se cítil předurčen.

 

P.S. Dnes se spousta divadelníků, podobně jako mnozí jiní lidé této společnosti, žene jenom za penězi a rychlou slávou. Nechtějí si přiznat, že by za jejich dílem měla být znát také práce a v jejich tvorbě kvalita. Neškodilo by občas se zastavit a připomenout si, jaké oběti dokázali herecké profesi přinést ti, kteří chodili po divadelních prknech v minulosti. Snad jsem k této řadě alespoň trochu přispěl. Na shledanou na prknech jiných světů. Kdo ví ovšem, zda jsou, kde a jaké…

(Konec)

• Autor: Petr Lanta
• Publikováno: 24. května 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Skopeček: Má poslední štace (VIII)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ