Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Jan Vodňanský: Nesouřadné vzpomínky (I)

Vzpomínání Jan Vodňanského jsem nahrával na diktafon na jaře 2019. Pohybovali jsme se spolu napříč časem, a tak jsme nesouřadně zaznamenali vzpomínky na léta normalizace, postřehy z už svobodných roků devadesátých, řeč byla i o Vodňanského verzi Vest pocket revue V + W, o řadě jeho skladatelů a tak dále. A tak dále.

Můj 17. listopad

Věděl jsem, že je to povolená studentská demonstrace, a o dvanáctiletého syna Tomáše, který na ni šel se svojí maminkou Jitkou, jsem se nebál. Přece jen absolutní šílenec by poslal policajty s obušky v tak památný den, Mezinárodní den studentstva. Měl jsem už dlouho naplánovaný jiný program. Režisér Jan Kačer, který po dlouhé pauze mohl opět režírovat v Praze, mě pozval do vinohradského divadla na svou inscenaci Urmefista. O přestávce dva chlapci ve svátečních oblecích a v doprovodu jakéhosi funkcionáře přednesli zdravici – vzpomínku na Jana Opletala. Po představení rychle domů do Holešovic a vstávat ve čtyři ráno, abych v pět stihl autobus do Bratislavy, kde jsem měl v deset dopoledne oprašovačku s divadlem GUnaGU na náš Federálný textappeal. Slováci snadno chytali vídeňskou televizi a od nich jsem se dozvěděl o masakru na Národní třídě. Večerní představení proběhlo v atmosféře blížící se vzpoury. Druhý den rychle do Prahy, kde jsem měl večer hrát s některým ze svých souborů. Ale to už se v pražských divadlech stávkovalo. Tenkrát jsem vedl dost zběsilý život, měl jsem asi deset různých představení, na Slovensku vedle toho texteappelu ještě společný program s divadlem GUnaGU, dva pořady s Přemyslem Rutem a jeden ve Viole, který si na Pražském kulturním středisku vydupal šéf Violy dr. Justl. A k tomu Večer rozpadlých dvojic, který jsme s Petrem Skoumalem a další rozpadlou dvojící Burian–Dědeček hráli v Junior klubu v Praze na Chmelnici. Koncem osmdesátých let se totiž ledy poněkud hnuly. Mladí funkcionáři a správcové klubů a zájezdových pódií už chytali perestrojkový vítr z Moskvy a domluvili se, že na okraji může být Vodňanský povolený, pro začátek alespoň pro děti… No ale kdy končí takové dětství? To už si pořadatelé rozhodli po svém.

V Bartolomějské

Na šikmé ploše zákazů jsme se s Petrem Skoumalem ocitli v roce 1974. Tehdy z Činoherního klubu „byli odejiti“ Jaroslav Vostrý, Jan Kačer a Leoš Suchařípa. Po světové ostudě s likvidací Divadla za branou se ovšem vedoucí soudruzi rozhodli firmu Č. K. zachovat. Nám řekli, že jsme spíše zpěvohra a z názvu Činoherního klubu plyne, že tam žánrově nepatříme. A převedli nás do hudebního divadla Ateliér, které stejně jako Činoherák spravovalo Státní divadelní studio. Připravili jsme s Petrem nový program Králíci pokusný a uváděli ho téměř rok, když mi najednou volali z Ateliéru, abych tam rychle přišel: Pane Vodňanský, my jsme moc rádi, že u nás hrajete, pokaždé je vyprodáno a bylo by škoda, kdyby to mělo skončit. Byl tu nějaký příslušník z Bartolomějské a zabavil všechny vaše scénáře. Tak vám doporučujeme, abyste na tu policii zašel osobně a zeptal se jich, co proti vám mají.

To se odehrálo v pátek a já se hned v pondělí ráno chystám, že do Bartolomějské zajdu. Už mám ruku na klice a vtom zvoní zvonek. Otevřu a hle, na chodbě komando, ptají se, jsem-li to já, a že si pro mě jdou. Říkám: To je výborný, zrovna jsem k vám chtěl jet tramvají a teď mě odvezete autem. Situace jako ze Švejka. V Bartolomějské mě posadili do nehostinné místnosti ke stolu naproti takovému staršímu soudruhovi, který vypadal jako dělnický kádr z padesátých let. Ti dva zatýkající zůstali stát u dveří. Čekal jsem, že na stěně bude viset obraz prezidenta. Ale ne, byl tam jediný obrázek, perokresba Felixe Edmundoviče. Dzeržinského. To mě zaujalo. Říkal jsem si, to jsou hoši, kteří ctí tradici. A onen dělnický taťulda celkem smířlivě povídá: Pane inženýre, my tady máme řadu připomínek k vašim veřejným vystoupením. A začal číst seznam mých údajných prohřešků. Že podrývám vedoucí úlohu strany a vlády, vztahy se Sovětským svazem a ostatními státy Varšavské smlouvy a – to mě fascinovalo – také proces uvolňování našich vztahů s Německou spolkovou republikou.

Bylo mi jasné, kolik asi udání na mě s Petrem muselo přijít, když spolu hrajeme tak dlouho. Ale to Německo, ať jsem pátral v paměti, jak jsem pátral, mi jasné nebylo. A taťulda blahosklonně pokračoval: Tady dole nám to podepište a můžete jít domů. Řekl jsem, že tohle jim podepsat nemohu. Zpíval a hrál jsem v Činoherním klubu a jinde také ve veřejném divadle, mám spoustu svědků, že to není pravda, osvětlovače, zvukaře, a mé improvizované komentáře pravidelně chodili kontrolovat náměstci ředitele Státního divadelního studia.

Taťulda se pobaveně usmál: To nás nezajímá, protože to jsou svědectví lidí vašeho druhu. Podíval jsem se na Felixe Dzeržinského na stěně, jestli tam pořád visí a jestli se nezbláznil jako ten vyslýchající soudruh, a pravil jsem: Pokud tomu rozumím, naše zákony nerozdělují svědeckou věrohodnost občanů na druhy. Tady jsem mohl skončit a výslech by se zřejmě dál odvíjel v tom víceméně nudně zdvořilém duchu. Jenže jsem udělal čárku a pokračoval: A váš tón mi nepříjemně připomíná dikci padesátých let. Soudruh vstal, opřel se o stůl, několikrát se mu nahrnula krev od paty k hlavě a zpět a zařval jako tur: Ty cucáku, co ty víš o padesátých letech? A už letěla dělnická pěst proti mému obličeji. Od dveří přiskočil jeden z těch zatýkajících a zastavil ji těsně před mou tváří. Tatík zase usedl za stůl a vše se opět linulo v úmorně nudné atmosféře. Vy s námi musíte spolupracovat, na to je zákon… A tak podobně.

Dvě stě tisíc sovětských psů

Najednou se přede mnou objevil jakýsi frajer, který měl prokvetlou a pomádou na spáncích přimázlou hřívu jako bývalý prezident Antonín Novotný, jemuž se říkalo schöne Tony. Na sobě vínovou košili se stříbrnou kravatou. Vypadal, jako by zrovna přišel z nějakého baru, v němž strávil noc. Okamžitě jsem pochopil, že má za úkol mě vyprovokovat, aby si mě tam mohli nechat. Pravil: Pane inženýre, vy si myslíte, že se vrátí rok 1968, ale on se nikdy nevrátí. A toužebně očekával, že řeknu něco jako: Vrátí a pak vás budeme věšet. Mlčel jsem, nereagoval jsem ani očima a pohled jsem upřel na Felixe Edmundoviče, jenž jediný v té místnosti měl inteligentní tvář. Pokračoval: Pane inženýre, vy si se Skoumalem myslíte, že jste Voskovec a Werich, ale vy nejste ani Voskovec, ani Werich a i je za první republiky zakazovali, já na ně šel ve Slaným a byli tam zakázaný! Mé reakce se nedočkal, a tak přiskočil příslušník, co mě zachránil před úderem pěstí. V ruce vytržený list ze scénáře, který zabavili v Ateliéru. Byly na něm mé verše:

Co tu dělá každé z těch telat

Která tu nemají co dělat

Kdo je as pozval na můj koktejl

Jaký to pubertální vtip

Nemluví, netančí,

Jen se motaj

A nikdy nechutná jim líp

Nebaví je invektivy

Ani pikantní dvojsmysly

Ničemu se nepodiví

Jejich ret vždy povislý

Co tu dělá každé z těch telat…?

Příslušník začal vítězoslavně křičet: No, kdo je as pozval, kdo je as pozval? Koho jste tím myslel? Sovětská vojska! Opáčil jsem: To jste řekl vy! Potom vytáhli jedno z udání, že prý jsem v Činoherním klubu vyzýval dvě stě tisíc sovětských psů, aby vyběhli do ulic a rozsápali své pány. To mě pobavilo nejvíc. Vstal jsem a říkám: Pánové, já vám předvedu, jak ten můj komentář skutečně zněl. Byl o tom, že si lidé pletou pojmy psychologie a kynologie. A že tedy navrhuji nový obor psychokynologie, protože naši psi jsou už hodně kultivovaní. Mají bohatou a pestrou psychiku a cedulky s nápisem Sem nesmíme! roznášejí do obchodů a rozvěšují je tam sami. O sovětských psech v něm nebylo ani slovo. Takže jim zase sklaplo. Znovu se objevil prošedivělý frajer, napřed se lekl, že stojím a oni sedí – asi nebyl na odposlechu a nevěděl, že jsem zvyklý své komentáře přednášet vestoje. Když se uklidnil, tak na mě zkoušel další provokace, ale marně. Nakonec jim nezbylo než mě propustit. Celkem to trvalo pět hodin. Večer jsme měli hrát před vyprodaným hledištěm Králíky. Když se ředitel Státního divadelního studia Cmíral dozvěděl, že jsem u výslechu, představení okamžitě zrušil: Z technických důvodů.

Zlatej člověk

Soudruha Cmírala z ředitelské funkce odvolali a ve Státním divadelním studiu se dočasně chopila moci vláda náměstků. Jedním z nich byl Miloš Vojta, redaktor Tvorby a překladatel z bulharštiny. Když nás poprvé povolal k pohovoru, čekali jsme v předpokoji, jeho sekretářka nám uvařila kafíčko a konejšila nás: Víte, soudruh náměstek je zlatej člověk, on pro vás udělá všecko. A opravdu, chválil nás, jak je pokaždé vyprodáno, jak minimální náklady na naše představení mají a jaká by to byla škoda, kdybychom nesměli hrát: Jenom by to chtělo něco malinko ve vašem scénáři nahradit. Třeba tady: „Zlehýnka, zlehýnka hladím žabkám stehýnka…“ – to je přece frivolní, že? Anebo by to chtělo přeložit ty slovenské reportáže do češtiny. Přece jen by se to mohlo dotknout významných slovenských soudruhů působících v Praze. Tato oblbující hra na povolení/nepovolení trvala půl roku. Technicky přijmout změny samozřejmě šlo, ale věděli jsme, že představení hodně ztratí na půvabu. Na něco jsme přistoupili, na něco ne. Párkrát jsme tu upravenou verzi směli odehrát, v další sezoně byl novým ředitelem Státního divadelního studia jmenován bývalý železničář Budlovský, který nás opět okamžitě zakázal. Prý nejvíc ze všech nenáviděl Jiřího Suchého a nás. Nevím už v jakém pořadí.

Mimozemšťan

I Budlovský byl zanedlouho odvolán a přesunut do pozice, která pro něj určitě byla vhodnější – organizátor státních pohřbů na ministerstvu kultury. Nový ředitel Petřík, který byl do Státního divadelního studia povolán ze stejné funkce v Souboru písní a tanců, rozhodl, že původní, necenzurované Králíky sehrajeme v Ateliéru pouze pro něho. Hrát představení, které počítá s reakcí publika, pro jednoho diváka byl ovšem problém. A tak zkušený profesionál Skoumal, pociťuje trapnost té produkce, po té či oné básni či komentáři řekl: Tady obvykle bývá potlesk nebo smích. Petřík se nezasmál ani jednou, ale tušili jsme, že ještě nic není ztraceno. Pozval nás do kanceláře divadla a pravil: No, pánové, bylo to pěkný, nechápu, co proti vám mají, od příštího týdne to budete hrát pro diváky. Tehdy už režim vyvolával všeobecnou hysterii vůči signatářům Charty, někteří z nich patřili k našim pravidelným divákům. Dívali jsme se na něj jako na nějakého mimozemšťana.

Jenomže Charta nás přece jen dostihla. Povolalo si nás vedení divadla Ateliér: Pánové, na soudruha ředitele Petříka je nátlak, aby vás zakázal, protože jste podepsali Chartu anebo jste se účastnili nějakého tajného jednání. Je to pravda? – Není. A někdo z vedení náhle zazářil téměř geniálním nápadem: Výborně, já vím, co uděláte. Půjdete na ministerstvo vnitra a tam si necháte vystavit potvrzení, že jste Chartu nepodepsali. V ten okamžik jsme se s Petrem upřímně zasmáli, jako jediní v té kanceláři. To „tajné jednání“ byl totiž veřejný občanský obřad. Estébácké kamery nás oba zachytili na pohřbu prvního mluvčího Charty profesora Jana Patočky, ale to by nám na tom vnitru asi nepotvrdili.

(Pokračování.)

• Autor: Jan Vodňanský a Jan Kolář
• Publikováno: 7. ledna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jan Vodňanský: Nesouřadné vzpomínky (I)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ