Jana Machalická se v Lidových novinách pustila…
Jana Machalická se 9. června v Lidových novinách pustila do režiséra Jiřího Adamce, který podle ní v rozhovoru pro Mladou frontu DNES překonal císaře domácích oportunistů Otakara Vávru. Připomněla Adamcovy konformní práce z dob totality, její hněv bych však rád trochu zmírnil. Jiří Adamec je muž provozu. Chleba je pro něj vždy o dvou kůrkách. Komunistický režim byl ideologický jako ten dnešní. Oba jsou tudíž stejné. Muž provozu slouží neideologicky jako například řidič, modelka nebo zpěvák popmusic: profesionálně koná, co se mu uloží. Někdo jezdil u zločinců, někdo jim předváděl toalety nebo zpíval. Teď pracuje pro nové zaměstnavatele. Vyčítat mu to je nelogické jako mít člověku za zlé, že postrádá tělesné orgány, které mu nenarostly. Mravní cit je boží dar.
K číslu z 29. června připojily Divadelní noviny velký rozhovor Richarda Ermla s Vlastou Chramostovou. Kromě jiného v něm výstižně pojmenovala meze obdivných pocitů vůči šedesátým létům: …v temné kobce, kde se dusíte, otevře někdo malé okýnko, ale zároveň: … užívali jsme si zasloužený úspěch a nevěděli, že ty temné kobky…stále přežívají. Nejhlouběji mě však zasáhlo její osobní lidské vyznání: Topila jsem se v tom nejbouřnějším čase svého života, … a když … pak někdo vám podá ruku, tak se neptáte, jak vypadá, kolik mu je let, kolik vydělává měsíčně, ani jaké má politické názory nebo jak to má se ženskými. Na nic takového nemáte potřebu ani příležitost se zeptat, zato o tom člověku víte to hlavní. A na tom se teprve staví dlouholetý vztah. Tuto moudrost umím jen citovat, ne komentovat.
Zatímco minulo dvacáté výročí pádu komunismu a nic ani vzdáleně nenaznačuje, že by se chystala obdoba německého „sporu historiků“, který zhruba dvě desetiletí po porážce nacismu přerostl v celospolečenskou diskusi o chování předchozích generací za nacistické diktatury, může český čtenář s velkým prospěchem číst aspoň román Jana Balabána Zeptej se táty. Je situován do rodinného prostředí a klade otázku, kterou si společnost jako celek zatím nepoložila. Autor je evangelicky přísný, ale nepropadá moralizování. Podává svědectví mimo jiné i sám o sobě. Chápu jeho dílo jako zápas, na jehož konci je odpuštění, ale jeho předpokladem je vědomí minulosti nebo aspoň její úplný obraz, ne ohleduplné zamlčování. Balabánova předčasná smrt je pro českou literaturu nenahraditelná ztráta.
S tématem chování za diktatury úzce souvisí historie české skryté církve, nestrukturovaného hnutí, kterým se někteří katoličtí věřící bránili komunistickému likvidačnímu útlaku. Jiří Hanuš ve 3. čísle časopisu Kontexty v článku Skrytá církev po dvaceti letech popisuje některé konfliktní momenty v její historii a evokuje řešení, které po převratu zvolila česká katolická hierarchie zejména vůči reziduím činnosti biskupa Felixe Davídka: ženatí kněží tajně vysvěcení museli buď přejít do obnovené církve řeckokatolické, nebo se výkonu kněžského úřadu vzdát. Kněžství žen přijavších svěcení bylo zneuznáno. Naděje ve velkou liberalizaci skončily. Aktivisté skryté církve sklidili vedle díků i kritiku, kněžští kolaboranti milostivé mlčení. Hanuš nesoudí, ale dává čtenáři příležitost k porozumění.
Komentáře k článku: Jana Machalická se v Lidových novinách pustila…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
