Jana Návratová: Spojení tance a filmu je osudové
Rozhovor s ředitelkou Festivalu tanečních filmů (11.–13. května v Kině Světozor)
Proč jste se rozhodli v roce 2009 bienále Festival tanečních filmů založit? Má nějaký předobraz v zahraničí?
Za vznikem festivalu byla touha podělit se o zážitky z filmů, které byly, a jsou, těžko dostupné. Běžná kinodistribuce je nešíří, televize nenabízí, internetem se k nim dostanete většinou v podobě teaserů. Chtěli jsme, aby diváci viděli filmy jako Enter Achilles, Strange Fish nebo Pina 3D.
Spojení tance a filmu je náročné, ale nějak osudové. Vyprávět obrazem bez opory ve slovech, jen gesty, pohyby, rytmem – tak film přece začínal! Začínal jako choreografie na plátně a jeho tvůrci museli hodně přemýšlet nad obrazovou syntaxí. To platí dodnes. Tanec přidává do filmu rozměr krásy, neobvyklosti, poezie, chcete-li. Náš festival má proto motto: Tanec a film jsou si souzeny. Tomu prostě věříme.
V zahraničí jsou festivaly tanečních filmů poměrně běžné, některé jsou opravdu velké – například Cinedans v Amsterodamu nebo Dance Film Festival v San Franciscu.
Co mohou návštěvníci na letošní přehlídce vidět?
Letos uvádíme dva velké dokumenty. Jedním z nich je dokument Mr. Gaga o izraelském choreografu Ohadu Naharinovi. Film natočil známý dokumentarista Tomer Heymann. Snímek se rodil dlouho a složitě, do jeho podpůrné crowdfundingové kampaně se zapojila i Natalie Portman. Tomer Heymann o tom bude osobně divákům vyprávět – je hlavním hostem festivalu.
Dokument, který natočil, je skutečná senzace, podařilo se mu přenést na plátno Naharinovo podmanivé charisma a odkrýt jeho dosud málo známý životní příběh. Pozorovat Naharina při práci je skoro hypnotické.
Druhý film A Living Space diváky přenese do Watermill, což je venkovské sídlo režiséra Roberta Wilsona kousek od New Yorku. Každé léto sem Bob Wilson zve umělecké talenty z celého světa, včetně těch tanečních. Uzavřená umělecká komunita, v níž jsou i velké hvězdy, jako choreografka Lucinda Childs, režisér Jim Jarmusch, hudební duo CocoRosie a řada dalších, tu společně tvoří, ale také fyzicky pracuje jako na táboře. Mladý český režisér Jakub Jahn s kameramanem Davidem Markovičem měli možnost 50 dní sledovat život ve Watermill. Jejich svědectví o tomto kreativitou a emocemi nabitém živém prostoru je zcela unikátní.
Co podle vás patří mezi vrcholy letošního ročníku?
Kromě velkých dokumentů, které mohou vidět diváci v jedné jediné projekci, nabídneme kratší formáty tanečních filmů sestavené do kurátorovaných bloků. Novinkou bude, že filmové kolekce budou komentované. Tak například kolekcí věnovanou streetu provede Wahe, což je velká taneční osobnost z oblasti hip hopu. Nebo vysvětlíme například pozadí krátkých dokumentů, v nichž je tanec nástrojem vhledu do určité společenské nebo psychologické problematiky.
Festival také vyhlašuje Cenu Maya, můžete o ní prozradit více?
Jde o námětovou cenu, jíž chceme podnítit vznik tanečních filmů. Můžu prozradit, že se do soutěže přihlásilo 14 konceptů, že cenu finančně podpoří nově vznikající Kyliánův nadační fond vedený Natašou Novotnou, že se k námětům vyjádří sám Jiří Kylián a že vítěz získá finanční a technickou podporu k realizaci své „vize“.
Vznikají v České republice kvalitní taneční filmy nebo filmy o tanci?
Tanečních filmů, resp. dance for camera filmů vzniká málo. Jak jsem už zmínila, je to náročná disciplína, která nemá odbyt na „trhu“. Nicméně filmy vznikají. Festival tanečních filmů se od svého vzniku snaží tvorbu dance for camera podporovat. Navázali jsme spolupráci s FAMU a pravidelně pořádáme workshop Tanec a kamera. Letos to bude už po páté. Jde o intenzivní týden natáčení, střihu i postprodukce pod mentoringem významné režisérské osobnosti – letos to bude David Hinton. Díky workshopu vznikla za historii festivalu asi dvacítka filmů, některé se dočkaly uvedení i ocenění na zahraničních festivalech.
Ráda bych připomněla české rodinné stříbro v oblasti tanečních filmů, což představuje tvorba bratří Cabanů – jejich KusPoKusu je kultovní záležitost.
Nezapomeňme, že významným tvůrcem dance for camera je Jiří Kylián, jeho CarMen je ve světě taneční kinematografie pojmem.
Vznikají pochopitelně i filmy o tanci – dokumenty. Ale není jich moc. V posledních letech se asi nejvíce povedl režiséru Martinu Kubalovi portrét Jiřího Kyliána.
Věříme, že sbližováním světa tance a filmu dosáhneme i větší dokumentaristické produkce na téma tanec.
Komentáře k článku: Jana Návratová: Spojení tance a filmu je osudové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
