Jana Stryková
Vidím to všelijak. Atentát norského extremisty, kauza Prague Pride, úmrtí Amy Winehouse, zlomená ruka Otty Bubeníčka a dvaadevadesátiny mojí na lůžko připoutané babičky. A svatby, křtiny, pohřby, svatby a zase svatby. Tak to bylo veskrze moje léto. A přece jeden únik z mé malé pražské perspektivy. Hned zkraje prázdnin jsem poprvé dala košem karlovarskému filmovému festivalu a odjela na týden cvičit jógu do Chorvatska. Léčba šokem. Po desetiměsíčním hopsání po jevištích jen zpěv ptáků a šumění moře. S protaženým tělem a odpočatou myslí jsem se pak těšila, jak joginský nadhled uplatním doma. Česká kotlina však nikdy nezklame. Na rozdíl od pohraničí jiných států, to české vám dá jasně najevo, zač je toho v domovině loket. Sádroví trpaslíci, veřejné domy a kasina. Welcome r
Film Do kina chodím často a ráda, nejlépe po představení na noční promítání, kdy kinosály zejí prázdnotou. Určitě upřednostňuju klubová kina před neosobními multiplexy, kam mě po dlouhé době vytáhl kamarád na americký film Strom života, abych si tuto kameramanskou libůstku užila na velkém plátně. Namísto nerušeného sledování filmu jsem se však od dalších návštěvníků mohla dozvědět, kolik má Brad Pitt dětí a jestli je Angelině nevěrný, či naopak, a k tomu nepřeslechnutelné křupy – křup všudypřítomného popcornu zapíjeného colou… Ale k těm pozitivním zážitkům. Melancholia, poslední novinka dánského režiséra Larse von Triera, opět potvrdila, že Trier jednoznačně patří mezi mé nej režiséry. Úžasné herecké výkony, vynikající scénář, vyhraněný styl celého filmu, jehož nedílnou součástí byly Wagnerovy melodie z opery Tristan a Isolda. Jímavý příběh, na který budete myslet ještě dlouho po závěrečných titulcích. Určitě nezapomenu a časem zhlédnu znova český dokument Jany Počtové Generace Singles. Malý sál kina Světozor praskal ve švech a návštěvníci se za břicho popadají nad tragikomickými osudy zpovídaných hrdinů, single žijících zoufalců ve věku od 25–40 let, neb vědí, o čem mluví, sami totiž přišli do kina většinou sami…
Hudba Časy, kdy jsem se mačkala v kotli na rockových koncertech, jsou dávno tytam. Místo toho si užívám hudbu v soukromí. Tak trochu důchodcovský přístup, uznávám. Výjimky se v posledních měsících našly – např. koncert izraelské kapely Los Caparos v holešovickém klubu Cross, jehož samotná návštěva se pro milovníky netradičních prostorů může stát zážitkem. Tento koncert byl pro mě akcí tak trochu dobrovolně povinnou, neb jsem tyto hochy dostala v Praze na pár večerů na starosti a přislíbila tudíž i návštěvu. A kluci překvapili. Prosluněná energie, kterou naplnili jim určených devadesát minut, izraelský temperament a ruská melancholie (členové jsou původem odtamtud) kapelu povyšovaly nad ostatní seskupení určená hlavně pro náctileté fanynky. Teatrálnost jejich songů mě opět přesvědčila, jak moc je jižanský sex-appeal pro místní děvčata neodolatelný a jak málo stačí, aby se Češkám zapálila lýtka.
O koncertech vážné hudby se tu dlouze nechci rozepisovat, ještě bych mohla být označena za intelektuálku, a to by pro herečku nebyla nejlepší vizitka. Díky své mamince jsem vyrostla na opeře, jejíž tóny se řinuly denně domácností, a pro mě se tak z úvodní nechuti stala vážná hudba žánrem, který poslouchám nejraději. Pokud čas dovolí, nikdy si nenechám ujít alespoň jeden večer Pražského podzimu nebo Dvořákovy Prahy. Kombinace hudby, prostoru a publika, kterou tyto festivaly poskytují, mi navýsost vyhovuje.
Literatura Poslední román, do kterého jsem se doslova zakousla a nemohla přestat číst, jsou Laskavé bohyně Američana Jonathana Littela. Fiktivní memoáry přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maxmiliena Aneho zaujmou nejenom subjektivním viděním války člověka s minimálně kontroverzním světonázorem, ale hlavně sugestivním líčením dějinných událostí a dobových detailů. Littel si totiž bezpochyby nejen velmi pozorně prostudoval historii, ale dokonce sám, domnívám se, fascinován bojem odešel jako dobrovolník během svých studií na Yale do války v tehdejší Jugoslávii. Jeho posedlostost válkou, ať už jí on sám přisuzuje jakékoli znaménko, je z knihy cítit a dodává jí jímavost a mnohdy až perverzně opojnou autenticitu.
Vedle sebezničujících románů mám u své postele některou z knih dnes už hodně zprofanovaného a komerčně úspěšného mystika Osha, jehož knihy mi zejména před spaním suplují pohádku od maminky, nedělní zpověď nebo cokoli jiného. Osho velmi jednoduchou, mnohdy až banální formou vysvětluje všechny podoby lidského bytí, a to natolik pozitivním způsobem, že pokud vypnete svůj kriticky analytický mozek, už po pár stránkách je sladké snění zaručeno.
Divadlo Na rozdíl od let studentských, kdy jsem nevynechala jedinou pražskou inscenaci, poslední roky trávím večery většinou sama na prknech a ve svém volnu se spíše od divadla odreagovávám. Fascinace neznámým nebo neprozkoumaným u mě platí přímo učebnicově. Snad proto u mě za poslední sezonu, co se zážitku týče, jednoznačně vítězí taneční vystoupení Nataši Novotné v rámci festivalu Tanec Praha v Laterně magice. Tato vynikající tanečnice opět dokázala, jak jednoduchými prostředky může jediný člověk naplnit jeviště emocemi a zároveň sdělit příběh jen pomocí svého těla, hudby a velmi jednoduchých světelných změn. Nechci psát oslavné pajány, ale myslím, že Nataša by si je rozhodně zasloužila!
Co se činohry týče, velmi mile mě potěšila inscenace autorského trojúhelníku Horký – Kolečko – Svoboda jménem Kouzelník, uváděná v A studiu Rubín. Tato kouzelnická show Romana Štabrňáka a jeho roztomile drzé asistentky Báry Polákové je krásně pokleslou, inteligentně napsanou zábavou, která přesně doplňuje genius loci tohoto sklepního divadelního hnízda.
Racek Daniela Špinara se skvělou Alenou Štréblovou v hlavní roli sice už v kladenském divadle k vidění není, zato k zapamatování byl určitě. Moc mě potěšilo, že zrovna tato herečka dostala takovou příležitost, neb ji považuju za jednu z nejvýraznějších a zároveň svým způsobem k nejopomíjenějším své generace. Svět není spravedlivý, a divadlo už vůbec ne.
Komentáře k článku: Jana Stryková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
