Jana Stryková: Při české hymně nebrečím

Umíte štrikovat?

To myslíte plést? Kdepak! Ale Stryková není od slova štrikovat. Je to původně snad holandské jméno: Strijk. Znamená údajně motýlek, co nosí muži místo kravaty. Kořeny naší rodiny prý sahají až k novokřtěneckému hnutí habánů, co přišli na Moravu někdy ve středověku a živili se výrobou keramických nádob. Aspoň tak mi to říkal táta. Ale co je na tom pravdy, jsem nikdy neověřovala. Holandsky vůbec nevypadám a i když jsem v Nizozemí několikrát byla, dokonce jsem tam asi tři měsíce žila, žádný podvědomý vztah jsem k té zemi ani mentalitě necítila. Tak nevím… Nejspíš jsem mix mnoha etnik.

Jsem Evropanka

Působíte spíš jižansky, jako čarodějná, divá žena. Pod levým okem máte jizvu. Jako nějaká punkerka. Co se vám stalo?

Ve dvou letech jsem si trnem růžového keře, ve kterém jsem se schovávala mamince, rozřízla tvář. Musela jsem pak na plastiku. A tady ta další jizva na obličeji je od toho, jak jsem v pěti spadla na roh stolu. To jsem zase brzo ráno vstala a jen tak pro sebe – když všichni spali – tancovala.

Takže divoká jste…

Hrozně. Měla jsem zlomené snad úplně všechny kosti, prošla si snad všemi úrazy, co jsou možné. Jako dítě jsem byla děsně ztřeštěná.

A jste stále? Čím vším jste se živila?

Mám spoustu tužeb a snů. Jako malá jsem si říkala, že musím poznat všechna města na světě a bála jsem se, že to nestihnu. I když jsem už byla ledaskde – New York, Amsterodam, Barcelona, Tel Aviv, Petrohrad, Paříž, Londýn… – je to stále málo. Byla jsem uklízečkou, servírkou, vybírala jsem modelky, doučovala, živila se jako babysitter, moderovala jsem po hotelech večírky pro cizince a prováděla je Prahou. Hrála jsem a hraju v městských i soukromých divadlech, ve Viole, v Českém rozhlase, v různých komerčních i nekomerčních produkcích včetně televize. S chutí přijmu roli i v Divadle Palace, v Misery Loves Company jsem hrála dokonce anglicky. Teď mám už několik let angažmá ve Švanďáku. Všechno mě zajímalo a zajímá.

Vyrůstala jste v Brně, od dvanácti ale žijete v Praze. Projela jste kus světa, domluvíte se – kromě češtiny – i německy a anglicky, stihla jste se dokonce vdát a rozvést. Co je pro vás doma – domov?

Cítím se Evropankou, toť vše. Jiné kontinenty mě také zajímají, ale tam cítím, že je to jiná kultura a že jsem tam cizí. Jestli si ale myslíte, že jsem sentimentální, že se rozbrečím, když si vzpomenu na dětství, na Brno nebo když slyším českou hymnu, tak se velice mýlíte. Já bych klidně mohla žít kdekoli, naučit se tamní řeč a do Česka se už nevrátit. Jako dítě jsem se mnohokrát s rodiči a pak – když se naši rozvedli – s mámou stěhovala a střídala různé školy – základní, střední, vysoké… V Praze jsem bydlela snad v každé čtvrti, v různých podnájmech i vlastních bytech, u kamarádů nebo třeba u cizince, kterému jsem hlídala kočku. Byla jsem schopná se stěhovat každý měsíc. Domov je pro mne tam, kde mám postel a kde se cítím bezpečně. Víc nepotřebuju.

Pět smrtelných zranění

Co každého na vás upoutá, jsou vaše oči…

Ty mám po tatínkovi. Dneska – 5. ledna – by mu bylo pětašedesát. Předevčírem před pěti lety měl pohřeb.

Co se mu stalo?

Večer 23. prosince přecházel v Brně přes silnici, silně sněžilo, jeli tam policajti, dostali na rovné silnici smyk a srazili ho. Měl asi pět smrtelnejch zranění a do pěti hodin zemřel. Na Štědrý den v jednu hodinu ráno. Úplně zdravej člověk.

Změnila vás jeho smrt?

Je to memento. Dokonce větší, než jsem očekávala. A dvojnásobné.

Za prvé mi zemřel otec, se kterým jsem neměla moc dobré vztahy. Byl prudká povaha a hodně jsme se hádali. Nevyrůstala jsem s ním. Ani později, když jsem studovala v Brně divadelní vědu a bydlela u něj, tak to mezi námi moc nefungovalo. Přesto mě pochopitelně zajímal. Jsem jeho vizuální kopie a údajně i mentální. Nikdy jsme si náš vztah a pohledy na život nevyříkali a už nevyříkáme. Člověk si až při opravdovém setkání se smrtí uvědomí, co je definitivní konec. Že ten fakt je opravdový a nezvratný. A že může nastat během vteřiny. Táta mohl být o krok jinde, a byl by dnes tu. Navíc ségra byla v 8. měsíci těhotenství a brácha čekal taky dítě. Táta se na ty děti hrozně těšil.

Ale ještě jinou děsivou zkušeností jsem po jeho smrti prošla: poznala jsem aroganci státní moci. Otec byl sraženej policajtama, ale všechny dokumenty o případu se ztratily. Oni to pak vyhodnotili jako přestupek, že k trestnému činu nedošlo. Přitom jeli uprostřed Brna téměř osmdesátikilometrovou rychlostí a neměli zapnutou houkačku! Nejsem mstivá, samozřejmě vím, že tátovi život nikdo nevrátí, že to neudělali záměrně a že se to může stát každému. Nechci ale, aby se ke mně policajti chovali jako k úplnýmu idiotovi. Vůbec se to nevyšetřilo a zametlo se to pod stůl. To mě dost vzalo. Uzavřela jsem se do sebe.

Není to příliš pasivní reakce?

Rozhodně nejsem ten, kdo by proti společnosti chtěl jakkoli bojovat. Spíš mě přestala zajímat. Nevěřím, že se proti státní moci dá uspět. Česko mně připadá jako panoptikální Kocourkov a život tady beru jako očistec.

Bez naděje?

Život tady nemá pravidla. Dobro a zlo jsou prázdné pojmy. A to nejen v Česku.

Nevypadáte jako zlomený člověk.

To snad nejsem. Tak lehce se nedám. Jen jsem ztratila iluze. I když na to nevypadám, jsem šílenej romantik. Dlouho se mi nechtělo vstoupit do světa dospělých, a vlastně doteďka se mi nechce. Nějak to v něm neumím. Neumím dělat kompromisy. Jak v práci, tak ve vztazích. Když je dělám, tak šíleně trpím. Takže trpím často.

Jak se s takovými stavy vyrovnáváte?

Jednou za čas musím někam pryč.

Kult rodiny je mrtvý

Jistě máte spoustu přátel…

Mám velmi málo přátel. I proto se nechci proti něčemu bouřit. Nemám proti čemu. Musela bych proti všem. Rozumíte mi? Připadám si, že jsem špatně já. Takže si říkám, že to tady nějak všechno vydržím a zkusím se nezbláznit. Budu se s pokorou dívat kolem sebe a nehodnotit.

A co chlapi, rodina?

Jsem asi příliš konfliktní. Než jsem se vdala, věřila jsem, že najdu partnera, se kterým budeme mít rovnoprávný vztah. Teď si – a není to jen na základě toho manželství – myslím, že muži nechtějí ženy, jako jsem já. Kult rodiny je mrtvej. Když se koukám kolem, tak nikdo z mých spolužáků-třicátníků, a někteří mají i děti, není spokojený. Se svou partnerkou nebo partnerem nechtějí být, vzájemně se podvádějí a jsou spolu jenom kvůli dítěti nebo nějaké hypotéce. Kvantita je dnes důležitější než kvalita, a tak se kvalita vytrácí. Ze všeho, i ze vztahů. Tak – aspoň zatím – žít nedokážu a nechci.

To je dobrý start k tomu bavit se o divadle. V kterém souboru se cítíte nebo jste se cítila „doma“?

Divadlo je pro mne obdobou mé touhy poznávat a cestovat. Všechna divadla určitě nevyzkouším, na všechny ani nemám talent a schopnosti, ale v žádném nehledám – nebo jsem zatím nehledala – jistotu, zakotvení, „domov“. Asi jsem v tom hodně specifická. Byť jsem byla po DAMU kromě necelých dvou let vždy členkou nějakého divadla, pokaždé jsem hodně vystupovala i mimo ně. Nedovedu si představit, že bych hrála jen v jednom divadle. Že bych byla pořád s těmi stejnými lidmi, dokola pracovala se stejnými režiséry. Možná, že se časem změním, ale nikdy jsem divadlo jako „domov“ nezažila a ta představa mě dost děsí. Přijde mi, že režiséra, který se mnou pracuje každý rok po dobu třeba pěti či více let, musím začít hrozně nudit. Nebudu ho už inspirovat a on nebude inspirovat mě. To je jako v partnerství. Kdyby ti dva byli jen spolu, tak si nakonec nemají co říct. Tím nemyslím, že by měli být promiskuitní, to vůbec ne, ale zážitky odjinud se obohacují, a pak se na sebe těší. Jen tak může vztah růst. I já chci dělat stále něco nového a těším se na to.

Angažmá je možná opravdu něco jako manželství. Obohacujete se možná jinými projekty mimo soubor, ale nejdál dojdete s lidmi, se kterými pracujete a znáte se dlouhodobě.

S tím souhlasím. Určitě. Proto v angažmá jsem, a proto si je udržuju. S lidmi, které herec dobře zná a už s nimi něco zažil, se hraje úplně jinak, než s lidmi, které nezná. Jsem asi divná, chci oboje.

V malém městě žít neumím

Po škole, v roce 2002, jste nastoupila do svého první angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jaké to tam bylo?

Rok a půl mi stačil. Končila jsem školu a byla jsem úplný tele. Když člověk vychází z DAMU, nemá moc na vybranou, aspoň já ne. Samozřejmě nejvíc jsem chtěla do Prahy. To se mi nepodařilo, protože se na mě nikdo z žádného pražského divadla nepřišel podívat. Tak jsem šla do Liberce. Tehdy mu šéfoval Alexej Pyško. Přišel se na mě podívat nejen on, ale i oba dramaturgové Martin Urban a Tomáš Syrovátko, což jsem ocenila. Viděli mě snad ve všech inscenacích, což mě dost zaujalo, protože jsem nic neuměla. Museli si mě stejně vybrat především podle typu či temperamentu. Herectví se nedá naučit, to jde až praxí. Na škole získáte jen nějaké ostruhy a můžete si toho hodně vyzkoušet. Ze školy pak vyjdete nadopovanej jak dostihovej kůň a chcete hlavně hodně hrát. Z toho pohledu byl Liberec moc fajn, protože jsem tam hned dostala úžasné herecké příležitosti s mnoha různými režiséry. Začínala jsem s Petrem Paloušem v Carriérově Terase a Harwoodově Garderobiérovi, s Lídou Engelovou jsem hrála v Noci orgií v Nesleské věži, s Janem Kačerem Helenku v Konec dobrý, všechno dobré, s Tomášem Svobodou v Astrologovi, zpívala jsem v muzikálu Malováno na skle. Za to jsem byla a dodnes jsem všem z divadla vděčná. Hrála jsem ve všech těch inscenacích ráda, herci byli fajn, ale děsně mě nebavilo to město. Nejsem ten typ, který dopoledne zkouší, odpoledne je doma, večer hraje a pak jde do klubu nebo spát. V Liberci nebylo co jiného dělat. V osm hodin tam na náměstí nikdo nebyl a když jsem se ptala, co tam lidi večer dělají, říkali mi, že jsou doma s rodinami a koukají na televizi. Ale já bydlela na ubytovně, žádnou rodinu neměla, neměla jsem tam vůbec nikoho, a nevěděla jsem, co tam mám přes den a po nocích dělat. Tak jsem si našla aspoň ranní moderování v místním regionálním rádiu. Jenomže ta frekvence byla od šesti do devíti, takže jsem pak musela denně vstávat v pět ráno, což bylo taky děsivý. Při každé volné příležitosti jsem prchala do Prahy, ale těch peněz tam bylo tak málo, že jsem ani neměla na to jezdit do Prahy častěji. Po roce a půl jsem si řekla, že takhle dál žít nemůžu, a uprostřed sezony dala výpověď. Připadala jsem si, že v tom městě umírám zaživa.

Necelé dva roky jste pak byla na volné noze. Hrála jste v muzikálu Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí, v Divadle Radka Brzobohatého jste ztvárnila Lucy v Úžasné slečně Flintové Donalda Churchilla. Naproti tomu jste v Rubínu hrála Cate v Blasted Sarah Kane či s Komorním divadlem Praha v Jařabově a Svobodově Švejkovi. S režisérem Danielem Špinarem a dramaturgyní Lenkou Chválovou jste založili Divadlo Valmet. Na jaře 2005 jste od týmu Tomáše Svobody dostala nabídku angažmá v Divadle Rokoko. Dráždivá etapa politického divadla uprostřed Prahy však neměla dlouhého trvání…

Bylo to v době, kdy mi zrovna umřel táta, takže to pro mě bylo těžké období. Ale sešel se tam nejlepší divadelní kolektiv, jaký jsem zatím zažila. Byli tam lidi mému srdci – jak se říká – dosud nejblíž. Aspoň já se na ně denně těšila. Trvalo to ale příliš krátkou dobu, takže tomu nějakou větší důležitost pro sebe nedávám.

Končili jste projektem Má vlast, který vzbudil velký politický rozruch.

Pro nás to byla především legrace. To je obrana naší generace proti politické aroganci světa kolem nás. Hrála jsem manželku bývalého premiéra Šárku Grossovou. V tu chvíli to přesně splnilo svůj účel, ale jinak to pro mě moc neznamenalo. Nejsem ten typ herečky, která o sobě říká, že je těhotná svou rolí. Nikdy jsem rolí těhotná nebyla a nikdy jsem neměla ambici hrát manželku jakéhokoli premiéra.

Ta inscenace ale bylo umělecky razantní, politické gesto, které zlomilo tehdejšímu týmu v Rokoku vaz.

Všecko jednou končí a já žádným sentimentem netrpím. U derniér ani konců divadel nebrečím. Že ta inscenace někomu vadila, je jedině dobře. Ale byla to jenom inscenace. Já divadlu nedávám velkou společenskou váhu. Divadlo nemá sílu nic změnit. Aspoň v dnešní době rozhodně ne. Kolik lidí přijde do divadla? Je to okrajová záležitost pro pár nadšenců nebo studentů z klubu mladého diváka. Mám neodbytný pocit, že divadlo si děláme hlavně sami pro sebe. Pro radost, pro dobrodružství, možná pro hledání nějaké krásy či smyslu života. Svého vlastního. Kdyby někdo chtěl opravdu něco změnit, významně na něco poukázat, účinně apelovat, tak divadlo není místo, kde by to měl dělat. Musí jít do televize nebo na internet. Divadlo je drahý koníček pro fajnšmekry.

V moc divadla nevěřím

Co vás na divadle přitahuje?

Mám ráda myšlenkově vyhraněné divadlo. Může to být i politické divadlo, můžeme tomu říkat společensky apelativní nebo jakkoli jinak, na takové divadlo ráda chodím a v takovém ráda hraju. To ale neznamená, že věřím v jeho moc.

Proč jste se tedy divadlu začala věnovat?

Ta cesta byla docela dlouhá. Jako malá jsem chtěla být buď jeptiška, nebo emigrant. Když jsem měla jako malá nějaké stesky, vzala jsem si učebnici matiky a počítala příklady. Děda byl matematik, brácha studoval matematicko-fyzikální gymnázium a mě matika uklidňovala. Věděla jsem, že jedna a jedna jsou dvě, což mi dávalo životní jistotu. Takže na nějaké divadlo to zprvu vůbec nevypadalo. Táta z nás chtěl mít sportovce, tak jsem se věnovala gymnastice. Maminka byla ale inspicientkou v Mahenově divadle, a tak mě přihlásila do dětského sboru. Vystupovali jsme i v brněnské operetě, třeba v Polské krvi. To si pamatuju přesně, protože ten sbor tam pořád odbíhal a já jednou upadla a zůstala na jevišti sama. Byl to jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Všichni mě pak utěšovali, což mně vadilo ještě víc. Že bych se tedy měla věnovat divadlu, o to jsem rozhodně nestála. Takový trapas jsem už nikdy nechtěla zažít. Na základní škole i později na gymnáziu jsem studovala především jazyky – angličtinu a němčinu. Chtěla jsem si udělat mezinárodní maturitu a vyjet do světa. Ta se však po reorganizaci školství dělala jen na soukromé English College a na ni neměla naše rodina peníze. To mě natolik otrávilo, že jsem chtěla ihned – bez maturity – odejít do nějaké dělnické profese. Lákalo mě stát se pekařkou. To mi přišlo smysluplné.

Nakonec jsem ale k maturitě šla a přihlásila se do Brna na divadelní vědu Masarykovy university. Byl to takový únik a taky jsem chtěla zjistit, co vlastně divadlo je, co je jeho podstatou. A byla to pro mě i mise, jak objevit svého otce, od kterého jsem se ve dvanácti s maminkou odstěhovala.

Mise vydržela jeden semestr…

První semestr jsem ukončila se samými jedničkami, ale právě to mi přišlo nehorázné. Zajímalo mne, jestli divadelní věda je skutečnou vědou, zda se pozná, jestli tam podvádíte. Napsala jsem rozbor jedné inscenace, kterou jsem neviděla, a byla jsem zvědavá, jestli to profesoři poznají. A oni to nepoznali. Řekla jsem si, že takovou pavědu, která vysloveně plave na vodě a zmítá se v osobních pocitech, dělat nechci. A tak jsem po první hodině druhého semestru zaťukala na kabinet vedoucího katedry profesora Bořivoje Srby, vešla tam, ani jsem nezavřela za sebou dveře a řekla mu: Pane profesore, chtěla bych vám něco říct. Já tady končím. On se na mne dlouze zadíval, vstal, ty dveře zavřel, nalil sobě i mně panáka, ťukli jsme si a on s takovým šibalským, trochu znaveným úsměvem pronesl: Nikomu to neříkejte, já tady končím taky. Přihlásila jsem se ještě ten měsíc na DAMU a hned napoprvé se tam dostala. Když se mě někdo zeptá, proč jsem herečkou, odpovídám: Protože mě vzali.

Drsňácké období

Jaké to na DAMU bylo?

Byla jsem tehdy na ježka, nosila jsem martensky a chodila celá v černém. Prožívala jsem své drsňácké období, takže jsem na DAMU působila trochu jako exot. Většina pedagogů z nás chtěla udělat ale jakési křehké prince a princezny, chovali se k nám jako k dětem, což mě uráželo. Navíc i spolužáci byli lidi, se kterými jsem se – narozdíl od spolužáků na gymnáziu – dlouho nedokázala napojit na stejnou nebo aspoň podobnou vlnu. Každý byl dost jiný a jako ročník jsme do konce studií zdaleka netáhli za jeden provaz. Naštěstí jsem si tam našla jednoho kamaráda, který mně ohromně pomohl – Dana Špinara. Studoval se mnou herectví. Po roce sice přešel do nižšího ročníku, protože si nejdřív musel dodělat maturitu, a později studoval ještě režii, ale kontakt jsme dodnes neztratili. To byl a je člověk, se kterým mě baví být a se kterým se dalo a dá o něčem mluvit a přít. Seznámili jsme se školním výletě na vodě. Bylo to jako láska na první pohled. Přes den jsme pádlovali, někam jsme přijeli, rozbili stany a šlo se do hospody. Někdo ale musel ty stany hlídat. Profesor Pachl, se kterým jsme tam byli, se vždycky zeptal, kdo chce hlídat, a pokaždé jsem se přihlásila já s Danem. Neměla jsem potřebu chodit někam pít. Vůbec jsem nevěděla, co si se spolužáky povídat. Všichni byli – z mého tehdejšího pohledu – strašní slušňáci, takoví chlapečci a holčičky. Dnes to vidím pochopitelně jinak a s některými si rozumím. Ale tehdy jsem si zoufala, co je to proboha za ročník. A Dan byl pro mne hrdina. Byl to – a dodnes je – neuvěřitelně osobitej, zarputilej člověk, kterej, když má nějakej názor, tak od něj neustoupí. Nebojí se ve svém životě riskovat, nebojí se bejt jinej. Ale není to jinakost za každou cenu. Je to člověk, se kterým jsem se x-krát pohádala, na spoustu věcí máme rozdílné názory, ale pokaždé je Dan hrozně inspirující a já mám pocit, že vedle něho opravdu žiju. Jeho Vojcek je pro mne skoro nesnesitelná inscenace, její estetika hnusu je opravdu šílená, ale beru ji, protože je v ní od začátku až do konce zakódován silný názor, který nikoho nenechá chladným.

Vy nyní také hrajete v inscenaci, která pravděpodobně také nikoho nenechá chladným – v muzikálu Petra Kolečka a Tomáše Svobody Pornohvězdy. Neděsilo vás, že budete hrát pornoherečku?

Možná jsem divná, ale na porno nekoukám. Neměla jsem se tedy čeho děsit.

Nebála jste se zobrazit svět pornofilmu?

Vůbec ne. Mně celý ten pornosvět připadá vlastně strašně upřímnej. Oni si tam na nic nehrajou. Samozřejmě hrajou si na vzrušení, dobře, ale mně to od těch lidí přijde maximálně poctivé. Mnohem horší je, když si někdo hraje na hodného, a přitom je darebák. Když pracuješ v pornu, tak jsi společností úplně odsouzenej. Jsi – s prominutím – hovado, které celému světu ukazuje svoje genitálie a chlubí se jimi. Jsi vnímanej jako naprostej primitiv, který je tak dole, že si může dovolit úplně všechno. Pornosvět mi ve své špinavosti přijde vlastně ohromně čistej. Asi jsem v něčem blázen, mě ale zajímají věci buď maximálně čisté, anebo úplně špinavé. Když je to „něco mezi“, tak je to divná dieta.

V životě, nebo v divadle?

Vím, že si teď odporuju, že taky žiju divnou dietu a spoustu věcí dělám jen pro peníze. Nejsem holt taková drsoňka, jakou jsem byla ve dvaceti. Snažím se brát si ze všeho, co dělám a v čem hraju, to pozitivní. Co však bude dál, netuším. S muzikálem Pornohvězdy ale nemám jako člověk ani jako herečka žádný problém. Navíc ta inscenace vůbec není vulgární. Klidně jsem na ni pozvala svou dvaašedesátiletou maminku, která se velmi bavila.

Dan Špinar:  Miluju Janičku!