Divadelní noviny > Rozhovor

Beruškou v Terezíně

Ve středu 4. října zemřela jedna z posledních hereček dětského divadla v ghettu Terezín Jana Urbanová /zde/. Jako sedmiletá v něm vystupovala jako Beruška v inscenaci Broučků /více zde/. V jubilejním 90. ročníku Jiráskova Hronova v roce 2020 převzala z rukou tehdejšího ministra kultury Lubomíra Zaorálka Cenu Ministerstva kultury ČR za zásluhy v oblasti neprofesionálních divadelních a slovesných aktivit. Při té příležistosi s ní Jana Soprová připravila rozhovor o jejím životě a divadelní kariéře, který vyšel ve Zpravodaji Jiráskova Hronova 3/2020. S jejím svolením jej nabízíme čtenářům iDN.

Jana Urbanová: Beruškou v Terezíně

Paní Jana Urbanová jako dítě poprvé hrála divadlo v Terezíně, kde zažila krušný konec války, stejně jako poválečnou dobu, kdy trvalo poměrně dlouho, než se podařilo dát rodinu zase dohromady. Kromě této válečné zkušenosti jsou její vzpomínky unikátní i tím, že byla na Jiráskově Hronově poprvé bezprostředně po válce a dokonce se zde účastnila i recitační soutěže, než byl festival poezie přenesen do Prostějova. Její povídání by bylo možné poslouchat hodiny…

Váš osud je skutečně unikátní. Zopakuji aspoň základní fakta: tatínek byl lékař, s nímž jste se dostala do Terezína, kde jste byli do konce II. světové války. Jak jste vnímala toto prostředí, které vás přitáhlo k amatérskému divadlu?

Děti si zvyknou na všechno, ale já mám dojem, že my jsme tam ztratili dětství. Už i tím, že jsme byli odděleni do rodičů. Já od maminky, protože maminka byla árijka, nešla od Terezína, ale mě odvedli společně s tatínkem. Nebyl to rodinný tábor. Muži, ženy a děti byli rozděleni, takže já jsem se společně s dalšími dětmi dostala do heimu (domu) na náměstí vedle kostela, kde byla velká místnost s třípatrovými palandami kolem zdí. V každé kóji nás bylo nejméně dvacet a nejstarší holky se o nás staraly. Jedna z mých raných vzpomínek se váže k tomu, že jsme se na začátku „ve šlajsně“ musely svléct donaha a dostaly jsme injekci pod klíční kost. Nikdy jsme se nedozvěděla, co to bylo za injekci. Pak si pamatuji, jak jsem onemocněla a pak v horečkách viděla nad sebou holčičku s ešusem, která mi říkala: Musíš jíst, jinak umřeš.

Jak jste se v tomto prostředí dostala k divadlu?

Bylo to někdy na konci února 1945, kdy se začalo proslýchat, že do Terezína přijede komise Mezinárodního červeného kříže, protože to místo nebylo vedeno jako koncentrační tábor, ale že Hitler daroval židům město, které žije svým  normálním životem, jenom za hradbami. Takže se začaly dít věci. Nainstalovaly se tam obchody, a všichni jsme dostali terezínské spořitelní knížky a peníze. Jednoho dne přišla k nám do heimu krásná paní a řekla nám, abychom k ní chodily po jedné, že nemusíme mluvit, ale abychom si představily, že máme mističku jablek a jedno jí podáme. Pak nás rozdělila napravo a nalevo. Já se dostala do skupinky, kterou si ta paní odvedla. Ukázalo se, že velmi rychle musíme nacvičit divadlo. Byla to herečka vinohradského divadla, která po válce odešla do Izraele, Váva Schönová. Napsala scénář ke Karafiátovým Broučkům.

Bylo to absurdní, že židovské děti mají pro nějakou komisi předvádět v Terezíně hru, jejíž základ napsal evangelický farář, ale Váva to měla promyšlené. Celé to zpracovala s tanci, zpěvem a živým orchestrem, který řídil pozdější dirigent Národního divadla Robert Brock. Leitmotivem byla písnička Přijde jaro přijde, která pro nás tehdy znamenala hodně, protože to byla taková naděje… Tanečnice byly holky kolem patnácti šestnácti, já jsem dostala roli Berušky. Začaly jsme to nacvičovat, a protože jsme neměly vůbec žádné vzdělání, neboť židovské děti nesměly chodit do školy, Váva nám celý text předříkávala a učila nás jej zpaměti.

První představení jsme odehráli před vedením tábora. Pamatuji si černý prázdný sál, kde ve tmě svítily jen světýlka zapálených cigaret. Podruhé to už bylo s publikem, před komisí. Pak přišel jeden z Němců, vzal mě a Květušku Goldschmiedovou, která hrála Broučka, za ruku a odvedl nás k té komisi. Tam nás pohladili po vlasech, řekli: Schön, schön a zase nás vrátili zpátky. Bylo to pro mne neuvěřitelně krásné. Navíc to zkoušení byl pro mne zážitek velmi osobní. Hrálo se v Sokolovně, kde bylo jeviště, a my jsme zkoušeli na střídačku s dospělými, kteří připravovali Hoffmannovy povídky. Bylo tam hodně hudebníků a zpěváků, tu operu řídil Hanuš Thein a můj tatínek zpíval ve sboru. Takže jsem se s ním konečně viděla!

Dodnes netuším, zda ta komise, která přijela z Dánska, tušila, že to je všechno kamufláž. Ale asi něco věděli – protože pak přijely na náměstí bílé autobusy a odvezly všechny dánské vězně. Takže to možná bylo něco za něco.

Dramatický osud vás pronásledoval i nějakou dobu po válce, než se rodina znovu sešla…

Když jsme se konečně setkali i s tatínkem, ozvali se mu z místa, kde působil před válkou, tedy z Oseku u Duchcova, kde široko daleko nebyl lékař, protože to byly Sudety. Maminka nechtěla, protože na to místo měla špatné vzpomínky, ale otec se tam vrátil a ordinoval tam až do dne, kdy zemřel. Taky tam začala dělat divadlo, protože tam začala česká škola. Já jsem byla schopna odříkat mu celé Broučky od začátku do konce právě proto, že nás je Váva učila všechny najednou. Tak jsem mu to celé nadiktovala, namalovala, jak vypadala scéna a kostýmy, a tak Broučci byli prvním představením, které se po válce v Oseku hrálo.

Táta tam založil dětský i dospělý soubor, kde jsem hrála a později tam začal hrát i můj budoucí muž. Protože nebyla televize, všude byly amatérské soubory.

Divadlo vás tedy nikdy neopustilo?

Když jsem začala chodit do gymnázia v Litvínově, seznámila jsem se se spolužákem, který s námi začala hrát divadlo, a já si ho po letech vzala. A dělá to divadlo se mnou dál. Zpočátku i hrál, ale teď už hraje jen malé role. Ale pomáhá mi manažersky, protože já nejsem schopná si sama organizovat všechny smlouvy, zájezdy, propagaci. Je to teď složitější, dřív to bývalo tak, že se hrálo jednou dvakrát doma a pak se připravilo něco nového, dnes pokud nemáte dvacet repríz, nevyplatí se to. Je dobré, že si lidi navyknou hrát v různých prostředích, umějí se pak lépe přizpůsobit tomu, kam nás pozvou. Hráli jsme dokonce v Hronově, v prvním roce po revoluci, v roce 1990 Přelet nad kukaččím hnízdem.

Nijak snadný titul…

Velký zážitek byl pro mě, že jsem díky těmto zkušenostem získala odvahu a jako jediný amatérský soubor jsme inscenovali Havlovo Odcházení. To byla krásná práce, hrozně ráda na ni vzpomínám. Dostali jsme se s ní na krajskou přehlídku, ale pak hlavní představitel zemřel. Byli jsme požádáni, abychom inscenaci hráli na výročí republiky v roce 2018 v Českém domě v New Yorku, ale já jsem už neměla Pepíčka Bartáka – a protože je pro mě amatérské divadlo i hodně citová záležitost – nechtěla jsme roli znovu přezkušovat s nikým jiným. Ale protože termín byl blízko, tak NIPOS navrhl, ať uděláme českou klasiku. Nastudovali jsme tedy Maryšu, kterou hrajeme dodnes a tu jsme představili v New Yorku. Jinak jsme si zahráli i v Chorvatsku nebo v Rakousku.

/Pro iDN upravil hul/

…

Divadlo v terezínském ghettu

Pokusy o jevištní projev začaly v terezínském ghettu jen několik dní po příjezdu prvního pracovního transportu v listopadu 1941. Již 6. prosince zorganizoval vězeň T. Rosenbaum „pestrý večer“, ve kterém se recitovalo a zpívalo pod heslem „ukaž, co umíš“. Jak přijížděly transporty vězňů s mnoha profesionálními i amatérskými umělci, začala se tato činnost rozrůstat a prohlubovat. První divadelní představení se odehrálo v říjnu 1942. Byla to inscenace hry terezínského vězně G. Redlicha Velký stín. Celkem spatřilo světlo světa v Terezíně nejméně 33 premiér včetně představení pro děti, oper (např. dětská opera Brundibár), kabaretů a inscenací loutkových.

Luděk Eliáš: Divadlo v terezínském ghettu

///

Více na iDN:

Zemřela Jana Urbanová

…

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 7. října 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Beruškou v Terezíně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ