Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Janáááček (No. 2)

Nastudování Janáčkovy podle mnohých (souhlasím, skoro) vrcholné opery Věc Makropulos dirigentem Marko Ivanovićem a režisérem Davidem Radokem bylo jedním z nejočekávanějších v letošní sezóně. A že je pěkně nabitá! Šéfdirigent se srbskými kořeny měl poprvé ukázat, jak rozumí moravskému Janáčkovi, režisér se k práci na zdejších operních prknech vrátil po třinácti letech!

Stvořili inscenaci jemnou, moudrou, promyšlenou, působivou. Společnou! Hudební se logicky prolíná s vizuálním, tvoří jeden celek.

Ivanović budoval hudební stavbu od detailů, už v předehře přesně vyvažoval žestě za scénou, aby zazněly co tajemná ozvěna něčeho mimo naše chápání. Nespěchal s tempy, každou frázi propracoval do logické formy zvukově i významově, dal jí vnitřní napětí. To není jen pečlivé přečtení a naplnění partitury, to je domyšlení Janáčkovy hudby pro konkrétní inscenaci. Ivanović nectí pichlavou brněnskou prý autentickou interpretaci Janáčka, naopak prahne po každém melodickém obratu, po melodické frázi, aniž by Janáčka romantizoval nad únosnou míru. Hodně k výsledku přispěla kritická edice partitury, kterou připravil Jiří Zahrádka a z níž nastudování vychází.

Přispěl tak k jevištním obrazům, vizuálně přesně ukotveným v čapkovských a janáčkovských 20. letech minulého století, k nimž se opera vztahuje s matematickou přesností danou přesnými chronologickými údaji v libretu. Třistatřicetsedm let života Eliny Makropulos, svého druhu sci-fi, se ovšem může uzavřít kdykoli. Však v roce 1957 v Brně s velkou slávou posunul režisér Oskar Linhart příběh do současnosti, Marii Steinerové do titulní role ušili módní róby, byla to událost. A dneska ti tehdy mladí bouřliváci mistrují každého, kdo jde po fantazii, po smyslu a ne po otrocké popisnosti, a ještě to učí na škole – bude o tom řeč příště.

Inscenace začíná v procovské kanceláři doktora Kolenatého, stylově pečlivě vybavené do posledního kousku nábytku, tapet, svorky na psacím stole. Jenže všechno je šalba a klam, když se ty zdánlivě pevné stěny s velkými okny, za nimiž prosvítají pražské domy a věže, rozjedou na jednotlivé segmenty scény a přiznaně divadelně se z nich sestavují další dějiště. Když se i příběh Eliny Makropulos dostane z jeviště za kulisy.

Kritikami i kuloáry se nesla chvála za pietní věrohodnost, ale o tu tady nejde, neboť Radok nepopisuje, ani neopisuje dřívější řešení (byť podoba s divadlem 20. let tu je jednou ze zřejmých inspirací) – ale tvoří přesně a decentně stylizované obrazy, vztahy mezi lidmi, jejich charaktery. Divadelně, uměle, žádný operní realismus, natož sentimentální zjemnění, vyjadřuje se promyšlenými mizanscénami a účelným jednáním postav, aniž by násilně předváděl svou kreativitu, nápady. Dovolí si však i tvrdší moment a divím se, že mu to u prudérnějších prošlo: k vrcholům inscenace patří nahý Prus sedící zdrceně po noci s „ledovatou“ Marty, aby se pak na jevišti potupně oblékal a ztratil svůj majestát dosud vystavovaný za padnoucím oblekem.

Svatopluk Sem rolí vykročil z převážně lyrických poloh, jeho Prus je pevný chlapák kovového hlasu a suverénního vystupování. Vůbec je inscenace dobře obsazena hlasově i typově, vysoký František Ďuriač jako přísný, racionální a přece trochu jen úředník dr. Kolenatý, Eva Štěrbová dává Kristině podobu i dychtivost dívenky z filmů pro pamětníky, roli zvládá příjemným průbojným hlasem. Nešťastného Janka, jindy upozaďovanou roličku, předvedl mladičký Peter Račko jako citlivého mladíka, který v drsné, jen navenek spořádané společnosti nemůže přežít, Hauk-Šendorf v podání Josefa Škrobánka sice okouzlení Emilií přežil, ale ztratil rozum. Oba Radok předvádí jako dvě oběti elixíru dlouhověkosti, samotnou Emilii, která ty dva zničila, ovšem právě tak.

Ve velké formě zastihl festival Aleše Brisceina, tady v roli Alberta Gregora. Pochybuji jen o jediné – o Gittě-Marii Sjöberg v roli Emilie Marty. Nastudovala ji precizně, pěknou češtinou, jenže nemá výbušnost, ani tragiku, ani zdrcující sexappeal, jehož obětmi se to na jevišti jen hemží. A to ji Radok vedl rolí velmi pečlivě a užitečně vzhledem k pohybu a mimice, a samozřejmě obsahu zpívaného.

Nejpůsobivěji k momentům totální únavy, kdy Marty přestává vnímat okolí a zachruje se do svých psychických i fyzických bolestí. Případně se opíjí.

Barevně šedo-hnědě tónované monochronní dění je umně nasvícené v šerosvitných detailech a stínech, zřejmě vychází z povzdechu Marty, že všechny lolem už vidí jen jako stíny. Zároveň jako kdyby se odkudsi z hloubi paměti vynořovalo něco důvěrně známého, jen zasutého, přitom tak důležitého!

Hraje se bez přestávky (jen s krátkým zatažením opony mezi dějstvími), protože ze sna se přece nelze budit. Posiluje to i průběh hudby, která je vlastně postupně a s odbočkami budovanou gradací až do hymnického závěru, tady provedeném zatažením opony jako v krematoriu (nemohl jsem nevzpomenout na to, jak Davidův otec Alfréd Radok pohřbíval v Komikovi piano do orchestru) – a můžeme se dohadovat, co spolu s Emilií Marty v černých pohřebních šatech zemřelo a co se na jevišti pohřbívá. Radok v rozhovoru řekl, že mu při Janáčkově závěrečné scéně vždycky vyhrknou slzy – taky se mi to stává, a v této inscenace spolehlivě stalo.

Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Věc Makropulos. Dirigent Marko Ivanović, režie David Radok, scéna Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Petr Kozumlík. Premiéra 21. listopadu 2014 v Janáčkově divadle v Brně.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 25. listopadu 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Janáááček (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ