Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Janáááček (No. 4)

Rozruch způsobily obě zahraniční inscenace Jenůfy, z Grazu a ze Zagrebu. Kupodivu se polemizovalo jen nad inscenacemi, nikoli nad jejich výběrem: provokativní promyšlený Konwitschny versus s odpuštěním oblastní představa modernismu. Problém není ani tak v inscenacích jako ve festivalové dramaturgii. Tedy v nejasných důvodech, pro které se v Brně rozhodli právě tyto dvě Jenůfy pozvat, když s tou první není spokojen hlavní dramaturg Jiří Zahrádka, a ta druhá je prostě nekvalitní už provedením. Jak si to vysvětlit? Sotva jen důvody ryze uměleckými či koncepčními.

Konwitschného inscenace vtrhla do Janáčkova divadla jako povodeň a vyplavila prý hned v prvním dějství přinejmenším jednoho zasloužilého strážce brněnského janáčkovského odkazu. Přitom režisérovi skoro není co vytknout ve vztahu k příběhu a postavám, dokonce podstatné věci odečetl víc z hudby než z litery libreta nebo reálií. Ve druhém jednání Janáček napsal Jenůfě partnera v houslové sólu, jakýsi vhled do její rozbolavělé duše, a Konwitschného napadlo vizualizovat hudbu houslistkou na jevišti – jak prosté a jak účinné! V závěru zavřel oponu nad tou spouští, nad zhrouceným světem zničených postav, a onu úplně odlišnou hudbu, kterou Janáček sbližuje Lacu s Jenůfkou a vyprovází je pryč, nechal zaznít před ní, a je dva nechal odejít jen malou mezerou, víc pozůstalí než zamilovaní, s jistou šancí, že si budou pro útěchu a třeba to všechno nějak přežijí.

Dala by se popsat řada významových detailů, jimiž se v inscenaci pročišťují motivace a logika jednání postav, třeba když Števa zaspí Lacův útok na Jenůfu, když Laca pod stolem vyslechne rozhovor Jenůfy se Števou. Laca je neurotický otloukánek, nejistotu vyrovnává agresivitou, jeho mizerný křivák, co se nedá dobře brousit, ho přesně charakterizuje a zároveň prochází inscenací coby vizuální leitmotiv. Laca před vším zalézá ve strachu pod stůl, schová se tam před ním i Jenůfa ve druhém dějství a když si dají slovo, začnou se tam dychtivě muchlat – tady myslím režisér situačně přestřelil, ale svou logiku drží – Jenůfu ukazuje jako trochu koketu, po níž se ohlížejí všichni muži a jí to dělá dobře. Tím spíš mi ale nevychází Konwitschného Števa jako ošklivý tlouštík bez hlasu, prostě bohatý směšný panák, když za přitažlivého chlapáka je tu Laca, zvlášť v perfektním podání Aleše Brisceina, jemuž role padne na míru – jeho zpěvní i herecké pojetí postavy je mimořádné.

Vůbec je to hodně dobře obsazená inscenace, hlasově i typově počínaje Jenůfou (Gal James) a Kostelničkou (Iris Vermillion). Jako si Konwitschny vede režijně svou, i dirigent Dirk Kaftan hraje Janáčka po svém a čerta se stará o tradiční interpretaci, natož brněnskou. Vychází režisérovi vstříc prodlužováním výrazových pauz a místy odlišnou zvukovou podobou interpretace, kterou mu ovšem v Brně někteří teprve neodpustí. Také slyším partituru místy jinak, ale logiku a působivost jeho provedení upřít nelze.

Nejvíc tradicionalisty asi vytočila rekrutská scéna, bezbožné pití a souložení, taková připomínka slovanských bakchanálií, které jednak odpovídá expresivnímu způsobu režijního vyjádření, a pak zobecňuje následující mravokárný výstup Kostelničky. V záhřebské inscenaci se hřešilo úplně stejně, jenže jen v rovině vnějškové ilustrace. Jestliže Konwitschny odehrál všechno na prázdné nakloněné točně, vybavené jen stolem a postelí, co víc je také zapotřebí, a symbolicky určující podlahou (podzim – zima – jaro), už vizuálně fascinující, ale hlavně obecně znakovou, symbolickou, v Zagrebu režisér Ozren Prohić přičinlivě modernizoval příběh do pokoje s televizí z nějakých 70. let (snad) minulého století a zabil tím nejen věcnou logiku událostí, ale hlavně étos a fantazii díla.

Zásadní manko nastalo ovšem už obsazením chorvatské inscenace zřejmě z nevelkých možností stálého souboru – Jenůfa Tamafa Franetović Felbinger vypadá jako stárnoucí tetka, ne-li stařenka Buryjovka. Vůbec se tu na nějaké typové obsazení, které by předjímalo logiku příběhu, nehledí. I v prostoru Mahenova divadla se mnohé hlasy sotva prosazovaly vůči orchestru, jeho hráči chybovali a dirigent Mikhail Sinkevich si s nějakými fajnostmi janáčkovské interpretace hlavu nedělal. Sotva také mohl při kvalitách ansámblu. Ani Roman Sadnik není ideálním Lacou, zpívá i hraje se zbytečnou silou.

V každém případě však poučné, a hlavně jev Brně a vůbec v janáčkovských kruzích o čem diskutovat. Potěšila mě reakce publika – pokus bučet na Konwitschného přehlušil aplaus, zagrebská inscenace se dočkala zdvořilého přijetí a posléze kritického odmítnutí.

///

Předchozí díly festivalových zpravodajství:

Janáááček (No. 1)

Janáááček (No. 2)

Janáááček (No. 3)

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 10. prosince 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Janáááček (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ