Janáček byl babjak
Když ostravská opera před nějakými deseti lety zkoušela v hukvaldské oboře plenérové provedení rané opery Leoše Janáčka Počátek románu a jako obvykle pršelo, jen se lilo, objevila se zničehož nic drobná stařenka a vykřikovala: Prší, protože hrajete toho neznaboha Janáčka a to pánbíček nedopustí – Janáček byl babjak! Rozumějme děvkař, řečeno méně expresívně, než je na Ostravsku i Lašsku zvykem.
Busta Leoše Janáčka a za ní skladatelův představitel Martin Havelka FOTO VIKTOR KRONBAUER
Jak si na tu příhodu nevzpomenout nad druhým opusem Milana Uhdeho a Miloše Štědroně pro Husu na provázku Leoš aneb Tvá nejvěrnější. První Balada pro banditu vyšel z osudů Nikoly Šuhaje Loupežníka a romantický zbojnický příběh připomínal v době normalizace, co je čest, pravda, odvaha. Druhý opus nahlíží Janáčka z perspektivy jeho vztahu k několika ženám a připomíná, kromě jiného, že skandálními vztahy neprocházejí jen současné celebrity. Obě díla vznikla na objednávku Husy na provázku.
Národní busty
Na první pohled to vypadá, že ctihodní autoři zatoužili konkurovat Blesku: propírají Janáčka prostřednictvím několika „jeho“ žen a věru jsou to pikantní příběhy: od něžného mladistvého ochutnání lásky přes postele stárnoucích vlivných a movitých paniček až po lásku draze vykoupenou. Úběžníkem je tu dosud nevyslovená teze o počátku krutě nevydařeného manželství se Zdenkou Schulzovou: její matka, Janáčkova bytná, s ním otěhotněla a chtěla si hřebečka „ustájit“ doma: manželovi tedy pohrozila skandálem, Janáčka si koupila zahraniční stáží a oženila ho s mladičkou Zdeničkou. Na to by redaktoři Blesku sotva přišli! Miloš Štědroň nějaké indicie, ne-li důkazy, snad vyčetl z janáčkovské korespondence a hodně už dřív prozradila sama Zdenička v hořkých pamětech, v nichž Janáčka vylíčila jako uzurpátora a „babjaka“. Poslední dva Janáčkovy vztahy jsou sice z historie nejznámější, nicméně autoři je zase dokreslují výmluvnými konkréty, pokud nedoloženými, velmi dobře vymyšlenými: na Gabrielu Horváthovou se podle nich Janáček sápal v hotelu tak divoce, že ho musela nechat vyvést personálem, Kamilu Stösslovou podle nich (i podle vzpomínek Zdeničky) k milostné avantýře s Janáčkem vedl její manžel – však na tom písecký obchodník dost vydělal tantiémami z vrcholných děl, které Kamile už světově proslulý skladatel připsal.
Kdyby zůstalo jen u toho, je to přinejmenším na divadelní hru, byť s poměrně plytkou zápletkou o tom, jak Janáček své ženy, zvláště Zdenku, týral a jak mu to za všechny Kamila vrátila. A v textu Milana Uhdeho takovou vlastně moralistní konstrukci tuším. Jenže události kolem Janáčkových postelí autoři komentují muzikologickou konferencí, v nichž se dva muzikologové a jeden nadšenec novinář dohadují, kolik místa v Janáčkově hudbě zabírá láska: oba patřičně nedůtkliví muzikologičtí suchaři na základě statistické analýzy dokládají, že nejvýš tři, resp. šest procent! Jak za tím štulcem jedné zkostnatělé linie muzikologie nevidět culícího se Miloše Štědroně, i když nemyslím, že by právě janáčkologové do této kategorie většinově spadali, včetně zmíněného spoluautora hry. Uhde tyto kapacity vybavil rétorskými tirádami, které na brněnské premiéře vyvolaly víc veselí než později na premiéře pražské, kde působily spíš nechtěné trapno. Poprvé konstatujme, že se inscenaci vymstila nestřídmost až obžernost – vědátorský prolog je příliš dlouhý a zábavný snad jen pro lidi od fochu, tedy muzikology.
Janáčkovy milostné eskapády však autoři vykreslují ani ne tak pro jejich skandálnost, i když ta je v dnešní době marketingovým požehnáním, jako spíše obraz prostředí, v němž Janáček žil a tvořil. A také jimi postupně vytvářejí sociopsychologický profil génia, který se lví hřívou dotýkal nebes a nohama šlapal v pěkných – no však víte. Napětí mezi vysokým a nízkým, mezi objevností a banalitou, která nakonec převáží nad tragikou: Janáček si uhnal zápal plic, když Kamilu pozval do svého nedávno zrekonstruovaného domku na Hukvaldech a provázel ji po místních kopcích. Jsou v inscenaci umístěny názorně na vyvýšených patrech mezi diváky, to dole můžeme chápat jako dusné Brno složené ze stolů různých tvarů a velikostí, se spoustou zbytečných cetek a zasypaných tlejícím listím. Janáčka autoři v nejmenším neidealizují, v jejich portrétu převažují rysy poživačného měšťáčka, aniž by ovšem oba nezůstávali v obdivu před jeho dílem. Ani jednomu z muzikologů nedají za pravdu, tedy ani onomu nadšenému obdivovateli velkého Mistra, který svůj idol brání s bustou v ruce a s ohněm v srdci. Však inscenátoři Janáčkovi ironicky do závěru postavili „živou“ bustu v provedení Jožky Králíka, který před tím citoval z moudrého zpěvu Revírníka o životě a smrti.
Eliška Fuksová, Andrea Buršová, Martin Donutil, Ivana Hloužková a stojící Martin Havelka FOTO VIKTOR KRONBAUER
Mezi Janáčkovými postelemi
Milan Uhde naskicoval Janáčkovu cestu mezi postelemi z úsporných promluv, jako by už tím chtěl parafrázovat lašsky úsečného Mistra. Stručné dialogy jen demonstrují události, často jsou sestaveny jen ze sdělení a z proklamací a z informací. Postava Režiséra (Jiří Kniha , alternující s Robertem Miklušem, mimo další postavy) má právo stopnout dění, pokud končí v neřešitelné vřavě nebo ve slepé uličce – vysvětluje a také ohlašuje začátek dalších obrazů. Kdesi v podhoubí této metody nelze nepostřehnout Brechta a jeho prostřednictvím zase nelze nedohlédnout do brněnského divadla přelomu 50. a 60. let. Konotace jen pro zasvěcené, a takové tu možná převažují, jenže jaksi lineárně osvětlit vše, co se tu děje a říká, prostě nelze. Hutný text, který je údajně výsledkem dalších a dalších textových redukcí ve fázi zkoušek „až na samu dřeň“, jak prozradil Milan Uhde, použil Vladimír Morávek jen jako jeden z hlasů vícehlasé polyfonní struktury inscenace, která má ambice být specifickou jevištní hudební skladbou. Výběr hudebních citací z Janáčka, ale i z folklóru, a dokomponování dílčích míst je hlavní autorskou pozicí Miloše Štědroně, samozřejmě kromě oněch důvěrných janáčkologických informací. Inscenace se z větší části zpívá za doprovodu klavíru a houslí, tudy do ní přichází i motivy folklórní, které patří zase nejen Janáčkovi, ale i Štědroňovi a Provázku. Gabriela Vermelho s houslemi stejně jako v Baladě pro banditu představuje paní S, tu poslední Janáčkovu ženu, která už se nedá podvést a opustit. Sice se tu nehraje na pěveckou ekvilibristiku, ale extrémně nazvučené falešné tóny místy rvou uši – prchlivý puntičkářský Janáček by „Provázky“ hnal! A pak by sotva přijal Morávkův exaltovaný jevištní jazyk, pomalu, v Praze už skoro k nesnesení, valící kupředu koláž promluv, hudby, výkřiků, zvuků a dýmů. Včetně několika konců, které víc než o dramaturgickém záměru svědčí o tom, jak moc režisér chce prodloužit jevištní dění, onu existenci ve fantazii, jak velké prostory ponechává pro doznění řečeného. Ctím to jako přirozený atribut morávkovské „opery“, působivý, jenže když se přežene, rozkládá dílo na součástky, opět v Praze víc než v Brně.
Sebestředný Morávek
Vladimír Morávek hraje divadlo vždycky pro sebe, tak, jak jemu se líbí, a je to tak dobře! Kromě toho, uvedená poetika, a s ní inscenace Leoš, je velmi choulostivá na drobné posuny: od průšvihu k velkému zážitku je tu hodně blízko. Morávek prostě svou metodou hledá krásu, a proto významy až barokně převrací a nahlíží ze všech stran, estetizuje každé slovo, každý pohyb, každý zvuk a sám své dílo zřejmě zálibně prožívá v kruzích takřka nesdělných pro nezasvěcené. Odhaduji, že milostné banality janáčkovského Brna, které se z obyčejnosti rozbíhají k tragice i k velikosti a kráse, jsou Morávkovi bližší než dřívější čechovování. Dostal se však do pozice poválečného E. F. Buriana, kterého také odsuzovali coby plagiátora sebe sama.
Základní dispozice inscenace je jistě ne náhodou odvozená od posledního nastudování Balady pro banditu: podélný úzký prostor, nad nímž místo stromu tentokrát visí hlavou a křídly dolů obří Pegas – symbol padlého umělce? Proč potom v pražské inscenaci největší z plastových soch použitých v inscenaci, zbylé jsou ženské akty, stála pevně na jevišti hezky hlavou a křídly vzhůru? Puntičkář Morávek přistižený při nedůslednosti? Tak jednoduché to Morávek svým kritikům nedělá: malé sošky Pegasů ležely v Brně na zádech, v Praze stály na nohou. Jak řečeno, Morávkovy asociace nejsou zvnějšku usledovatelné a jen naiva by se pouštěl do jejich přesného dešifrování, což sice ztěžuje věcné, jaksi racionální čtení inscenace, ale na druhé straně tím nutí každého pouštět si při sledování Morávkova divadla fantazii na špacír tak, jako si ji pouští sám Morávek. Ostatně lze zase vzít za svědka EFB, který hlásal v Pražské dramaturgii 1938: nesnažte se umění rozumět, snažte se ho přijmout a pochopit.
Jenže co dělat, když režisér své diváky (zvláště nás astmatiky) dusí jevištním dýmem a ohluší decibely? Jako by Morávek chtěl banální události kolem velikána Janáčka vykřičet, jenže z křiku ohluchne nejen sluch, ale hlavně pozornost. To považuji za vůbec největší problém projektu, ještě zveličený na pražské premiéře v Divadle Archa – setrvat do konce mohli jen lidé s dobrou kondicí fyzickou i psychickou, kteří vydrželi nečekané rány akustickým obuškem (zahřmí, pták zakráká, spustí fortissimo hudba).
Havelka a ti druzí
Nejsilnější momenty inscenace a vyobrazení provokativního portrétu Janáčka spojuji s Martinem Havelkou. Vyšel z „Provázku“, zakotvil v muzikálu a nyní se, poučen, vrací zpět. Schopnost několika hereckými tahy načrtnout přesnou podobiznu postavy promítl do postavy stárnoucího Janáčka, toho, o němž se tu hraje především. Janáčkovsky věrně namaskovaný Havelka vedl postavu od poměry uondaného skladatele přes měšťáckého suverénka, jemuž žádná žena přece neodolá a s jejichž muži si to přece kdykoliv sám vyřídí, až po nemocného Mistra, který se nepoddá okolnostem a vleče Kamilu za ruku na svůj poslední kopec jenom proto, aby jí ukázal bustu, kterou mu tam postavili, a aby tam svou milenku v dešti pomiloval. Ale potvrzuje takový obraz skladatele jeho dílo, hudebně i lidsky tak moudré? Můžeme se o to přít stejně nesmyslně jako zmíněná trojice muzikologů, za klíčové však považuji, že Martin Havelka okázale stylizované inscenaci dal sice neméně stylizovanou, nicméně člověčinu! Havelka nejvíc zpochybňuje přímočarý náhled na Janáčka, na jeho velikost a malost, a nechává problém otevřený.
Ostatní zůstávají ve svých úzce, protože účelově zaměřených postavách. Herci hrají přesně, co mají, přesné portréty v malých plochách jsou obdivuhodné, jen, jak už jsem si povzdechl, zpěv by to potřebovalo pocvičit.
Ohlušen a přidušen jsem prožil múzické divadlo, neromantické a nerealistické, věcné, a přitom poetické. A začal o Janáčkovi přemýšlet zase trochu jinak.
Divadlo Husa na provázku Brno: Milan Uhde, Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Režie a úprava Vladimír Morávek, scéna Ladislav Vlna, kostýmy Eva Morávková. Premiéra 11. listopadu 2011.
Komentáře k článku: Janáček byl babjak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
