Divadelní noviny > Rozhovor

Janusz Klimsza: Mejdan skončil

Komorní scéna Aréna se po téměř devíti letech od premiéry inscenace Brenpartija opět obrátila k historii svého mateřského města, kde už celých dvacet čtyři let funguje. Tentokrát tak učinila novou hrou z pera dramaturga Tomáše Vůjtka a režiséra Janusze Klimszi s názvem Chacharije. Premiéra se konala minulou sobotu 24. března.

Diváci mají v představení možnost nahlédnout do Ostravy 30. let minulého století, která prakticky neměla žádné periferie a téměř vše se tedy odehrávalo v jejím centru. Nicméně za městem si žilo svým undergroundovým životem stínové město s názvem stát Halda obývané bezdomovci brenparťáky. Diváci se setkají s postavami ze struskové haldy, s prostitutkami, policisty, radním, místním Němcem, Židem i komunistou a dalšími, kteří se pohybují v místech, která v Ostravě dodnes fungují. Jsou jimi třeba Český rozhlas, pivnice U rady, kavárna Elektra a další.

Nabízíme rozhovor se spolautorem hry a režisérem její světové premiéry Januszem Klimszou.

…

Janusz Klimsza: Mejdan skončil

Proč jste se s Tomášem Vůjtkem rozhodli vrátit k tématu brenparťáků a dalších postav té doby?

Protože nám přišlo, že doba 30. let, doba hospodářské krize, má pořád ještě potenciál pro základní výzkum ostravské psýchy. A že by se spektrum ostravských postav a příběhů dalo rozšířit do dalších sociálních vrstev a národnostních skupin. Chachariji jsme nejprve psali jako televizní scénář, kde byla řada postav nejen z brenpartije, ale i řada plenérových scén, začali jsme zkrátka velkoryse.To je nějakých deset let zpátky. Text nám byl s díky vrácen, takže jsme jej uložili ad acta a v podstatějsme na něj zapomněli. A pak nás napadlo dát tomu divadelní formu, ale že to nebude pokračování Brenpartije, protože ta hra končila hromadnou smrtí všech na haldě, ale tím, co ději Brenpartiji vlastně předcházelo.

Uvědomovali jste si riziko pokračování?

Tohle jsme si, samozřejmě, uvědomovali. Proto jsme nechtěli dělat znova jen příhody brenpartije. Tím, že jsme děj rozšířili i mimo haldu, tak těch brenparťáckých postav zůstalo méně,nyní tam figurují alei jiná prostředí a o co méně je tam bezdomovectví, o tovíce je tam měšťáckosti a s tím spojených průvodních jevů. Nechybí ani kriminální zápletka a velice důležité je i to, že je daný časový rámec. Chacharije se odehrává od úsvitu do úsvitu, během jednoho ostravského dne v dubnu 1932.

Bavilo vás hru na stejné téma psát a nyní i znova režírovat?

Mě baví tohle období i tenhle region. Je to studna prazvláštních příhod, lidí a konfliktů, které by se těžko mohly odehrávat někde jinde. A ta tematická sloj zdaleka není vytěžená, zatím je to pořád jen geologický průzkum. A to nejen přímo doba 30. let, ale i to, co tomu předcházelo či následovalo. Je to region, kde se toho dělo opravdu hodně po všech stránkách, v podstatě zažíval permanentní gründerské období do doby vcelku nedávné.

Došlo vám během psaní či zkoušení Chacharije něco, co vás u Brenpartije nenapadlo?

Intenzivněji jsem si uvědomil, jak těžké muselo být udržet brenparťáky pohromadě a na jakých principech stát Halda vlastně fungoval. Ta komunita musela mít jistý řád, a udržet jej bylo výsostné politikum, protože tilidé běžné zákony moc nectili. A člověk, který je vedl, skutečná historická postava Ferda Prokop? Co to bylo za břemeno, které si vzal a musel nést? Máme, samozřejmě, právo na jistou uměleckou licenci, ale stejně jsme hodně přemýšleli nad tím, zda jsme pochopili, jací ti lidé byli a co pro Ostravu znamenali. A přestože bylibrenparťáci figurky městského folklóru, které byly v budovatelských dobách zapomenuty, jelikož se moc nehodili do krámu, byli to lidé s charismatem. Protože když o někom vznikají legendy, tak k tomu asi je nějaký důvod.

Jak jste s Vůjtkem hru psali?

Ten filmový scénář jsme psali způsobem, že jeden vykopnul, druhý něco připsal, pak zase ten další přidal pokračování, navazovali jsme na sebe. A u divadelní verze, aby to mělo nějaký řád a „ksicht“, základ napsal Tomáš a já jsem k tomu připisoval dílčí věci, vytvářel jsem ornament.

V Brenpartiji jste hrál Švendu, teď jej hraje Petr Panzenberger. Už jste nechtěl být Švenda?

Hrál jsem ho, protože to byl rychlý záskok. Asi týden před generálkama jsem tu roli totiž nečekaně přebral. Tehdy to byla jakási z nouze ctnost. Tady má role Švendy přece jen daleko větší rozsah, je hlouběji vrostlá do tkáně textu, takže bych asi nebyl schopen ji zároveň hrát a režírovat. A jsem moc rád, že ji hraje Petr. Je lepší Švenda než já.

Jak vypadala Ostrava v dubnu 1932? Jak moc jiná či podobná byla s tou dnešní?

Bylo to úplně nezaměnitelné město, zatímco dnes je to standardní velkoměsto, tedy velké město v měřítku této republiky. Tehdy nestála satelitní sídliště, vše bylo soustředěno do centra, takže na menší ploše probíhal intenzivnější život. V centru byla nacpaná řada lidí a jevů, bylo to všechno tudíž mnohem živější a panoptikálnější. Dnes je centrum vylidněné, nic moc se tam neděje.

Chtěl byste se do Ostravy té doby podívat? Co by vás zajímalo nejvíc?

Právě to, jak spolu koexistovala ta koncentrace nejrůznějších polarit. Jakási multikulti, na kterou už se dnes, samozřejmě, díváme jinak, a která má v současnosti úplně jiný rozměr. A taky samotná halda, kde brenpartija žila. Ta byla tehdy vlastně daleko od centra, byla to alternativní polis, jakési stínové město. A taky by mě zajímalo, jestli tehdejší bezdomovectví bylo jiné než to dnešní. Dnes se žije hodně individualisticky, takže by mě zajímalo, jak to bylo tehdy se solidaritou a vzájemností. A taky bych chtěl vědět, jak to bylo s furiantstvím, které se ztrácí a lidé dnes málokdy udělají něco jen tak, z čistého šoumenství. A nakonec, zda nemáme o brenpartiji jen nějaké romantické představy, a jestli to fakt nebyli jen lidi, kteří nedělali nic jiného, než že chlastali.

Jak je to s reáliemi a postavami ze skutečnosti – nakolik jste vycházeli z análů a nakolik jste si vymýšleli?

Drželi jsme se reálií. Tomáš, než usedl a začal psát scénosled, tak nastudoval historické dokumenty jako třeba dobové vyhlášky, zápisy z politických jednání, ceníky služeb a podobně. Licence je spíše v některých postavách, ale většinou jde o ověřitelná fakta. Takže to, co se ve hře děje, by se stát mohlo nebo se to možná i stalo.

 

Když se tak zabýváte Ostravou – napadá vás něco, co by tohle město mělo změnit? Co je bolavým bodem či okolností, která se s ním táhne?

Myslím, že jsme rezignovali na skutečný drajv. Lidé sem přicházeli s jasnou motivací rychlých peněz, což podnítilo jakýsi všeobecný konsensus, motor jel naplno. S útlumem průmyslu je třeba najít nový důvod, proč tady setrvat. Druhý raison d´etre toho města. Možná, že blízkost dvou sousedních států by se dala víc využít. Mejdan každopádně skončil.

Co je pro Ostravu, tu Chachariji, typické, co ji nikdy neopustí?

Zdejší genius loci je gigantický, to je bez diskuse. Ostrava je ovšem místo, které akcelerovalo příliš rychle na to, aby se neobjevily potíže růstu, což v kombinaci s jakousi devastací z dob divoké jízdy, která tu byla, když tu byl průmysl, peníze a s tím spojené věci, generuje dost silnou sebereflexi a s ní i svébytný cynický humor. Ten je pro Ostravu typický stejně jako zbylý industriál.

Co můžou diváci představení Chacharije čekat?

Lokální sebeironickou story vyprávěnou bez sebelítosti zdejším jazykem. My jsme ti chachaři, nám se vše podaří… S dovětkem, že samozřejmě víme, že ono je to nakonec všelijak…

/Pro i-DN upravil hul/

• Autor: Alice Taussiková
• Publikováno: 1. dubna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Janusz Klimsza: Mejdan skončil

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ