„Janžurka“ ke stažení
Herecké monografie – a mám na mysli texty jistých odborných parametrů, nikoli urychlené kompilace z existujících rozhovorů nebo bulvárně laděné „zpovědi“ – v poválečných Čechách zažily dvě silná období. To první je spojeno s šestadvaceti kapesními svazky „orbisovské“ edice Proměny, druhé pak s aktivitou vydavatelství Achát na konci devadesátých let (a obdobně koncipovanými publikacemi Jindřicha Černého pro nakladatelství Brána). Za dnešní situace, která skoro vypadá jako zánik daného žánru, pak vydání monografie Martina J. Švejdy Iva Janžurová. Od Skřivánka k Alžbětě II. vypadá jako zablýsknutí se na lepší (či spíše minulé) časy; nabádá k tomu i skutečnost, že pohledná grafická úprava (Honza Petružela) k formátu někdejších knížeček z Orbisu odkazuje. Na časy se ovšem nejen blýská, časy se i mění: kniha je zatím vydána pouze elektronicky a je k volnému stažení na webu Divadelního ústavu, její „papírové“ vydání je zatím otázkou. Jelikož tato instituce zrovna nevyniká (kulantně řečeno) marketingem svých výrobků, obávám se, aby zpráva o této knize vůbec pronikla mimo ghetto zasvěcených. (Výmluvný detail – na stránkách DÚ, kde je kniha uvedena mezi knižními novinkami, není vůbec zmíněno, že je na témže webu zadarmo ke stažení, o pohodlném prokliku ani nemluvě. K samotnému stažení je navíc třeba registrace – WTF???!!! se na to tuším říká dnešním jazykem.)
Už těmito vydavatelskými okolnostmi se Švejdova publikace poněkud odlišuje třebas od knih z Achátu, které mířily k tzv. širší kulturní veřejnosti a tím pádem se záměrně snažily spojit odbornost a čtivost, dílo a život, teatrologicky korektní analýzu rolí a žurnalisticky poutavě pojatou biografii. A také najít pro líčení osudů konkrétního herce nějaký „scelující“ příběh: ukázkovým příkladem zde byla monografie Zuzany Sílové o Mariánu Labudovi, pojatá jako popis celoživotního hercova zápasu o vymanění se z limitů jeho fyzického typu. Rozhodně nechci Švejdovu publikaci prohlašovat za nečtivou, jen se v této polaritě zřetelně vychyluje na odbornou stranu – jde především o sumarizaci a analýzu hereččiných klíčových rolí, životopisné informace se tu objevují jen v míře nezbytně nutné. Jde tady o dílo, nikoli o život. Kniha tak v zásadě působí dojmem (velmi kvalitní) diplomové práce, která byla patřičně dopracována a dobře edičně ošetřena.
O Švejdově zvládnutí teatrologického řemesla není pochyb – archivní zdroje jsou vytěženy důsledně, výklad se neutápí v detailech, rozvržení materiálu je jasné a přehledné. Nemáme ani pocit mechanického posouvání textu „od role k roli“: autor dokáže zřetelně hierarchizovat a pečlivě vybírá, které role jsou pro profil herečky klíčové. Dokáže pár větami úderně charakterizovat předlohu, v níž herečka účinkuje, i její úlohu. Na dobové recenze se spoléhá možná poněkud přes míru (a nerozlišuje se příliš „rozdílná důvěryhodnost“ jednotlivých kritiků) – ale pokud se autor nerozhodl vycházet i ze svědectví pamětníků, měl jen těžko jinou možnost. Kniha je nicméně psána s citem pro rytmus textu a nepůsobí „ucitovaným“ dojmem.
Švejdův styl se vyznačuje jakousi strohou, věcnou korektností: jako by si autor chtěl od objektu svého zájmu držet co nejvíce „objektivizující“ odstup. Tato korektnost má své výhody – Švejda je prost zamilovanosti do své protagonistky, nemá problém mluvit i o nepovedených rolích či problematických momentech její kariéry – i nevýhody – text působí v něčem vlažným dojmem, jako by autor bez většího zaujetí jen spolehlivě naplňoval něčí zadání. Dokonce ani není téměř poznat chvíli, od které mohl Švejda popisované inscenace vidět osobně, neboť text se zdá jeho vlastním kritickým názorem téměř nekontaminován. Naopak u posledních rolí Janžurové (Alice v Na ústupu, Šošana v Mikve, Alžběta II. v Audienci u královny) se zůstává skoro jen u popisu hlavních rysů postavy, navíc těch, které jsou dány už textem.
Pokud si ovšem srovnáme Švejdovu Janžurovou s tuzemskými vrcholy tohoto žánru, jaké tvoří třebas práce Aleny Urbanové či Jindřicha Černého, vidíme zřetelně i její limity. Švejdovy popisy jednotlivých hereččiných rolí nemají evokativní sílu, chybí jim stylistická osobitost i nalezení charakteristického detailu, zůstávají až příliš často v rovině obecných tezí. Autor ale na druhé straně nedokáže postihnout ani Janžurové hereckou osobnost jako celek, zachytit její jedinečnost a zároveň ji zasadit do širšího kontextu herecké typologie. Kde zkrátka dojde na zobecnění, Švejdův styl viditelně zkožení: jako když mluví o Janžurové postavách žen, které již neoplývaly rozverností a neučesaností dívek, jež ztvárňovala v prvé etapě své kariéry, ale které – zachyceny jemnějšími prostředky – zápasily s problémy, jež prozrazovaly jejich nelehký, byť všednodenní úděl.
Toto jsou ovšem výhrady odehrávající se už na jisté úrovni kvality. V principu jde o zdařilou věc – a jest si přáti, aby v podobné ediční činnosti DÚ pokračoval.
P. S. Kniha je bohatě doplněna dobře vybranými fotografiemi i soupisem hereččiných rolí.
Martin J. Švejda: Iva Janžurová. Od Skřivánka k Alžbětě II. Vydal Institut umění – Divadelní ústav, Praha, 2017. 192 stran. Ke stažení na adrese http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Studie_a_dokumenty (po předchozí registraci).
Komentáře k článku: „Janžurka“ ke stažení
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
