Lidské osudy pod taktovkou dějin
S Hlučínskem – malebným regionem rozprostírajícím se mezi Ostravou a Opavou – se dějiny nikdy příliš nemazlily. A zvláště ve 20. století, kdy se zde žijící Češi, Němci a Poláci stali několikrát oběťmi územních nároků právě vládnoucích mocností. Toto inspirativní téma na objednávku Národního divadla moravskoslezského zpracoval dramatik a režisér David Jařab ve hře Za vodou (Dokud nás smrt…).
Tereza Richtrová, František Večeřa, Ivan Dejmal v inscenaci Davida Jařaba a Štěpána Pácla Za vodou FOTO MARTIN POPELÁř
Vznikl náročně strukturovaný text, v němž se přítomnost prolíná s několika nechronologicky řazenými rovinami z minulosti. Hlavní hrdina Gerhard Peterek je po válce zatčen v Německu za údajné napadení neznámé ženy. Dva vyšetřovatelé – Žid Jakob Klein a Američan s německými kořeny Ernest Decker – pátrají po hrdinově identitě a úporně se snaží zjistit motivace jeho činu. Jařab záměrně nezabředává do líčení konkrétních historických faktů a tíživá tragédie nemilosrdných dějin pak vyplouvá na povrch skrze konkrétní příběh lásky Gerharda a Agnes Czerné – zamilovaného páru, který si vydobyl manželství i přes odpor rodičů a jistou majetkovou i z části národnostní nerovnost. Jejich slib věrnosti je ale neustále fatálně pokoušen: když nacisté připojí Hlučínsko k Říši, je Gerhard nucen nastoupit povinně do Wehrmachtu a prožít si skutečné peklo na východní frontě. Po válce pak najde v rodné vesnici, která se mezitím opět stala součástí jiného státu, jen prázdný dům. A právě pátrání po jeho ženě, která byla odsunuta, ho zavádí do Německa.
Režisér Štěpán Pácl Jařabův text přibližuje sobě vlastním poetickým jazykem, v němž vedle pregnantně vedených hereckých výkonů promlouvá vizuální i hudební složka. Jednotlivé výstupy aranžuje jako obrazy do náznakové scény Andreje Ďuríka. Tu tvoří zásuvky kartotéky v „nadživotní“ velikosti (z jedné dokonce po vytažení vystoupí kafkovská postava Žida Kleina). V pravé části je pak konstrukce odhalená a vyvýšené patro slouží jako prostor pro různá dějiště. Přestože Ďuríkova scéna působí nenápadně, je výrazně funkční a nabízí řadu interpretací (např. hrdiny příběhu lze vnímat jen jako zapomenuté anonymní lístky v kartotéce dějin). K vytvoření historizující atmosféry přispívají kostýmy Daniely Klimešové. Výjimku ovšem tvoří oblek vyšetřovatele Deckera, který připomíná jakéhosi normalizačního kádrováka, což by sice mohlo nabídnout zajímavý výklad, nicméně mezi ostatními postavami působí poněkud rušivě. Výraznou roli hraje také skvělá hudba Jakuba Kudláče. Čtyři muzikanti oblečení do vojenských uniforem a sedící v propadlu v pravé přední části scény střídají mezi jednotlivými výstupy většinou pochmurně laděné jazzové skladby, ale i do jazzového hávu oděné variace na slezské lidové písně.
Komornost příběhu podtrhuje i malý počet postav Jařabova dramatu. Pozornost je zaslouženě soustředěna na Ivana Dejmala coby Gerharda, který svou postavu buduje s výraznou civilností. Je proto ovšem tak trochu zastíněn energickou spontánností Agnes Veroniky Lazorčákové. V roli Gerghardova kamaráda ze zákopů Williho Schreiera za zraněného herce Petra Housku na premiéře zaskočil sám režisér a díky svému subtilnímu zjevu obdařil umírajícího vojáčka o další tragický rozměr marné oběti (ztvárnění mužnějšího Housky se bude pravděpodobně výrazně lišit). Poměrně velký prostor je věnován rozhovorům vyšetřovatelů nad Gerhardovým případem. Oba herci dokázali vystihnout tragédii svých postav: Žid Klein Františka Večeři, ani americkým idealismem a zjednodušujícím pohledem na složité evropské dějiny načichlý Decker Tomáše Jirmana neumí pochopit hrdinovo jednání. Pozoruhodný je vedlejší, ale rozhodně ne nepodstatný motiv odsouzení Gerharda jako příslušníka SS, kterého muži vnímají prvoplánově jako přisluhovače režimu. Ale může se obyčejný člověk vůbec vzepřít dějinám a povinnostem? Na druhou stranu scény vyšetřování poměrně uměle oddalují vyústění děje a v celkové výstavbě ubírají inscenaci na vnější dramatičnosti. Za zmínku stojí i svým rozměrem nevelké, ale precizně ztvárněné role Gerhardovy matky (Marie Logojdová) a přátelské tety Eli (Anna Cónová).
V Ostravě vznikla poměrně náročná inscenace, která vyžaduje vnímavého diváka. Nyní se jí dostává nadšeného přijetí zejména ze strany hlučínské komunity. Uvidíme, zda si získá srdce i dalších diváků. Těch za vodou…
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – David Jařab: Za vodou (Dokud nás smrt…). Režie Štěpán Pácl, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 27. března 2014.
Komentáře k článku: Lidské osudy pod taktovkou dějin
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
